Mrkvoň Pídžej pokřikoval na neposedné knedlíky

• 

• 

• 

Deskoherní hvězda známého designera Ryana Laukata stoupá vzhůru a září jasněji, než kdykoliv předtím. A to je dobře. V našich končinách se proslavil nejen svižnou jednoduchou area-control hříčkou Minutová říše, ale zejména epickou WP příběhovou hrou Cestou necestou. Stejně jako u nás nelokalizované hry Above and Bellow (jejíž recenzi pro vás rovněž chystáme) či starší City of Iron se Cestou necestou odehrává v podivuhodné Arzii, ve zvláštním fantasy/steampunk/dystopickém světě, kde ještěráci opravují zrezivělé parní roboty a kňouří mystikové ovládají podivná magická zaříkávání, v zemi plné srikových pastvin, tuřínových farem, ostrovních městských států i létajících kontinentů. A do Arzie zavítáme i dnes, jelikož právě v ní se odehrává děj recenzované hry – Zbloudilí. Pokud jste se tedy setkali s nějakou ze jmenovaných Laukatových her, budete jako doma – zvlášť, pokud šlo o Cestou necestou, ze které pochází většina postav, zvířat a tvorů, na něž při bloudění Zbloudilími narazíte.

Obsah krabice aneb není to málo, Antone Arzioviči?

Na rozdíl od předchozích Laukatových her (snad s výjimkou Minutové říše) nečekejte tentokrát žádné záplavy komponentů. Už menší rozměry herní krabice, či spíše krabičky, dávají tušit, že tentokrát půjde o menší hříčku s podstatně skromnější hratelností – to ostatně naznačuje herní doba 40 minut uvedená na krabici, která se dá v počtu dvou hráčů zkrátit až na polovinu. Než se však pustíme do popisu a rozboru hratelnosti samotné, prosvištíme si nejprve komponenty.

Nečekejme žádný herní plán, ten bude vždy tvořit šestice vyložených karet. Vybírat můžeme ze 43 karet oblastí/postav; můžete si však objednat základní hru i s promo packem „Zvířata“, který počet karet navýší na 48, a to pěti roztomilými zviřátky známými z Cestou necestou: jde o mravenencojeda Norla, kocoura Ňufa, psa Červenáčka, kivia Lolo a želvu Blopse. Jak už bylo naznačeno v úvodu, i všechny ostatní postavy pocházejí ze hry Cestou necestou, ve Zbloudilých se však dozvíme i jejich jména a činnost či rozpoložení, ve kterém se daná postava nachází. Karty oblastí/postav doplňuje 12 základních karet, 3 do začátku pro každého z možných 4 hráčů – liší se vizuálem a jmény, ale mají stejné dovednosti.

Kromě základních mají všechny karty na svém averzu vyobrazenou mapu rozdělenou vždy na šest polí. Reverz pak obsahuje postavu, kterou objevíme jako odměnu za prozkoumání celé oblasti na druhé straně karty. Po technické stránce není kartám co vytknout – jsou kvalitní a neprohýbají se.

Každý hráč na začátku hry obdrží 24 masivních dřevěných žetonů průzkumu; celá hra obsahuje 4 tyto sady, dohromady se tedy ve hře nachází 96 žetonů průzkumu. Jde sice o drobnůstku, ale osobně velmi oceňuji zvolenou barevnou paletu žetonů – namísto klasické červené je zvolena spíše cihlová, modrá jde do tyrkysova, zelená je brčálová a žlutá má nádech okru.

Kromě zmíněných karet a žetonů je pro pokročilejší hru k dispozici 24 destiček artefaktů (opět se jedná o předměty povědomě známé z Cestou necestou). Destičky jsou zhotoveny z kvalitního masivního kartonu.

Seznam komponent uzavírají kartonové mince, 4 přehledové karty a česká pravidla. Mince se vyznačují stejnou zvláštností jako v Cestou necestou: oproti zvyklostem mají ty stříbrné vyšší hodnotu než zlaté (možná nejde o stříbro, ale třeba o wolfram, v Arzii je všechno možné). Přehledové karty plní perfektně svoji roli, byť díky jednoduchým pravidlům nejspíš nebudou v další partiích zapotřebí. Kladně hodnotím nadepsání jedné karty slovy ZAČÍNAJÍCÍ HRÁČ, díky čemuž odpadá mnohdy otravné losování pořadí na začátku partie.

Co se pravidel týče, na rozdíl o těch v Cestou necestou zde nejsou žádné chyby či nejednoznačnosti. Pravidla zabírají celkem 16 stránek zhruba formátu A5 a psána jsou opravdu velkým fontem s mnoha doprovodnými obrázky. Jejich studium vám pravděpodobně nezabere více než 5 minut. Jedinou drobnou výtku mám k překladu, kdy z Arzie, ženského tvaru uvedeného v pravidlech Cestou necestou, se najednou v překladu Zbloudilých ze záhadného důvodu přešlo na neutrální tvar Arzium. Je to samozřejmě naprostý detail, ale vzhledem k tomu, že obě hry lokalizuje stejné vydavatelství REXhry, čekal bych větší konzistenci v názvosloví.

Hrajeme, bloudíme, obsazujeme a nacházíme…

Komponenty jsme se probrali, nezbývá tedy než se pustit do objevování zbloudilých postav postižených spavou nemocí a získat je na svoji stranu při hledání ostatních ztracených duší. Tato věta víceméně popisuje celý příběh hry, která je v zásadě abstraktní. Nečekejte tedy nic podobného jako v Above and Bellow či Cestou necestou – i přes stejné kulisy (Arzii) se Zbloudilí podobají spíš Minutové říši, nikoliv však samotnou hratelností, ale spíše abstraktními mechanismy a určitou kompaktností.

Jak už bylo řečeno v úvodu, herní plán nahrazuje 6 rozložených karet averzy vzhůru. Karty reprezentují mapu se zbloudilými dušemi. Hráči se střídají v tazích, ve kterých mají možnost vždy zahrát jednu ze svých aktivních karet (jak bylo řečeno výše, každý hráč má na začátku partie 3 aktivní a funkčně shodné postavy).

Každá postava má naznačený ve spodní části karty uvedený určitý „tetrisový“ tvar. Ten udává, kolik žetonů při zahrání karty může hráč umístit na karty tvořící herní plán (s tím, že některá pole tvaru mohou být pouze naznačena vytečkováním, kdy je za umístění žetonu nutno zaplatit). Tvary bohužel nelze nijak otáčet či převracet – hráč musí umístit žetony přesně podle zadání na své kartě (s výjimkou zmíněných vytečkovaných zpoplatněných polí, která jsou volitelná). Pokud hráč svůj umístí na pole s mincemi, tyto okamžitě získává ze společné zásoby. Po zahrání karty postavy se tato otáčí na druhou stranu a není dále považována za aktivní.

Jakmile je nějaká karta tvořící herní plán zcela obsazena žetony průzkumu, znamená to, že postava, ukrývající se na reverzu karty, byla zdárně objevena. Karta právě objevené postavy pak náleží hráči, který na ni umístil nejvíce svých žetonů. V případě shody pak probíhá jednokolová dražba v mincích. Hráč, který kartu získá, si ji zařadí vedle svých dosavadních postavy a může kartu od příštích tahů využívat. Obvykle platí klasická nepřímá úměra: čím více je „tetrisový“ tvar nově objevené postavy kompaktnější a praktičtější, tím méně bodů postava na konci hry přinese (a naopak). Hráči se tedy neustále rozhodují mezi investicí do „tetrisového enginu“ či do karet s vysokou bodovou hodnotou. Jde o klasický, ale velmi dobře fungující mechanismus.

Jak už bylo řečeno, použité karty se po zahrání otáčejí. V okamžiku, kdy se otočí všechny, jsou na počátku dalšího hráčova tahu automaticky obnoveny na svoji aktivní stranu. Tento „reset“ lze provést dle hráčova uvážení i dříve, nicméně je nutné za každou stále aktivní postavu zaplatit minci (tím je prakticky eliminováno používání stále stejných karet neustále dokola). Mincí navíc není nikdy k dispozici nijak závratné množství a jelikož zejména během partií v nižším počtu hráčů dochází často k plichtám (které jsou řešeny dražbou právě za řečené mince) a v plnohodnotné verzi hry se mince používají rovněž k nákupu artefaktů, jsou taktické úvahy o hospodaření důležitou složkou celkové strategie.

A to je v zásadě celé. Jakmile některý z hráčů získá desátou postavu do své družiny, dohraje se kolo a hra končí s tím, že vítězem se (nepřekvapivě) stává hráč s nejvyšším počtem bodů.

Nebyl by to však Ryan Laukat, kdyby i do tak jednoduché hříčky nenamíchal něco ze svých „sandboxových“ čachrů…

Varianty, sandbox a rozšíření

Ve své recenzi na Cestou necestou jsem se zmínil, že hra má tak bláznivé množství variant a různých rozšiřujících modulů, že v zásadě představuje jakýsi „sandbox“, tedy pískoviště, ve kterém si před samotnou partií hru prakticky nakonfigurujete na míru. Zbloudilí jsou o několik mocností menší hrou, ale i zde můžeme výše popsanou základní hratelnost ovlivnit různými herními variantami a malými rozšířeními. Pojďme si je postupně představit:

1. Plnohodnotná hra – jedná se o základní hru, do které navíc vstupují destičky artefaktů. Ve veřejné nabídce jsou vždy dostupné 4 destičky, z nichž si může jednu hráč na konci svého tahu vybrat a zakoupit za uvedenou cenu (obvykle značnou) na dané destičce. Artefakty se chovají obdobně jako postavy, tedy rovněž přinášejí body na konci partie, avšak namísto umisťování žetonů průzkumu poskytují zajímavé bonusy: jde na např. o zisk mincí, nahrazení soupeřova žetonu průzkumu svým vlastním, možnost otočit právě umisťovaný tvar či prominutí poplatku za umisťování žetonu na vytečkované pole. Artefakty výrazně zvyšují strategickou hloubku hry. Z hlediska pravidel přitom nejde o nic komplikovaného a partii ani nijak výrazně neprodlužují. Zcela souhlasím, že teprve s artefakty jde o plnohodnotnou hru, nikoliv o nějakou pokročilou či rozšířenou hru. Hraní s artefakty bych proto (i s ohledem na velmi jednoduchá pravidla) doporučil už při první partii, kdy se hráči budou s hrou seznamovat.
2. Hlídka – jde o variantu, kdy je do hry přidána karta s hlídkou, která umožní získat jednorázově 3 body za splnění zvláštní podmínky: hráč musí svými osmi žetony průzkumu zcela obklopit jeden ze soupeřových žetonů. Upřímně řečeno, něčeho tak obskurního lze dosáhnout snad jen při partii v počtu dvou hráčů a úsilí tomuto věnované (a obětované možnosti) naprosto neodpovídají bodové hodnotě hlídky. Tuto variantu považuji za krok stranou a nedoporučuji ji.
3. Pokročilá varianta – zdánlivě triviální úprava pravidel, kdy lze na jedno pole karty dávat až dva žetony průzkumu namísto jednoho (tím je samozřejmě myšleno to, že se může jednat o žetony různých hráčů). Nenechte se však zmást, teprve s touto variantou se rozpoutá to pravé taktické peklo a malá hra tak naroste do povážlivě obřích strategických rozměrů. Pokročilou variantu bych jednoznačně doporučil náročnějším hráčům, kteří ocení defacto zdvojnásobení nejen taktických možností, ale rovněž svých strategických plánů. Pokročilá varianta může rovněž hru zpestřit těm, kteří odehrají mnoho partií plnohodnotné hry a rádi by si hru dále ozvláštnili.
4. Minirozšíření „Zvířata“ – jak už bylo zmíněno v úvodu, jedná se o 5 dalších karet, které rozšíří základní sadu, nicméně samy o sobě nepřináší žádné nové mechanismy nebo ozvláštnění základní hry. Výhodou je nesporně jejich roztomilost a v neposlední řadě skutečnost, že je lze získat spolu se základní hrou.
5. Minirozšíření „Diamantové mapy“ – toto rozšíření už je nutno samostatně dokoupit za poměrně zanedbatelných 80 peněz. Do hry přináší oboustrannou mapku diamantových dolů pro každého hráče. Při získání karty postavy je možno v dole ihned umístit pomocí kamínků odpovídající tvar. Pokud tím hráč zkompletuje na mapě dolů nějaký drahokam, započítá se hráči jeho bodová hodnota do závěrečného součtu vítězných bodů. Jde o příjemné malé rozšíření, které umožňuje poměrně bezbolestně přijít k dalším bodům a přidává další vrstvu hráčských rozhodnutí a tedy i herní hloubky.

Dojmy a herní zážitky

V prvé řadě je třeba opět zopakovat, že jde o malou a v zásadě abstraktní hru, od které nelze očekávat podobné zážitky jako od ostatních titulů, které se odehrávají v Arzii. Na druhou stranu velmi kladně hodnotím, že ačkoliv jsou hlavní mechanismy abstraktní, lze v nich objevit tematický význam: je logické, že oblast (kartu) je nutno nejprve důkladně a zcela prozkoumat, než je objeven zbloudilý tulák a je vcelku logické, že rozšíří družinu právě toho, kdo jeho nalezení věnoval největší úsilí. A rovněž dává tematicky smysl, že v případě shody nepomůže nic jiného, než finanční motivace.

Absenci příběhu aspoň do určité míry rovněž kompenzují flavor texty na objevených zbloudilých kartách (ke kterým se ostatně odkazuje poněkud bláznivý nadpis recenze). Dozvíme se tak, že jedna postava vykopávala poklad, který tam nebyl, zatímco jiná postava rozsekávala svoji loďku, aby si s ní zatopila. Některé hlášky jsou bizarní už docela hodně, například Logrin líčil ručně vyrobené pasti na neviditelné veverky či Glunek ohryzával ztuhlou lávu. Pokud jste obeznámeni s příběhy hry Cestou necestou, nejspíš už jste na podobný „bizár“ zvyklí a nejspíše doceníte jedinečnou jinakost postav, kterou samozřejmě silně podtrhuje a doslova dokresluje osobitý Laukatův výtvarný styl.

Hratelnost samotná a dojmy z ní se odvíjí od počtu hráčů v dané partii. Ve dvou je hra velmi taktická se značnou dávku kontroly (ale také pomalá a v některých případech až nudná), zatímco v plném počtu hráčů, tedy ve čtyřech, je hra výrazně rychlejší, dynamičtější, ale rovněž chaotičtější. Z toho plyne i doporučení podle toho, jaký typ hraní osobně preferujete. Nespornou výhodou je „laukatovské sandboxování“, díky kterému si může každý nastavit parametry hry podle vkusu i náročnosti.

Resumé a celkové zhodnocení

Zbloudilí jsou fajn malá hra. Nejde o žádnou pecku, která by rvala žíly nadšením, ale rozhodně si své hráče najde. Budou to ti, kteří hledají malou nenáročnou hru, která je snadno přístupná, časově nezatěžující a nabízí dostatečnou variabilitu herních režimů. Plusové body si zcela určitě mohou připočíst fanoušci a milovníci podivuhodného světa Arzie, pro které mohou Zbloudilí představovat nejen další přírůstek do sbírky, ale zejména vítanou alternativu v okamžicích, kdy na zapářku „dospělé“ epičtější arziácké hry není dost času a/nebo energie. V neposlední řadě vidím Zbloudilé jako zajímavou vstupní hru zejména pro hráče klasických abstraktních her. A pro všechny potenciální kupce Zbloudilých mám navíc dobrou zprávu: hra se prodává se velmi rozumnou cenu, která vyniká zejména v poměru k množství a kvalitě nejen komponent, ale i hry jako celku.

Závěrem všem čtenářům přeji bezpečné putování, mnoho zachráněných zbloudilců a budu se těšit na viděnou nejen v bláznivé, ale také čarokrásné a jedinečné Arzii.

Zbloudilí získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti REXhry.

Hru můžete zakoupit přímo zde.