Co kdyby bylo všechno jinak?

V rodinném šabonu u Brna leží v hamace otec rodiny, rukou prohrabuje a čte dnešní čerstvé zprávy z uzlíkového kipu. Kolem pobíhají malé děti. Otec se po chvíli zahledí do obsáhlého článku. Při čtení kroutí hlavou a něco si brblá pod vousy. Pak vyběhne před šabonu a volá na své sousedy: „Tak si představte, že naši předci jsou úplně odjinud, než jsme si celá staletí mysleli. Je to tady uzel na provázku.“ Lidé se scházejí, prohlížejí kipu a horlivě rokují.

Šok! V Etrurii asi bylo vše jinak.

Při vykopávkách u Prahy se naši archeologové setkali s dosud nevídanou skutečností. Naše společnost zřejmě nevznikla příchodem předků z jižního Aksumu či východní Rusi. Odkud tedy pocházíme? Vykopávky vzácných předmětů a koster naznačují, že naši předci dokázali zdolat Atlantský oceán. Je to tak, naši předci jsou z bájné říše Wallmapu na jihu sousedního kontinentu, odkud se postupně díky válečným výpadům rozšířili přes pláně Cuzco a Mexacu až do severní Cahokie. Jejich skvělí mořeplavci poté dokázali překonat Atlantský oceán a podmanit si Thule a Albion, odkud prakticky kolonizovali naši Etrurii a sousední Scythiu. Právě odtud také pochází naše nejrozšířenější náboženství Pachamama.

Předpokládá se, že naši Etrurii objevil již okolo roku 1492 skvělý mořeplavec Asháninka Janoman.

Výzkum u Prahy bude samozřejmě dále pokračovat a my vám brzy přineseme podrobnější informace.

První objevy a legendy

V listopadu minulého roku se na pultech deskoherních obchodů objevila menší krabice s pěticí postav na víku. Na první pohled nenápadná krabice v sobě ukrývá novou hru Erica B. Vogela (Savana). Hra nese název První říše a do českých luhů a hájů ji uvedlo vydavatelství ADC Blackfire. Autorem ilustrací je Jérémie Fleury (Time Line).

Vládci prvních velkých říší na zemi se může stát dva až pět kmenových náčelníků, kteří jsou v úřadu alespoň deset let. Dějinné události zaberou podle počtu jejich protivníků půl hodinky až hodinu.

První říše jsou jednoduchou civilizační hrou využívající kostky. Hráči se snaží ovládnout území na mapě a vytlačit své soupeře, nedílnou součástí je také vylepšování stávajících akcí a rozšíření možností.

Průzkum lokality

Pořídit si rychlou civilizační hru jsem chtěl již dávno, a tak, když se naskytla příležitost vyzkoušet První říše, neváhal jsem. Při rozbalování jsem vlastně ani netušil, co na mě v krabici čeká.

Po odklopení víka a nahlédnutí pod pravidla jsem objevil pět krásných barevných a pěkně ilustrovaných herních desek hráčů, a oboustranný herní plán s vyobrazením kontinentů. Uvnitř dále byly kartonové desky se žetony měst na vyplokání a panel počítadla kol. Hlavní překvapení krabice se však ukrývalo až na dně. V krásné plastové vložce zde byly uloženy papírové krabičky v barvách hráčů, dřevěné figurky průzkumníků a dřevěné kostičky milníků civilizace. Dalšími herními prvky byly plastové kostky se symboly a ukazatel kola v podobě sloupu. Posledním herním prvkem je balíček karet úspěchů pro každého hráče v jeho barvě.

Intermezzo I:

Přiznám se, že na mě herní prvky udělaly velký dojem. Autoři hry se zde maximálně vyřádili a vytvořili opravdu pěkné dílko.

Moc mě nadchly zejména papírové krabičky na uložení herních prvků jednotlivých hráčů. Jsou v barvách hráčů, z přední strany mají vyobrazení vládce říše, na okolních stranách jsou pak krásné symboly dané říše. Vejdou se do nich figurky, žetony, a dokonce i neobalené karty. Druhým detailem, který mě velice zaujal, jsou pak dřevěné figurky průzkumníků. Ty nejenže mají barvy hráčů, ale v průběhu hraní jsem si všiml, že se liší také tvarem hlavy. Jako by na sobě měly nejrůznější druhy čelenek či přileb. Kostky jsou pak standardní velikosti, ale jednotlivé symboly jsou na jejich stranách vyraženy a barevně odlišeny. Jedná se o další pěkný detail hry. Kapitola sama pro sebe je pak ukazatel kola. Namísto obyčejné kostičky, která by vlastně udělala stejnou práci, autor vymyslel seříznutý sloup. I herní plán je pěkně graficky zpracovaný. Jednotlivé kontinenty jsou zde vyobrazeny pouze přibližně, což ve mně při hraní umocňovalo efekt, že hraju za úplně jiné a nejasné civilizace, i když ruku na srdce, každý z naší herní skupiny si i přes zvláštní názvy ihned všechny místa a civilizace přejmenoval na ty skutečné. Myslím si však, že herní plán mohl být o maličko větší. Při hraní v pěti se nám ke konci figurky do vyznačených oblastí nějak nechtěly vměstnat. Líbí se mi, že jednotlivé sektory plánu jsou od sebe barevně odlišeny, zpřehledňuje to hru, jednotlivé symboly by na realisticky vykresleném plánu mohly zanikat. Vydařené jsou také herní desky hráčů. Na zadní straně je opět vyobrazen vládce před svou vesnicí, přední strana pak představuje žebříček pokroku civilizace. A co je skvělé, herní deska je dvouvrstvá, a tak nehrozí, že by se vám ukazatele pokroku při nechtěném drcnutí rozběhly po desce pryč. Velmi intuitivní jsou také použité symboly, za což lze autory jen pochválit.

• 

• 

Každá civilizace má malinko jiné startovní podmínky. Jeden hráč už od počátku hází více kostkami, jiný má více průzkumníků, další může víckrát přehodit kostky či má více pohybu. Poslední má pak kartu úspěchu navíc.

Posledním herním prvkem jsou právě karty úspěchů. Ty jsou menšího formátu a každý hráč má svou unikátní sadu. Na rubové straně jsou opět symboly civilizace, líc pak nese název civilizace, jméno události, akci události a body, které za splnění hráč získá. Vše je naprosto přehledné a srozumitelné. Autor zde projevil snahu o další asymetrii, některé úkoly tak mají hráči stejné, jiné se civilizace od civilizace liší.

Civilizační kodex

Nadšený vzhledem Prvních říší jsem se hned vrhl do čtení pravidel. Ta jsou opravdu tenoučká. Když pominu úvodní stránku, druhou stranu s vyobrazením seznamu prvků a třetí stránku s přípravou, zbývá na celá pravidlauž jen pět stránek. A to ještě na stránce a půl je příklad hry a na půl stránce příklad závěrečného bodování a tiráž. Pokud dobře počítám, pravidla jsou tedy popsána na třech stránkách. A jsou popsána přehledně a srozumitelně. Autor zde využívá obrázky, zvýrazněné věty a přehledy symbolů.

Intermezzo II:

Přiznám se vám, že jsem opravdu vše rychle pochopil a mohl hru vysvětlovat ostatním.

Oceňuji také snahu o drobný motivační text jako vstup do hry. Položení několika řečnických otázek typu: „Co kdyby se historie světa a říší vyvíjela jinak?“ nás pěkně vtáhlo do hry.

• 

• 

Příprava území

První říše jsou na stole coby dup. Doprostřed stolu se umístí herní plán. Ten je oboustranný. Pro dva hráče je jedna strana, druhá strana je pro zbytek variant hraní. Ve třech a čtyřech se vždy určité území nepoužívá.

Každý hráč si pak vybere jednu z civilizací, vezme si její panel, karty úspěchů a dále krabičku s průzkumníky, ukazateli milníků civilizace a žetony měst. Každý hráč si pak ze svých komponent připraví svůj herní prostor. Milníky civilizace si umístí do spodních polí desky rozvoje. Podle počtu uvedeného na žluté stupnici si umístí odpovídající počet svých obyvatel na startovní území své říše na herním plánu, podle zeleného sloupce si vzápětí dobere do ruky počet karet úspěchů, tedy bodovaných úkolů své civilizace. Nakonec zamíchá své žetony měst, jeden položí na svůj startovní region a zbývajících pět vyloží rubovou stranou vzhůru na svou desku hráče.

Na závěr přípravy se ještě určí začínající hráč, který se ujme role počítání kol. A vzestup civilizací může začít.

Intermezzo III:

Možná se vám bude zdát v první hře příprava poněkud chaotická a nesrozumitelná, ale brzy poznáte, že je to rychlovka. Já využíval přípravu hry k vysvětlení pravidel a postupů ve hře nováčkům.

Proto jsem vždy nejprve připravoval desky hráčů a až poté herní plán s mapou. U desek hráčů jsem prozradil význam sloupečků a jednotlivých symbolů, následně jsme si pověděli jednotlivé fáze hry a milníky s městy, no a nakonec při umístění herního plánu na stůl také způsob pohybu a boje. Vše jsem zakončil využíváním karet úspěchů a rozvojem civilizací.

Rozpínavost nezná hranic

První říše se hrají na předem daný počet kol. V pěti civilizacích je to sedm kol, v ostatních případech osm. Hráči se v těchto kolech střídají ve svých tazích, přičemž každý tah hráče se skládá ze tří fází.

První fází je vlastně takový osud civilizace, druhou migrace a dobývání nových území a třetí pak rozvoj civilizace.

Ve fázi osudu hráč hodí kostkami se symboly a na nich mu padne, kam se jeho říše bude v tomto období ubírat. Každá civilizace však o svém osudu rozhoduje samostatně a liší se i počet použitých kostek osudu podle stupně rozvinutí civilizace. O počtu kostek tak rozhodne ukazatel na oranžové stupnici hráčské desky. Čím je ukazatel výše, tím víc toho civilizace stihne. V této fázi kola lze taky využít sloupeček druhý – modrý, který vlastně představuje připravenost civilizace na osudové chvíle a slouží k možnosti přehodit libovolný počet kostek. Když je ukazatel dole, lze takové vzepření se osudu využít jen jednou, čím výš pak ukazatel je, tím vyšší je i počet přehození.

Intermezzo IV:

Možná si říkáte: „To je přece hra na náhodu, ne? Hodím kostkami a musím dělat, co mi padne.“ Je to pravda, není však historie velkých civilizací protkána náhodou? Nerozhodla náhoda a přírodní jevy o zániku či vzniku mnoha říší? Já myslím, že ano, a proto takovou náhodu v Prvních říších vítám. Navíc pokud se připravím, mohu rozvíjet modrý sloupeček opakovaných hodů a náhodu tak omezit.

Kostka má však stran šest a symbolů je jen pět. Co je tedy za symbol na poslední, šesté straně? Je to velký černý meč. Označuje zvláštní bonusovou jednotku při dobývání území a krásně tak podporuje boje na mapě. Černý meč zkrátka hodit chcete a když se povedou dva, je to jen lépe.

Po osudovém házení nastane fáze nejdelší a nejzajímavější. Je jí fáze, kterou bych nazval rozpínání a dobyvačné choutky. V této fázi mě zajímá třetí sloupeček na desce civilizace – fialový. Ten mi prozrazuje, kolik pohybů průzkumníky přes hranice území mám k dispozici pro svá válečná tažení. Pohyby průzkumníky jsou jednoduché. Můžu hýbat figurkami z více území naráz a také se pohybovat přes vodu. Tady ale nesmím na moři zůstat stát, ale pohybem musím pokračovat do dalšího pevninského území. Pokud se na území, na které jsem přišel nachází soupeřova figurka, mění se průzkum na dobývání a o území svedeme krvavou bitvu. Obecně lze říci, že je třeba vstoupit do regionu více průzkumníky, než zde má pan domácí, případně útok podpořit symbolem meče na kostce. Tímto je obránce přinucen ustoupit kamkoli ke svým dalším figurkám na herním plánu.

Intermezzo V:

První říše jsou v této fázi vlastně taková přetlačovaná a příprava podmínek na poslední fázi hry – rozvoj civilizace. Vždycky se snažím obsadit na herním plánu ta území, která mají stejnou barvu, jako kostky, které mi padly při házení. Jenom kombinací barvy na kostce a ovládaného území stejné barvy totiž můžu posunout ukazatele na desce civilizace výše. Boje zde nejsou žádnou šílenou strategickou bitvou, ale jednoduchým přečíslováním soupeře. Připomíná mi to přetlačovanou ze hry Savana.

Barva území však není jediným mým cílem při dobývání. Vyplatí se také vstupovat do území s městy a brát si je do své zásoby u desky, protože města jsou vlastně vítězné body. A v neposlední řadě je třeba se pohybovat na plánu podle zadání svých úkolů na kartách úspěchu, jejichž splněním lze také získat spoustu bodů. Tyto úkoly jsou velmi rozmanité: „Obsaď tři sousední regiony, měj na herním plánu dvě města, měj obsazeny dva regiony stejné barvy, získej pod svou nadvládu startovní region jiného hráče, obsaď dva ostrovy, a další.

Překvapivý je také pohyb přes oceány. Všechny pobřežní území jednoho oceánu spolu vlastně sousedí a za použití dvou pohybů tak lze přemístit figurku z východní Rusi až do Jižní Afriky. To nabízí velikou dávku strategie a možností pohybu. A taky to velmi podporuje zákeřné přesuny k protihráčům. Toto se mi moc líbí.

Jakmile hráč spotřebuje své pohyby, posune se do třetí fáze hry – fáze rozvoje civilizace.

Zde porovná barevné symboly na svých hozených kostkách s barvami svých obsazených území, a pokud má shodu, může posunout ukazatel na stupnici rozvoje civilizace o úroveň výše. Zde je třeba prozradit si význam zbývajících dvou sloupečků na desce civilizace. Zelený určuje, kolik mám k dispozici karet úspěchu, a tedy kolik úkolů můžu za herní partii splnit. Žlutý pak určuje, velikost mojí populace, tedy kolik průzkumníků mám na herním plánu.

Může se stát, že při posunu ukazatele přijdu na políčko s vyobrazeným městem, pak mi nezbývá než umístit do jednoho z regionů, který ovládám, své nové město a poskytnout tak soupeřům důvod do regionu přijít a město ukořistit.

Jakmile využiji všechny dostupné kombinace kostek a regionů, můj tah končí a na řadě je další hráč, který okamžitě naprosto přemíchá situaci na herním plánu ku svému prospěchu.

Intermezzo VI:

Ač se vám může zdát, že je herní tah jednoho hráče docela zdlouhavý, při hře tomu tak není. První a třetí fáze jsou docela rychle hotové, je to přeci jen pouze hod kostkami, možná více hodů, při použití přehození, a posun několika kostiček na desce hráče. Rozpínavá druhá fáze se však pravda protáhnout může. Situace na plánu se totiž stále mění a nejde se tak na svůj tah úplně připravit dopředu. Stalo se nám mnohokrát, že jeden hráč se do svých plánů tak zamotal, že jsme my ostatní zatím zapomněli, kdo je vlastně na tahu. V tomto případě doporučuji připravit v jídelním koutku dostatek občerstvení a pitiva, aby čekající hráči měli možnost se zabavit žvýkáním dobrot a nerozptylovali hráče na tahu pobízením k vyšší rychlosti. Toto totiž vede jen k prodloužení myšlenkových pochodů přemýšlivce. Zejména v pěti je herní kolo opravdu dlouhé.

V pěti hráčích jsem měl pocit, že hráč začínající v Americe, má proti ostatním velikou výhodu a nikdo mu nedokázal vlézt do zelí. Asie, Evropa, i Afrika se stávaly svědky mnoha bojů, ale Amerika nic. Cena za přesuny byla pro ostatní hráče příliš velká. Nejvíce se mi líbila hra ve čtyřech, kdy jsme používali plán bez Ameriky a ve dvou, kdy jsme si duel rozdali na druhé straně plánu jen v Eurasii.

Kdo se tedy stal hlavní velmocí?

Po sedmém kole při hře pěti hráčů, či po kole osmém při hraní ve dvou až čtyřech hráčích, je konec. Hráči si spočítají vítězné body v každém sloupečku na desce civilizace, a to na políčku, kde se nachází ukazatel, přičtou vítězné body ze svých karet úspěchů a také body ze svých dobytých či uhájených měst. Pak si výsledky porovnají a nečekaně, kdo má nejvíce bodů, stává se velmocí a vítězí.

Intermezzo VII:

První říše jsou moc pěknou, jednoduchou a pro začátečníky přátelskou civilizační hrou. Pravidla se snadno vysvětlí a osvojí, hra je rychlá a při tom napínavá. Při našich herních partiích jsme neměli problém zařadit do hry nováčka, který hrál První říše poprvé v kombinaci se zkušenými hráči. Rozhodl jsem se proto udělit Prvním říším OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA.

Velmi také oceňuji vzhled Prvních říší, který na mě udělal opravdu dojem. Dvouvrstvé desky hráčů zamezující pohyb ukazatelů při neopatrném drcnutí do stolu jsou opravdu krásné, stejně jako herní plán hrající barvami a zjednodušeně vykreslující kontinenty. Plán by však mohl být o malinko větší. Překvapením pak pro mě byly funkční krabičky na herní prvky a krásný plastový insert. Proto jsem se rozhodl udělit Prvním říším OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: DOKONALÝ INSERT.

První říše jsou již z principu hrou škodící. Hráči se vzájemně vytlačují z pozic, berou si města a všemožně se snaží rozšířit ve svém kole životní prostor své civilizace na maximum. Interakce mezi hráči je opravdu velká, a proto dávám hře také OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: ŽÁDNÝ MULTIPLAYER SOLITÉR.

První říše jsme při každém zkoušení s novými lidmi hráli několikrát. Je to proto, že je partie rychle odehraná a také proto, že nabízí i po odehrání několika partií stále nové možnosti a herní kombinace. Je to samozřejmě dáno asymetrickým začátkem různých civilizací zkombinovanou s náhodou, kterou přináší hody kostek a karty úkolů. Herní situace jsou každou hrou jiné, a proto si První říše zaslouží také OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

První říše získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ADC Blackfire.

Hru můžete zakoupit přímo zde.