Jak se stát odborníkem na biotopy

• 

• 

• 

Venku před domem zakřupal sníh. Děti doma zbystřily. Kdo to je? Jde už domů máma s čerstvým jídlem? To by bylo skvělé, malým už kručí v bříšku. Ve vchodu se nejprve objevil obličej a následně i zbytek maminky. Hurá. Děti se hned začaly tulit k mamince, která ani nestihla setřepat sníh z kožichu, a prozkoumávaly, má-li něco dobrého. Měla. Hurá. Dnes bude na večeři králík.

V domě bylo chvíli úplné ticho přerušené pouze mlaskáním a hltáním maličkých. Maminka využila chvíli klidu, schoulila se do pelíšku a odpočívaje pozorovala své děti. Rostou jako z vody. Už nyní má co dělat, aby je uživila.

Po nasycení hladových bříšek domov ožil. Děti získaly energii a začaly si hrát. To se samozřejmě neobešlo bez poštěkávání, vrčení i bolestného kňučení. „Nechejte toho, uličníci,“ zavrčela mamka, „pojďte raději sem, budeme si povídat.“ Děti se již malinko vyřádily, a tak se rády schoulily k mamince. „Mami, kde pořád bereš tu baštu?“ zeptal se nejstarší synek. „Ano, ano, pověz, co celou dobu děláš tam venku, když nejsi doma,“ kňučely i ostatní děti. Maminka se usmála a začala vyprávět. „No ono je to vlastně jednoduché. Musím si dávat veliký pozor, aby mě nevyčenichal popelář a zároveň se musím snažit nalézt pro vás něco dobrého k snědku. Ale pečení holubi nepadají z nebe do huby. Občas trvá dlouho, než narazím na nějakou stopu chlupáče, či drobečka.“ „Mami, a co je popelář a chlupáč a drobeček? A proč se musíš před popelářem skrývat?“ „Inu, to je tak. Každý potřebuje jíst a každý se stravuje jinak. Tady u nás v lese je spousta semínek, listí, bobulí a brouků. A nechybí ani spousta zelené chutné trávy. To baští nejrůznější zvířátka. Třeba myšky, nebo králíci. No ale pak jsou další zvířata, jako my, která si pochutnají právě na myších či králících. Vlastně hlídáme, aby se příliš nerozmnožili. No a abychom se příliš nerozmnožili my, lišky, tak jsou tady zase jiná zvířata, na která si musíme dát pozor, aby si nás neulovila na večeři – vlci, a taky rosomáci.“ „Aha, takže je to vlastně zařízené tak, aby nás vždycky bylo tak akorát, že ano, mami?“ „Přesně tak. A kdyby nějaké zvířátko z toho řetězu vypadlo, byla by to katastrofa i pro ty ostatní.“

Impresum

V ruce teď držím nádherně ilustrovanou krabici plnou realistických zvířecích kreseb. Není to nějaký atlas, nebo pohlednice se zvířaty, ne ne, jedná se o novou deskovou hru, kterou na náš trh uvádí vydavatelství Mindok. Česky dostala hra název Divočina Severní Ameriky a zařadila se k řadě her Mindoku se zvířecí tématikou – Na Křídlech, Kaskádie, Pelíšek, Kočičí klub, Archa Nova.

Jedná se o hru autorů Jeffreyho Joyce a Isaaca Vegy. A kdo má na svědomí ty krásné ilustrace zvířat? Čtveřice výtvarníků Irem Erbilirová, Yan Tamba, Alyssa Menoldová a Patricia Casarrubiosová.

V Divočině Severní Ameriky se stanete biology, kteří se snaží vytvořit co nejvyváženější ekosystémy na svých plochách. O ten nejlepší ekosystém mezi sebou soupeří dva až čtyři biologové, kteří mají alespoň deset let praxe v oboru, přičemž jedno tvoření jim zabere podle jejich počtu půl hodinky až hodinu. K dispozici je také vědecký deník určený pro biologa sólistu. Divočina Severní Ameriky využívá mechaniky aukce karet, vykládání karet do prostor na desce hráče a tvoření kombinací.

Obsah

Zvědavost mi nedala a hned, jak jsem si hru přinesl domů, trhal jsem obal a začal jsem prozkoumávat obsah krabice. Uvnitř se skrývá list s poděkováním autorů, že jsem si hru pořídil, pravidla hry, expediční deník pro sólovou hru, aršík bodovacích listů, čtyři desky hráčů, žetony výzkumu a žaludů, destičky zvláštních akcí, žeton začínajícího hráče, šest zalepených obálek s tajemným obsahem, ukazatel času a spousta čtvercových karet. Konkrétně karty tajných úkolů, karty prostředí a karty zvířecích druhů.

Intermezzo I:

Jestli mě něco na Divočině Severní Ameriky zaujalo na první pohled, aniž bych studoval pravidla, tak jsou to krásné karty zvířecích druhů a prostředí. Doma jsme s dcerami dobrou hodinu seděli, zkoumali jednotlivé karty jednu po druhé a kochali se nádhernými vyobrazeními zvířátek. Kojot prérijní, javor cukrodárný, bizon americký, monarcha stěhovavý, králík východoamerický, medvěd grizzly, liška polární, čikarí červený, tarbíkomyš pouštní, topol osika, či čmelák zemní, to je jen namátkou několik zvířat a rostlin, jejichž karty mi utkvěly v paměti. Ty ilustrace jsou opravdu kouzelné. To samé lze říci i o kartách prostředí.

Materiálově jsou karty standardní kvality, čtvercové, pro obaly 70×70 mm. Tuším, že jich jsou skoro necelé dvě stovky. Desky hráčů jsou skládací z pevného kartonu, stejně jako ostatní kartonové dílky a žetony. Žetony žaludů jsou oboustranné, na jedné straně je hodnota jedna a na druhé tři. Zde teda nevím, jak bude při hraní fungovat oboustranná volba žetonů. Mám takový pocit, že se lze lehce splést a žetony otočit špatně. No uvidíme. Také žetony výzkumu jsou oboustranné. Jedna strana slouží jako již zmíněné žetony výzkumu, druhá strana jsou žetony příběhu v sólové variantě hry. Po obhlídce herního materiálu jsem měl obrovskou chuť se hned pustit do hraní.

Příprava expedice

Pojďme si tedy Divočinu Severní Ameriky připravit na stůl. Každý biolog si před sebe rozloží jednu herní desku a vezme si jednu z karet tajných úkolů. Poté se zamíchá balíček karet zvířecích druhů, položí se doprostřed stolu a prvních šest karet se vyloží na stůl. Tím je připravena nabídka zvířátek. Nad výběr zvířat se položí počítadlo kol s ukazatelem a náhodně se vylosuje pět destiček zvláštních akcí a položí se bílou stranou vzhůru. Někde doprostřed stolu se ještě vytvoří společná zásoba žaludů a žetonů výzkumu s kartami prostředí. Nakonec se zvolí nejdůležitější – klíčový hráč pro herní skupinu, který se stane začínajícím hráčem a podle rozmístění u stolu si hráči vezmou k sobě žetony žaludů. To je vše, jdeme se vrhnout na hraní.

Intermezzo II:

Příprava hry je hotová coby dup. Jedinou otravnější věcí je třídění karet zvířecích druhů, pokud hrají pouze dva hráči, či když jsem zkoušel sólovou variantu. Polovina karet se musí odložit do krabice. Naštěstí jsou označené třemi tečkami. Při opětovném zamíchání karet do balíčku platí samozřejmě to samé.

Výzkum začíná

A jak si tedy Divočinu Severní Ameriky zahrát? Cílem hráčů je vybírat karty z nabídky a vykládat je na svou herní desku tak, aby jednotlivé karty v řádcích a sloupcích vytvářely propojené ekosystémy. Ekosystém je pro náš účel řada nebo sloupec sousedících karet se stejným symbolem prostředí a nepřerušenou stoupající či klesající hodnotou. Hra se skládá z několika kol, v nichž se hráči střídají v jednotlivých tazích. Hráč na tahu si nejprve zvolí jedno zvíře v nabídce. Kartu nejvíce vpravo si hráč může vzít k sobě zadarmo, pokud však chce některou z dalších karet, musí na každou přeskočenou kartu položit jeden žeton žaludu. Vybrané zvířátko si hráč ihned umístí na svou desku na některé z prázdných políček. Při tom se biolog samozřejmě snaží přidat novou kartu k ostatním kartám se stejným symbolem prostředí a čísly tvořících postupku. Za každou takovou kartu kolem nově položené, dostane hráč jeden žalud z banku jako odměnu.

To ale není všechno, co hráč ve svém tahu udělá. Ještě si musí vybrat jednu destičku zvláštních akcí a její akci provést. Použitou destičku pak otočí na žlutou stranu. Když už jsou některé destičky otočeny, může se hráč rozhodnout neprovádět akci jedné bílé desky, ale využít akce na všech destičkách otočených vzhůru žlutou stranou. Tím také ukončí jedno kolo hry.

Zvláštní akce jsou hodně pestré. Některé dávají možnost umístit si na kartu s vyobrazeným symbolem žeton výzkumu, který kartu zhodnocuje, jiné umožňují vzít si tři karty z dobíracího či odhazovacího balíčku a jednu z nich si vyložit na svou desku – mimochodem o toto je u nás vždycky hodně velký boj, další umožňuje přesouvat zvířata po herní desce, a poslední vzít si nějaké ty žaludy. Ať si vyberete jakoukoli z těchto akcí, následuje odstranění několika karet zvířat z nabídky. To je povinné a krásně škodolibé. Ještě jsem se zmínil, že lze využít akce na všech použitých destičkách otočených žlutou stranou vzhůru, což se opravdu hodí. Představte si, že můžete vykombinovat několik „žlutých“ akcí najednou, nejčastěji se nabízí nabrání žaludů, ale najde se i přesouvání zvířátek, pokládání žetonů výzkumu a vybírání zvířátka z odhazovacího balíčku.

Intermezzo III:

Pojďme si ještě jednou projít tah hráče. Nejprve si vyberu jednu kartu zvířecího druhu. Fajn, ale podle jakého klíče? Asi je jasné z pravidel, že se snažím najít zvíře, jež má číselnou hodnotu takovou, aby tvořilo s ostatními postupku. Také je jasné, že musí mít stejné prostředí jako další zvířecí druhy v sloupci a řádku. Ale to nejsou jediné symboly, které jsou na kartách vyobrazené. Mimochodem symboly jsou krásně přehledné a jednoduché. Na kartách se ještě nacházejí symboly ročního období a případně symbol, jak je zvíře pro ekosystém důležité. Jsou zde klíčové druhy, ohrožené druhy a sledované druhy. Tyto jmenované symboly se využijí při plnění tajných úkolů. Postupky totiž nejsou to jediné, co na desce hráče skládám. Musím také řešit, aby karty stejných symbolů měly tvar předepsaný právě na kartě úkolu. A to je občas pořádný hlavolam.

Důležité je také mít ve své zásobě vždy dostatek žaludů. Ve výběru zvířat se může objevit zvířecí druh, na který toužebně čekám, ale může se nacházet na pozici hodně vlevo. No a pokud nebudu mít dost žaludů na přeskočení ostatních karet, tak mám holt smůlu a budu jen smutně koukat, jak si mou vysněnou kartu bere movitější biolog.

Pak si kartu umísťuji. Dobře, tady není co řešit, prostě ji dám tak, abych maximalizoval svůj zisk. Buď sloupce, řádku či obojí. A když už mi nesedí karta do postupky, dám ji tak, aby mi seděla do tajného úkolu. Třetí částí mého kola je zvolení zvláštní akce, jež chci dělat. Tato část hry se mi moc líbí. Vnáší totiž do hry konečně punc soupeření mezi hráči. Konečně zde můžu sebrat akci, která se více hodí jinému hráči, který je na řadě za mnou. Asi netřeba říkat, že největší souboje jsou o vyložení jedné ze tří karet z dobíracího či odhazovacího balíčku. A také samozřejmě probíhá velké taktizování při otáčení bílých stran na žluté a rozhodování, zda se mi už vyplatí sebrat všechny žluté akce, nebo raději ještě využiji jednu bílou akci a prodloužím tak kolo, navíc při tom můžu soupeři odstranit z nabídky karty zvířecích druhů, které by se mu možná hodily. Stalo se nám, že se otáčely tři žluté karty, ale i všechny. „Teď už ty žluté karty otočím, získám tak tři akce, přece to nenechám soupeřům. No jo, ale když ještě risknu jednu bílou a ti za mnou to taky nechají, tak můj soused, co hraje přede mnou otočí akcí šest, takže já si pak budu moci vybrat ze všech bílých akcí! Teď babo raď!“ Je to opravdu hlavobol, ale krásný.

Hra tedy probíhá střídáním tahů hráčů a otáčením destiček zvláštních akcí. Po každém použití žlutých stran zvláštních akcí se počítadlo kol posune o jeden dílek ke konci hry. Hra pak skončí ve chvíli, kdy jeden z hráčů zcela zaplní svou herní desku kartami zvířecích druhů, či ve chvíli, kdy žeton času dospěje na poslední pole. V obou případech proběhne poslední kolo.

A pak se jde počítat. V každém řádku a v každém sloupci se vybere nejdelší nepřerušená postupka stejného ekosystému. Za každou kartu v takové postupce hráč získá tolik bodů, kolik je v ní karet. Navíc si připočte bod za každý žeton výzkumu umístěném na kartách. A teď pozor, pokud se v právě počítané postupce nachází zvířecí druh s označením klíčový, je pro hráče vyhráno, každá taková karta násobí bodový zisk z postupky, a to už je něco. K bodům za sloupce a řádky pak hráč ještě připočte body za splněné tajné úkoly a bod za každé tři žaludy v jeho majetku. To je vše, kdo má nejvíce bodů, vítězí.

Intermezzo IV:

Tak a nyní bych měl říct něco málo k velikému neduhu této hry. Možná už jste ho vytušili při čtení předchozích řádků. Tah hráče je strašně dlouhý. Ve dvou to nevadí, i ve třech se to dá přežít, ale ve čtyřech je to již opravdu očistec. Navíc si čekající hráči ani nemohou příliš promýšlet svou strategii, neboť nabídka karet a možných zvláštních akcí se stále mění. A tak se hra natahuje a natahuje. Hodně se nám to ukázalo při hraní s desetiletými dětmi. Pro které je teoreticky hra určena. Jejich tah, kdy musí naráz spočítat a uhlídat postupky ve sloupcích a řádcích, měnící se nabídku zvířat, své tajné úkoly a všechny ty symboly na kartách, je nekonečný. Zvládnou to spočítat, o tom není pochyb, ale prostě to trvá. Ve dvou hráčích je podle mě Divočina Severní Ameriky nejlepší, hráči si krásně škodí, dokážou si hlídat, co kdo sbírá, taktizují při obracení zvláštních akcí a další hráči jim rozhodně nechybí. A co teprve sólo hraní kampaně! To je skvělé, posuďte sami.

Rád se toulám přírodou sám

Ano, Divočina Severní Ameriky má sólový režim. A jak nemám úplně v oblibě sólování, neboť si myslím, že deskové hry jsou společenskou událostí, tak zde musím říct, že mi to vůbec nevadí. Vždyť hra je vlastně takový hlavolam, tak k čemu další hráče. Ve hře hodně hráčů často nastane situace, kdy  po vás někdo loupne zlostně očima, že zdržujete, a kolem stolu zazní ironické otázky typu: „Kdo je na řadě? Pořád ty?“ A čas běží a vy pořád koukáte na nabídku zvířat, na svou desku, na kartu úkolu a snažíte se počítat, co se vám vlastně vyplatí hrát. V sólo variantě si můžete přemýšlet, jak dlouho chcete. V sólové hře totiž prožijete dvaceti dílnou kampaň popsanou v expedičním deníku bioložky Gwendolyn. Krásné je, že každý díl kampaně malinko upravuje základní pravidla a zároveň, čím jste v příběhu dál, tím je hra obtížnější. A navíc, konečně jsem mohl nahlédnout do zalepených obálek a zjistit, co se v nich ukrývá.

Intermezzo V:

Já jsem si kampaň velice užil, mám ji celou za sebou a některé úkoly mi daly pořádně zabrat.  Dokonce, když tak o tom přemýšlím, mě kampaň bavila mnohem víc než hra s ostatními hráči. Čtení expedičního deníku bylo skvělé, konečně hra dostala příběh. Věřte nebo ne, hrál jsem jednu hru za druhou. Ona totiž jedna hra v jednom hráči mi zabrala asi půl hodinky, což bylo taky báječné. A poslední expedice slečny Gwendolin? Ta mě fakt pobavila. Nečekal jsem, že u takové hry vyrazím pátrat po takovém stvoření.

Výsledky expedice

Divočina Severní Ameriky je oku lahodná zvířátková hra, jež nám krásně přibližuje biologické téma různorodosti ekosystémů a vzájemné křehké závislosti jednotlivých zvířecích druhů na sobě. Myslím, že jsem se o tématu dozvěděl spoustu informací, naučil jsem se nová zvířata a uvědomil si, jak úžasná příroda je. Proto bych rád udělil Divočině Severní Ameriky OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VZDĚLÁVACÍ CHARAKTER.

Jedná se také o hru, při níž sice sedím u stolu se svými přáteli či rodinou, ale hru si příliš neovlivňujeme a každý si hrajeme na svém písečku. Jedná se o hru, která mi při hraní připomínala rébus, jež je třeba co nejlépe vyřešit. Takové úkoly jsou pro mě vždy výzvou. Snad i proto mě tak moc zaujala sólová kampaň. Hraní ve dvou, a hlavně samostatně je skvělé. Proto bych rád udělil Divočině Severní Ameriky OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SOLITÉRNÍ ZÁŽITEK.

Dvacet stránek kampaně, množství zvířecích druhů střídajících se v nabídce, různorodé tajné cíle, náhodné kombinace destiček zvláštních akcí, to vše zaručuje, že hra nezevšední po pár partiích, ale pokaždé bude trošku jiná. Proto jsem se rozhodl udělit Divočině Severní Ameriky OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

Pravidla Divočiny Severní Ameriky jsou docela tlustý sešit, nicméně sešit plný ilustrací a vysvětlujících názorných obrázků. Nechybí ani rejstřík zvířecích druhů, návod na rozjetí sólové kampaně a také informace o deluxe verzi této hry. Pravidla jsou přehledná, pěkně se učí, a jistě s jejich pomocí zvládne hru ovládnout i úplný začátečník. Rozhodně hru doporučuji k rodinnému hraní a uděluji Divočině Severní Ameriky OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA.

Divočina Severní Ameriky získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti MindOK.

Hru můžete zakoupit přímo zde.