Sagrada
Zájezd do Sagrady pro milovníky barevných sklíček zalitých sluncem
Pokud milujete pestrobarevné hry a neobejdete se při hraní bez šestistěnné kostky, vydejte se navštívit Sagradu. Za hrou Sagrada z roku 2017 stojí autoři Adrian Adamescu a Daryl Andrews společně s ilustrátorem Peter Wockenem a vydavatelstvím Floodgate Games. MINDOK hru přinesl na český trh již v roce 2018 a rodinná hra plná průhledných barevných kostek slavila úspěch. Proto se v MINDOKU rozhodli za barcelonskými vitrážemi vrátit a na sklonku roku 2021 připravili nejen dotisk základní hry, nýbrž také lokalizovali tři rozšíření – Passio, Nativitas a Rozšíření pro 5. a 6. hráče. Při této příležitosti vám přinášíme recenzi základní hry. Hledáte-li zábavu na třicet až pětačtyřicet minut, hru snadnou na pochopení, u které si ale pořádně popřemýšlíte, potom čtěte dál.
Pod víkem
V nádherně malované krabici sršící barvami toho najdete poměrně málo. Alespoň to by se mohlo zdát na první pohled do elegantního insertu. Čtyři destičky průčelí Sagrada Familia (okenní rámy) z třívrstvého kartonu pro skládání vitráží a jednu bodovací destičku ležící nalevo, napravo pak pět pytlíčků po osmnácti kostkách a látkový váček. Je to všechno? Nikoliv! Stačí vše vyzdvihnout a najdete skryty malované oboustranné karty zadání mozaik vitráží (vzorů), bodovací žetony, karty osobních a společných úkolů, pomocné karty řemeslných nástrojů a žetony samotných řemeslníků v podobě dvaceti čtyř čirých skleněných kabošonů. Dokonce tu pod pravidly nalezneme i lokalizovaný promo vzor vitráže – ten zcela první z řady promo vzorů, který k Sagradě vyšel v roce 2017. Vězte, že těchto pár prostých komponentů, hromada šestistěnných kostek a pár karet vám nejednou vykouzlí úsměv na tváři, když přijdete na to, jak zdárně svou vitráž doplnit a dokončit. Osobně se mi insert moc líbí, zejména to, jak hrací desky hráčů drží pod sebou karty vitráží. Zbylé karty od sebe dle rubu snadno rozeznáte a není jich mnoho, proto jejich skladování bez pytlíčků na jedné hromádce v rámci insertu není překážkou rychlé přípravě hry.
Příprava hry
V rámci přípravy smíchejte všech devadesát barevných kostek, vložte je do látkového váčku. Odděleně zamíchejte karty osobních úkolů, společných úkolů, řemeslníků a vitráží. Každému hráči rozdejte jednu kartu osobního úkolu, kterou drží skrytě až do konce hry, kdy ji zužitkuje při bodování. Na stůl vyložte tři karty společných úkolů a tři karty řemeslných nástrojů, dále pak bodovací destičku nahoru stranou se stupnicí s deseti políčky – počítadlem kol. Nakonec každý hráč obdrží dvě oboustranné karty vitráží, z nichž si jednu zvolí, vezme si příslušný počet kabošonů dle počtu puntíků v pravém dolním rohu vitráže a zasune kartu preferovanou stranou lícem nahoru do své kartonové mřížky. Jaké mřížky? To máte tak. Karty vitráží jsou obyčejné tabulky dvaceti polí, čtyř řádků, pěti sloupců. Některá pole jsou bílá, jiná barevná a některá obsahují číslo. Každá destička hráče je držákem pro zvolenou kartu vitráže. Tomu, aby se vám vitráž nerozsypala na hromadu střepů, tedy zpřevracených kostek, napomáhá dvojitý karton, skrze jehož mřížku držící kostky pohromadě čtete zadání vitrážové karty. Jak již začínáte tušit, bude se jednat o hru abstraktní, a nikoliv příběhovou, jejíž hlavní mechanismus je umisťování kostek (dice-placement). Pojďme si nyní říci, jak se stanete barcelonským sklenářem.
Pravidla
Vaším cílem je nasbírat co nejvíce bodů. Čím efektivněji zohledníte a naplníte požadavky třech společných úkolů a svého soukromého úkolu, tím větší máte šanci na vysoké skóre. Ovšem musíte dodržet pravidla pro umisťování kostek.
Hra trvá deset kol. Na začátku kola je začínajícím hráčem z látkového váčku vylosován počet kostek odpovídající dvojnásobku hráčů plus jedna. Tedy v klání dvou hráčů je taženo pět kostek, v třech hráčích sedm kostek, ve čtyřech hráčích devět kostek. Těmito kostkami začínající hráč hodí a připraví tak nabídku pro toto kolo. Během kola je hráč na tahu dvakrát, během něhož si vezme po jedné kostce vždy, když je na tahu. Kolo je hráno po směru a následně proti směru hodinových ručiček. V případě tří hráčů si tak první hráč a druhý hráč vezmou po jedné kostce, třetí hráč si vezme kostku z nabídky dvakrát, následuje druhý hráč, který si vezme jednu kostku a totéž provede i první hráč jako poslední v řadě pro toto kolo. Poslední zbývající kostka je umístěna na počítadlo kol, čímž stávající kolo končí a nové kolo může začít. To zahajuje hráč po levici posledního začínajícího hráče.
Během svého tahu může a nemusí hráč provést dvě akce v zaměnitelném pořadí. Vzít si z nabídky kostku a umístit ji do vitráže okenního rámu či položit řemeslníka/kabošon na kartu nástroje a dopomoci si tak ke snadnější stavbě vitráže. Karty nástrojů vám pomáhají porušit některé podmínky dané kartou vitráže (vzorem). Kostku do vitráže umisťujete za dodržení daných požadavků, tedy na číslo šest smíte položit libovolnou barevnou kostku, ovšem s hodnotou šest, na žluté políčko pouze žlutou kostku, no a na bílé políčko pak kostku jakékoliv barvy a hodnoty. To však není celé. Na začátku hry umístíte svou první kostku do rohu či někam k okraji okenního rámu (vitrážní mřížky). Další kostku smíte umístit vždy tak, že musí svou stranou či diagonálně rohem sousedit s libovolnou již dříve položenou kostkou. Ovšem pozor. Nikdy nesmíte položit kostku stejné barvy či stejného čísla vedle obdobné kostky sousedící stěnou. Tedy vedle červené dvojky nemohu nikdy položit ani libovolně barevnou kostku hodnoty dvě, ani červenou kostku libovolné hodnoty.
Zvolíte-li ve svém tahu použití nástroje, pak první hráč užívající nástroj ve hře zaplatí položením jednoho řemeslníka, každý další hráč již musí položit řemeslníky dva. Hráči se střídají, dokud neodehrají deset kol. Poté si prohodí destičky okenních rámů a vzájemně si zkontrolují, že nikde nesousedí kostky stejné barvy či stejné číselné hodnoty. Z případně takto nelegálně umístěných kostek jednu vyberou a odstraní. Hráči si vrátí okenní rámy a započne bodování. Za kartu svého osobního úkolu získáte součet hodnot na všech kostkách dané barvy ve vašem okně. Mám-li tedy za úkol sbírat červené kostky a v mé vitráži je červená šestka a červená trojka, připíši si devět bodů. Poté se zhodnotí společné úkoly, které vám mohou přinést body kupříkladu za řádky či sloupce, ve kterých má každá kostka jinou hodnotu či barvu. Nakonec si odečtěte jeden bod za každé prázdné políčko okenního rámu (tedy máte-li méně jak dvacet kostek), a naopak si přičtěte bod za každého zbývajícího nepoužitého řemeslníka. Kdo dosáhl nejvíce bodů, stává se mistrem sklenářem.
Zhodnocení hry
Náhoda v této hře hraje prim. Pokud se rádi vyrovnáváte s tím, co vám hra přinese za výzvy, pak se směle chopte sklenářského kladívka. Pokud rádi strategicky plánujete několik kroků dopředu, pak raději volte jinak strávený čas. V Sagradě totiž neustále optimalizujete to, do čeho jste nově taženou kostkou postaveni, na dalekosáhlé kuté plány můžete bez příklonu štěstěny zapomenout. Byť pokud je vám přáno, může se vám povést splnit opravdu mnoho úkolů a to nejednou, což vás zahřeje u srdce. Hru si osobně velmi užívám, ale beru ji jako společně strávený čas u souběžně hraných solitérních her, neboť jediná interakce mezi hráči je sebrání kostičky z nabídky před nosem toho, kdo ji nutně potřebuje zasadit do své mozaiky. Pokud tedy stíháte sledovat cizí vitráže a vidíte do nich přes jejich již zasazené kostky – ani jedno není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vraťme se nyní zpět k náhodě a pojďme si to více rozebrat.
Na počátku hry obdržíte náhodně kartu osobního úkolu, která nemusí být skloubitelná s barevným zadáním vaši vitráže – vzorem. Vezmeme-li v potaz plnění (náhodně tažených) společných úkolů pracujících s barvami, tedy zisk bonusových bodů za pestrobarevné řádky, sloupce či diagonály stejné barvy, je velký rozdíl ve výsledku i samotné hře mezi hráči, kterým zadání sedlo, a kterým ne. Samotné náhodné tažení kostek pro každý tah snad nemusím zmiňovat. Pokud nehrajete hru ve čtyřech hráčích, pak ani počítání pravděpodobnosti, která ta kostka bude právě tažena, vám moc nepomůže. Ostatně bych to ani nedoporučoval. Je fajn si na začátku prvního a druhého kola představit potenciální finální podobu vašeho okna, ale poté již neplánovat a nechat se pokaždé překvapit tím, co vám váček nabídne k zužitkování. Na druhou stranu osobně považuji za nejlepší partie, kdy některá složitější zadání v kombinaci s určitými společnými úkoly vytváří sudoku s jediným možným řešením, pokud tedy chcete dosáhnout maxima bodů.
Karty řemeslných nástrojů jsou různě silné, tedy užitečné, a hodně záleží pro zážitek z dané hry, jakou jejich kombinaci vyložíte na stůl pro danou partii při její přípravě. Navíc jejich početní nevyváženost pocítíte při sólové hře. Při ní totiž smíte nástroj použít tím, že z nabídky zaplatíte kostku dané barvy vyobrazené v levém horním rohu nástroje (namísto užití řemeslníka-kabošonu; řemeslníci nejsou používáni vůbec). Nicméně karet nástrojů je dvanáct, barev kostek pět. Tedy zatímco tři barvy (žlutou, zelenou, červenou) naleznete po dvou kusech, dvě barvy (fialovou a modrou) po kusech třech. Což mění pravděpodobnost a herní uvažování, chcete-li nástroje užít. V sólové hře navíc smíte každý nástroj užít pouze jednou, přičemž na stole naleznete jeden nástroj až nástrojů pět – jejich množstvím regulujete obtížnost své sólové partie. Mám-li jako svůj zadaný vzor vitráže Firmitas, který vyžaduje umístění čtyř fialových kostek, a zároveň i osobní úkol fialovou barvu, pak při rozhodování pocítím, jsou-li k dispozici nástroje, za které musím platit fialovými kostkami. Může to být pěkné herní dilema, zda hru porazit kostkami ve svém okně, anebo jejich odstraněním ze hry. Horší však je, pokud si vytáhnu karty nástrojů, z nichž dvě či dokonce tři požadují jednu barvu a mně se nebude kostek dané barvy z váčku dostávat. V takovém případě ani mnoho snahy nezvrátí prohru.
Karty chybějících barev do rovného počtu se zdají být součástí rozšíření, byť si nejsem jist, že jich nakonec člověk má stejné množství od každé barvy, i když by všechna rozšíření vlastnil.
V sólové hře navíc musíte překonat skóre kostek umístěných na stupnici kol. Každé kolo táhnete čtyři kostky, dvě použijete a dvě umístíte na stupnici kol. Na konci hry si sečtete body a rovněž všechny hodnoty kostek na stupnici kol. Ve hře se tak můžete snažit odstraňovat kostky s co nejnižší hodnotou, což může přinést malé dilema, pokud na kartě společného cíle jsou bodovány páry hodnot jedna a dvě ve vašem rámu. Vše výše uvedené nevnímám špatně, jen je si dobré být těchto rysů hry vědom a během partie s nimi kalkulovat. Osobně jsem prohrál sólovou hru vždy, když se mi nevhodně sešla karta společného úkolu bodující diagonály s kartou vzoru, kde jsou v diagonálně sousedících políčkách různé barvy.
Ona sólová hra je zábavou na deset minut, nicméně je již tak velmi obtížné hru porazit, navíc když netaháte a neházíte ty správné kostky. Proto i diverzita barev nástrojů, na kterých mohu kostku utratit, je podstatná. Protože spotřebování kostky té správné příslušné barvy na kartě nástroje je pro aspiraci na vítězství zásadní. (Pokud se rozhodnu použít nástroj, tak na skórovací stupnici umístím pouze jednu kostku na konci kola namísto dvou, zatímco ta jedna byla během mého tahu odstraněna ze hry spolu s nástrojem, který aktivovala. Pokud použiji nástroje dva, neumístím na stupnici kol kostku žádnou. Jen si nesmím zapomenout jinou kostkou označit počet kol.)
Problematickým aspektem se mohou zdát některé nástroje dovolující vám porušit číselnou či barevnou podmínku pro umístění či přesunutí kostky. Přes kostky v cizím okenním rámu není často vidět na zbývající prázdna políčka soupeře, a tak se hůře kontroluje. Na konci hry pak nedává smysl kontrolovat zaplněnou vitráž pohledem do vysunuté kartičky vzoru. Autoři si toho byli vědomi, a proto v pravidlech hráče ani k takto prováděné kontrole nevybízejí. Zkrátka musíte hrát s poctivými hráči a v prvních partiích se vzájemně kontrolovat, než se vám všem pravidla dostanou pod kůži, protože se snadno stane, že člověk přehlídne nějakou tu podmínku umístění, aniž by chtěl podvádět. Může se jednat o vytištěné zadání vzoru, jakož i o sousedící kostku stejné barvy či hodnoty.
Dovolím si zmínit ještě jeden zajímavý aspekt statistiky testující skupiny – ve hře dvou hráčů (různé páry) – ten, který hru začínal, zvítězil v sedmi případech z devíti. Ve hře více hráčů se začínající aspekt neprojevil, byť partií bylo odehráno mnohem méně než ve dvou. Počet hráčů také, logicky z charakteru mechanik, neměl vliv na rozptyl dosaženého skóre a jeho průměr.
Pokud jste již ve vašem cechu zkušenými sklenáři a chcete-li si hru ztížit, navrhuji pravidlo pokládání kostek tak, že musí vždy sousedit stranou, tedy zakázat pokládání kostek sousedících diagonálně. Další možností je hra bez řemeslníků a nástrojů.
Zhodnocení komponentů
Byť jsem hrou a jejím provedením potěšen, musím zmínit tři negativní aspekty – malé kostky v kombinaci s těsným rámem, mělkost okenního rámu a počítadlo bodů.
Když jsem hru rozbalil, dobře se na malé kostičky koukalo, nicméně herní zkušenost dospělých hráčů různých generací ukázala, že se všichni potýkají s nechtěným převracením kostiček v okenním rámu. Při umisťování kostičky snadno drknou do vedlejší kostičky již dříve zasazené v rámu a ta se převrátí. Malé kostičky s hranou dvanáct milimetrů jsou v poměrně natěsnaném okenním rámu výhodou pro zorné pole. Máte o všem přehled, na okenní rám se dívá pohodlně. Nicméně by hře prospělo, kdyby byly větší rozestupy v mřížce okenního rámu, případně byly i užity velké kostky s hranou šestnáct milimetrů.
Se snadným nechtěným převracením kostek souvisí i mělké okenní rámy, hluboké jeden milimetr. Dvojitý karton by měl být alespoň o dva milimetry hlubší. Pokud drknete do stolu, neuvidíte rozdíl mezi vloženou kostkou v okenním rámu a kostkou položenou vedle na obyčejný papír.
Třetím aspektem je počítadlo bodů a bodovací žetony. Zatímco deseti kolová stupnice je funkční a dobře vypadající, nedá se říci, že si závěrečné bodování pomocí počítadla užijete. A to zejména tehdy, kdy neudílíte všechny body jednomu hráči naráz, ale preferujete bodování ve stylu předhánění se – kdy se hráči bodují střídavě a na řadě je vždy ten momentálně poslední. Žetony jsou titěrné do šířky i tloušťky, navíc barevně splývají s barevnými políčky počítadla. Hře by prospěly výrazné žetony v podobě dřevěných válečků, musí-li být zadní strana stupnice kol využita tímto způsobem. Nejlépe by však tvůrci udělali, kdyby připojili bodovací bloček s tabulkou pro obodování vlastního úkolu, společného úkolu jedna, dva a tři, nepoužitých řemeslníků a nezakrytých políček vzoru. Obdobná upravená tabulka by se hodila i pro hru solitérní.
Zdánlivou drobností, pro mě však velkým positivem, je váček, který ve své šířce hrdla do sebe pojme okenní rám. Jinými slovy při sklízení hry máte dvě možnosti, jak sklidit kostky. Buď je vysypete z rámu na stůl, posbíráte je a postupně je v několika hrstech nasypete do váčku, anebo okenní rám zasunete i s kostkami do váčku a mírně zatřesete. Voilá a je hotovo.
Poslední odstavec zhodnocení věnuji insertu. Ten by mohl být o chlup lepší, pokud by k uložení karet úkolů nesloužil jeden hluboký žlab, ale zdířky pro tloušťku karet jednotlivých druhů. Nicméně hra zřejmě počítá i s uskladněním komponentů ze tří rozšíření. Těžko soudit, zda tvůrci insertu počítali s případně obalenými kartami, či nikoliv, byť osobně soudím, že to karty v této hře nepotřebují. Proto jsem se rozhodl udělit ocenění Dokonalý insert.
Závěr
Jakmile si hru osvojíte, můžete počítat deset minut na hráče a tři až pět minut na bodování.
Pokud vás Sagrada svým mechanismem zaujala, dovolím si závěrem malé srovnání a doporučení. Hledáte-li abstraktní, krásně vyvedenou hru, ve které si každý hraje na své desce hráče, pak rozhodně sáhněte po Sagradě. Sám za sebe mohu říci, že si ji užívám více než Hrdinu v kostce, který také stojí na mechanismu umisťování kostek. Po Hrdinovi v kostce od REXher má smysl sáhnout až ve chvíli, kdy chcete prožít nějaké to dobrodružství a koupíte si proto i potřebné rozšíření. Zkrátka Sagradu vnímám zábavnou již v základu, zatímco Hrdinu až s rozšířením. Obě hry jsou ale jistě dobrou úvodní hrou do mechanismu dice-placement.
Pokud budete hledat abstraktní hru, která nabízí více škození soupeřům a jistější interakci, zvažte jakýkoliv Azul, který česky také vyšel pod hlavičkou MINDOKU. No a chcete-li si hrát s barevnými dílky, ale zkusit jiný mechanismus, zkuste se poohlédnout po Winter Queen – krásně ilustrované abstraktní hře od Crowd Games, kterou v českých speciálkách naleznete, byť pouze v anglickém jazyce.
Sagrada pro mě patří mezi hry, které si během večera rád zahraji víckrát za sebou. Je snadná na přípravu, pravidla i sklizení. A to se počítá.
(V rámci recenzního řízení byla hra testována skupinově i sólově, bez rozšíření.)
Sagrada získává od Říše her ocenění:
Poděkování
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti MindOK.
One Reply to “Sagrada”