• blesk = energie – Za každou kostku s tímto symbolem dostanete malou zelenou kostičku
• tlapa = útok = počet kostek – Počet zranění, které udělíte. Pokud jste v Tokiu, tak způsobíte zranění všem ostatním, kteří se nenachází na desce. Mimoměstské příšery pak cílí jen na ty v Tokiu.
• srdce = léčení – Dle počtu kostek si obnovíte životy, popřípadě se tím ruší některé negativní efekty na vás seslané (příšery v Tokiu se nemohou léčit pomocí kostek, pouze za přispění karet).
• 1, 2, 3 – Pokud vám padnou tři, či více stejných čísel, dostanete za ně hvězdičky dle hodnoty. Padne-li vám 2, 2, 2 = 2 hvězdičky // 3, 3, 3 = 3 hvězdičky. Za každé další stejné číslo máte nárok na další jednu hvězdičku (čísla také můžete využít jako spouštěče efektů vašich karet).

Žádná hra nebude nikdy stejná. Díky nepředvídatelnosti kostkového štěstí/neštěstí, ale i díky množství karet, které se během hry ani všechny nedostanou na stůl (některé z nich dokážou během jedné sekundy učinit z jasného vítězství parádní prohru). Ve hře určitě figuruje velké množství náhody, která je trochu korigována právě tou možností přehodit si kostky, či obměnit karty. Ale také strategie, kterou si zvolíte, má zde svoji velkou roli. Navíc se dynamicky mění dle vývoje situace. Mám už odejít z Tokia, nebo ještě ustojím rány, které mi uštědří další příšera? Jakou cestou se mám teď dát – o co se snažit v kostkách – dobít energii, posbírat životy či vítězné body, anebo kolem sebe sekat drápy, a udělit nějaké to zranění? Koupit karty, anebo raději šetřit s energií? Na druhou stranu toho přemýšlení není tolik, aby se ostatní hráči uhryzali nudou, než na ně přijde řada – hra krásně odsýpá. A navíc hráči spolu v průběhu svých tahů interagují. Jednak tím, že si příšery navzájem uštědřují zranění. Také ale pomocí karet, které buď ovlivní další hráče ve vašem tahu, anebo dokonce efekty některých karet můžete používat, i když zrovna na tahu nejste, a třeba i tím někomu pěkně zavařit.

Opustit Tokio můžete jen v tahu jiného hráče, takže se musíte soustředit na hru. Domlouvání se mezi sebou – hlídání navzájem životů/hvězdiček – kdy vlastně občas navážete krátkodobé spojenectví, aby někdo jiný nevyhrál, a vy tak stále zůstali ve hře o nadvládu nad městem. Což se samozřejmě může také vymstít, víme své.

Dle oficiálních informací je hra Vládce Tokia vhodná pro 2-6 hráčů od 8 let a k ovládnutí města vám bude stačit 30 minut. Z našich zkušeností to zvládl (a bavilo ho to) i šestiletý ne moc zkušený hráč. Co se týče časového rozpětí, tak záleží na počtu hráčů, jelikož při dvou hráčích bylo někdy i za dvacet minut hotovo a při pěti hráčích se nám první hra natáhla až na čtyřicet minut (na druhou stranu i s vysvětlením pravidel, a čtením karet pro toho nejmenšího).

Herně:

2 hráči – Máme za sebou několik her, ale není to taková zábava jako při větším počtu hráčů. Většinou se totiž vyhraje na body, protože příšera začínající v Tokiu. Má dvě hvězdičky k dobru při každém svém tahu, a navíc ji ničí pouze jedna další příšera, takže nemá takovou motivaci opouštět metropoli. Ani tolik karet se nedostane do hry. Na druhou stranu máte při dvou hráčích na stole rychlou kostkovou řachandu s větším podílem náhody.

3, 4 hráči – Hra začíná neskutečným tempem nabírat na obrátkách. Je daleko dynamičtější. Hráči se na herní desce střídají, do oběhu se dostane více karet – více akce, zvratů i zlomyslností. A řekla bych, i herně trochu jednodušší než při pěti až šesti hráčích, takže doporučuji začít s menším počtem, a až hru dostanete pod kůži, tak rozhodně vyzkoušet i ve vícero lidech.

5, 6 hráčů – Na herní desce jsou využívána obě místa – centrum i záliv. Tedy až do doby, než některým příšerám spadnou životy na nulu, a z boje o Tokio jsou vyřazeny. Jakmile totiž klesne počet příšer na čtyři, tak se záliv zavírá, a kdyby se tam v tu chvíli nějaká příšera nalézala, musí jej okamžitě opustit. Hráli jsme pouze v pěti lidech. Ze začátku se hra vždy pomaleji rozjížděla, než všichni odehráli své první tahy – příšery se dostaly do města/nakoupily se první karty – ale pak se tempo zrychlovalo, až mi bylo líto, že nám jeden vypadl, a tím uzavřel záliv.

Rozšíření

Vzhledem k době jakou je hra již na trhu, se dočkala nemalé řady rozšíření, promo karet i nových postav, za které můžete hrát. Bohužel ne všechna seženete v našich končinách. Každopádně řada z nich je u nás k dostání. Takže se z vás může stát třeba KingKong, Anubis, Cthulhu nebo Cybertooth. Samozřejmě nesmím zapomenout na naši českou téměř ikonickou příšeru – Goléma, která dle vyobrazení právě likviduje Prahu. Pokud jste milovníci chlupatých černobílých medvídků, tak byste se mohli mrknout po rozšíření Vládce Tokia – Ještě silnější, kde jedno takové zvířátko najdete a spolu s ním i speciální karty evoluce, díky kterým pak může vaše příšera dočasně nebo trvale zmutovat

Poslední zúčtování

Vládce Tokia je zábavná, rodinná, jednoduchá a rychlá kostkově karetní hra, která je dynamická – plná nečekaných zvratů, náhod, ale i podlostí a občas i zklamání či smutku. A to když se vám zrovna nedaří ani třetím pokusem hodit dvě srdíčka, a vy díky tomu prohrajete. Na druhou stranu i to ke hře patří a nutno podotknout, že i když se někomu občas nedařilo, jeho chuť do další hry mu to většinou nesebralo. Protože hra Vládce Tokia je opravdu návyková. Navíc co se stalo ve hře první, je v té druhé rychle zapomenuto, a ve třetí se přepisuje historie. Tím chci říct, že hra Vládce Tokia se nám líbila, a i díky krátké herní době opravdu u jedné hry nikdy nezůstalo. Když k tomu přidáte velký podíl náhody ve hře, tak se příšery na pozici vládce Tokia střídaly. Takže pro partu dětí v rámci kompetitivních her super záležitost. Plus jsme mohli hrát naplno i s devítiletou dcerkou a přesto nás často dokázala porazit. Ještě bych ráda dodala, že ne všechny hry byly epické a dramatické, některé byly obyčejné, jiné o obrovské náhodě a další zase více strategické – pokaždé trochu jiné. A i v tom spočívá kouzlo Vládce Tokia.

Hra Vládce Tokia mě velice mile překvapila a jsem ráda, že ji máme doma. Teď mě pouze mrzí, že jsem kolem ní tak dlouho chodila obloukem. Dcerka si ji totiž oblíbila velice rychle (zřejmě i díky jejímu kostkovému štěstí) a KyberKotě už k ní prostě patří.  A můj manžel nehráč? Toho jsem dlouho přemlouvat nemusela – konečně nějaká víc „klučičí“ . Užívá si každou hru. Občas jde nemilosrdně po vítězství. A i když mu někdy kostky nepřejí, tak to nevzdává a snaží se to dohánět alespoň strategií. Protože ano, hra hodně záleží na štěstí, ať už v kostkách nebo v tom jaké karty vám právě přijdou na stůl, ale také menší měrou i na strategii, kterou zvolíte a také o tom, jak si ohlídáte své soupeře. Na úplný konec jsem si schovala několik fotek. Těch vtipných a zajímavých momentů bylo hodně. Vybrala jsem několik z nich. Takže příjemnou zábavu a tématicky – Alea iacta est.

Herní střípky

Manžel se už už radoval z vítězství, protože jakmile by přišel na řadu, dostal by dvě hvězdičky jenom za pobyt v srdci města, a tím by dovršil zisk dvaceti hvězdiček. Navíc měl ještě hromadu životů. Už se vlastně viděl, jak dostává „klíč“ od města. Jenomže dcera – KyberKotě obměnila nabídku karet a objevila se tam karta „Příkaz k evakuaci“ (všechny ostatní příšery ztrácí pět hvězdiček) . Na řadě byl můj MechaDrak – díky hodu jsem měla dostatek energie na její koupení. „Opovaž se to koupit, já chci vyhrát. Tááák ti už příště nekoupím zmrzlinu“ na mě manžel ve vší legraci spustil. Ale ani vydírání nepomohlo, navíc si zmrzlinu můžu koupit sama, tohle může zkoušet leda tak na dceru. Která mimochodem tuhle konkrétní hru vyhrála, protože nás nakonec udolala na životech.

Zjišťuju, že děti mají nesmírné štěstí. Hrál s námi i můj šestiletý synovec (manžel mu četl karty a ze začátku radil, ale po pár tazích se začal chytat sám). Tohle mělo být mé epické vítězství, kdy se mi ani nevím jak, podařilo naházet hodně „tlap“, a navíc jsem měla energii na kartu „Ropná rafinérie” (všechny ostatní příšery ztratí tři životy) – dala jsem tři příšery jednou ranou – wau! Ale, jak mi synovec ukazuje – „Má potomka”. Což znamená, že když mu životy spadnou na „nulu“, tak zahodí všechny své karty, přetočí hvězdičky na nulu a počet životů se mu zvedne na deset. Takže jako v klasickém filmu, kdy hlavní hrdina po vyčerpávajícím souboji, kdy téměř sám umře nervy drásajícím způsobem, tak se mu podaří tu obludu udolat. Všichni si oddechnout, potřesou rukama, dají romantický polibek. A pak na ně zpoza prvního rohu vykoukne mládě té obludy, které je vlastně o celé dva milimetry menší než jeho maminka. V tomto případě mělo mládě velké štěstí a v následujícím tahu mě poslalo k zemi – pěti tlapami.

Nejvíc nejtragičtější herní konec. Byla jsem v Tokiu s hromadou životů a moje nejdražší dcera na mě hodila jedovatou slinu – žeton jedu. Té příšeře, která jej má i na konci svého tahu, odebere životy (dle počtu žetonů). Zbavit se ho můžete za pomocí srdíček, ale já byla v Tokiu, kde jsem nemohla. A vidina dvou hvězdiček mě natolik oslepila, že jsem tam zůstala. Po mě následoval Roboop, tedy manžel, který si dal obrovsky moc záležet na tom, aby nehodil tlapu a já tak nemohla opustit Tokio (zrádce). Na řadě opět KyberKotě alias dcerka, která se mě se lstivým úsměvem zeptala: „Maminko, kolik máš ještě životů?“ Opravdu mi zatrnulo, protože dcera má až neuvěřitelné štěstí na kostky. Což se potvrdilo – sundala mi dolů čtyři životy najednou – 4/6 kostek tlapa. Zůstal mi jeden jediný bídný život a k tomu mi navrch přidala další žeton jedu. Z Tokia jsem se okamžitě vypařila jako pára nad hrncem a následoval můj tah. Tonoucí se stébla chytá, respektive kostek – to dáš, to dáš – opakovala jsem si v hlavě. Musela jsem hodit alespoň dvě srdíčka. Řeknete si, pohodička při šesti kostkách a třech hodech. Výsledek vidíte na obrázku. Odehrála jsem komplet svůj tah (bohužel ani nabídka karet mě nezachránila), a pak než jsem předala svůj tah dál, tak do mě pronikl jed, a já usnula nadobro. Ani polibek spanilého prince mě již nedokázal probudit.