Jak se dostat z vesnice k ostrovním atrakcím?

• 

• 

• 

Kapitánův deník 26. 1. 1765

Již několik týdnů brázdíme tento oceán ve snaze nalézti jakékoli vodítko, kde se vlastně nacházíme. Bouře nás zahnala daleko mimo kurz naší plavby a sextant byl zničen. Navíc jsou tyto vody doposud neprobádány, a tak ani nevíme, kde na nás vykoukne nějaká pevnina. Naše situace je kritická.

Kapitánův deník 8. 2. 1765

Dnes se na nás usmálo štěstí. Kolem oběda zahlásila naše hlídka ze strážního koše konečně onu spásnou větu: „Země na obzoru!“ Bylo opravdu za pět minut dvanáct. Zásoby pitné vody a jídla jsou skoro vyčerpány. Rozhodli jsme se plout podél pobřeží a vyhledat co nejlepší přístav pro naši plachetnici.

Kapitánův deník 9. 2. 1765

Pluli jsme dlouho podél pobřeží, jež ubíhalo stále po našem pravoboku, než jsme si uvědomili, že některá místa již známe. Obepluli jsme několikrát celý kus pevniny kolem dokola! Je to tedy ostrov… Ráno se vylodíme a opatrně ho prozkoumáme, zda se na něm nachází živé duše.

Kapitánův deník 10. 2. 1765

Vylodění proběhlo úspěšně. Zatím jsme nenarazili na žádné lidi. Jen tukanů je zde habaděj. Rozhodli jsme se podle nich tento ostrov pojmenovat. Ať tedy žije Ostrov Tukanů. Průzkumy pevniny pokračují. Ostrov má velmi rozmanitou skladbu. Nalezli jsme písčité pláže, horská úbočí i lesní porosty. Také dostatek pitné vody z několika říček.

Kapitánův deník 15. 2. 1765

Jsem poněkud rozechvělý. Mužstvo po ostrově objevilo podivné stavby a úkazy. Ač zde nejsou žádné cesty ani stezky, obávám se, že zde nejsme sami.

Kapitánův deník 16. 2. 1765

Mé obavy se potvrdily. Dnes ráno jsme objevili domorodou vesnici. Nechápu, že jsme si jí nevšimli dříve, je prakticky na pobřeží. Navíc, zatímco píši tyto řádky, vracející se hlídky hlásí další a další vesnice.

Kapitánův deník 17. 2. 1765

Navázali jsme s domorodci kontakt. Nejsou nebezpeční, naopak jsou docela přátelští a pohostinní. Dokonce nám pomohou s opravami lodi a naložení zásob na další cestu. Chtějí však na oplátku pomoci s vybudováním ostrovní infrastruktury. Díky našim nástrojům to nebude problém. Část mužstva posílám na tento úkol.

Podklady

Dostala se mi do rukou hra Stezky Tukanů od společnosti MINDOK.

Jedná se o hru norských autorů Eilifa Svenssona a Kristiana Amundsena Østby (tvůrce hry Escape: The Curse of the Temple), kterým s ilustracemi hry pomáhal Gjermund Bohne.  

Stezky Tukanů jsou pro jednoho až osm cestářů, kterým je alespoň osm let. Budování ostrovních stezek jim zabere asi patnáct minutek. 

Hra využívá mechanismu „otoč kartu a zakresli“, kdy dvě otočené karty určí typ terénu, v němž budeme daný tah budovat cestu. Zajímavostí Stezek Tukanů je, že má každý hráč jinak rozmístěné vesnice na ostrově. Všichni tedy kreslí do stejné mapy, ovšem s trochu jiným zadáním.  

Hra původně vyšla v roce 2019 a již stihla posbírat řadu ocenění. Konkrétněji tyto: Finská hra roku 2021 (rodinná) VÍTĚZ 2020, Norská hra roku VÍTĚZ 2020, Norská hra roku NOMINACE 2019, Dice Tower SEAL OF EXCELLENCE. 

Průzkum staveniště

K psaní této recenze jsem se dostala přes svého vedoucího ve skautu, který ve svém volném čase píše články o deskových hrách. Ptal se, zda by si to chtěl někdo také vyzkoušet, tak jsem se přihlásila. Ráda píšu a deskovky mi nejsou cizí, takže proč ne? 

Večer po schůzce však hra putovala do poličky, kde nějakou dobu zapomenuta ležela a usedal na ni prach. O pár týdnů později, jednou o víkendu, však za mnou přišla kamarádka, která má doma taky hru na recenzi – Citadelu. Ptala se, jestli si nezahrajeme tu její, a jak to vypadá s tou mojí recenzí. No, a tehdy jsem si vzpomněla! „Vždyť já mám na poličce nerozbalenou hru!“ Společně jsme ji vytáhly a prozkoumaly její obsah. 

V krabici jsme objevily balíčky modrých a červených karet bonusů, karty terénů, karty rozložení vesnic, osm ořezaných tužek, velký blok oboustranných mapových listů a pravidla hry. 

Zamyšlení

První věc, co mě napadla, byla, že mapy mají pěkný design s roztomilými obrázky. Použité barvy mi přišly příjemné a svým způsobem ve mně vyvolávaly pocit klidu. Taky jsme si všimly, že ostrov je z jedné strany větší než z druhé. Možná jednodušší a náročnější varianta hry? Zaujala mě pravá část mapy, kde byly nejrůznější rámečky s číslíčkama a obrázkama. Asi bodování.

Normy a standardy

S kamarádkou jsme se pak začetly do pravidel. Celá hra je popsána na osmi stránkách. Jedna stránka popisuje herní materiál, druhá přípravu hry a až třetí se věnuje samotnému hraní. Na stránkách je popis pravidel doplněn obrázky a příklady, vše působí přehledně a srozumitelně. Na posledních dvou stránkách jsou pak popsány varianty hry s větším ostrovem, s kartami zvláštních bonusů či varianta pro jednoho cestáře.

Zamyšlení

Pravidla hry jsou jednoduchá. Jednou jsme si je s kamarádkou přečetly a mohly jsme začít hrát. Samozřejmě jsme nejdřív četly jen základní hru, zbylá pravidla jsme nechaly až na později. V krabici jsou kromě českých i slovenská pravidla, takže každá měla jedny.

Přípravné práce

Samozřejmě, že jsme si hru jen neprohlédly a nepřečetly pravidla, hned jsme si ji chtěly i vyzkoušet. Proto jsme se pustily do přípravy Stezek tukanů na stůl.

Každá si vzala jeden list mapy otočený menším ostrovem, tedy Isla petit, nahoru a jednu tužku. Červené karty a zbytek map jsme schovaly zpět do krabice. Karty terénu jsme zamíchaly a položily na stůl. Poté jsme si vylosovaly jednu z karet rozložení a vesnice označené písmeny jsme si překreslily do vlastní mapy. Já jako první hráč jsem měla první písmeno na pozici jedna, kamarádka začala od čísla dva. Nakonec jsme na stůl vyložily modré karty bonusů. A to je vše, hra je nachystaná, můžeme se vrhnout na hraní.

Zamyšlení

Jediná věc přípravy, která nám dělala problémy, bylo rozmístění písmen vesnic na pobřeží. Každý hráč to má posunuté, tak je potřeba to ohlídat. Ve dvou to ještě šlo, ale ve chvíli, kdy jsem hru ukázala mamce, taťkovi, sestře a jejímu příteli, nastal u stolu pořádný chaos.

Pokládka živičného povrchu

Cílem hráčů je propojit vesnice a atrakce uložené v džungli na ostrově pomocí pěšin.

Stezky tukanů se hrají na dvě kola složená vždy z několika tahů. Na začátku tahu se odhalí dvě karty území s typy terénu, které mají hráči za úkol propojit cestou. Cesta se kreslí ze středu jednoho dílku terénu na střed druhého dílku. Jakmile má každý hráč zakreslenou cestu, odhalí se nové dvě karty s typem terénu na spojení. Takto to pokračuje až do chvíle, kdy v balíčku karet terénu zbývá poslední karta. Ta zůstane neodhalena a kolo končí.

Kdykoli se hráči povede propojit jednu z vesnic s některou z atrakcí, zakroužkuje si její bodovou hodnotu na pravé části mapy v oblasti bodování. Kdykoli se mu pak povede spojit stejný typ atrakce s další vesnicí, zakroužkuje si druhou bodovou hodnotu atrakce, a navíc jako odměnu může ještě spojit cestou libovolné dva dílky terénu, které spolu sousedí.

Druhým cílem hráčů je propojování dvou vesnic se stejným písmenem. Komu se to povede, vezme si k sobě modrou kartu bonusu s příslušným písmenkem.

Jakmile kolo skončí, hráči si sečtou body získané za atrakce a zapíší si je do příslušného políčka na mapě. Pak se karty terénu promíchají a začne druhé kolo hry. To probíhá úplně stejně jako kolo první.

Na konci druhého kola hráči spočítají opět body za propojené atrakce, dále body za propojené vesnice a další bonusové body. No a kdo získá bodů nejvíce, stává se nejlepším cestářem.

Zamyšlení

Příjemně mě překvapila rychlost odehrané hry a zábava, kterou jsme u hraní zažili. 

Dávám přednost počítačovým hrám před deskovkami, ale Stezky tukanů mě vskutku zaujaly. 

Když s rodinou hrajeme deskové hry, je u toho doma spoustu křiku, povídání a legrace, ale u Stezek tukanů bylo v obývacím pokoji naprosté ticho. Každý se soustředil na svou mapu. Když však kolo skončilo, a počítali jsme body a porovnávali své cesty, to bylo chlubení a smíchu.

Říkala jsem si z počátku, že prostě budu spojovat, co mě zrovna napadne a nějak to dopadne. Postupem času jsem však začala odhalovat skryté možnosti hry. Třeba jsem zjistila, že je dobré vyhýbat se políčkům vody, protože karet s vodou je ve hře málo. Taky jsem objevila kouzlo spojování dvou stejných atrakcí, které mi umožnilo zakreslit na mapu libovolnou novou stezku. Dokonce se mi občas podařilo i několik stezek po sobě. Co se týče spojování vesnic, moc jsme vzájemně nesledovali, co kdo kreslí, a tak o získání bonusu většinou rozhodovala náhoda. 

Varianty povrchu

Stezky tukanů si lze také zahrát na větším ostrově, Isla Grande. Zde hra probíhá úplně stejně, jen je na mapě více atrakcí a hraje se na tři kola. 

Druhou možností, jak si hru zpestřit je využít i červené karty bonusů. Pro dva až čtyři hráče se vyloží jedna karta, pro více hráčů karty dvě. Na každé z červených karet je zakreslena atrakce. Kdo jako první propojí dvě atrakce vyobrazené na kartě, dostane tyto bonusové body.

Stezky tukanů lze také hrát jako sólo hru, ale ruku na srdce, kdo by to dělal.

Zamyšlení

Na ostrov Isla Grande jsme přešli velmi rychle. Tato varianta hry nás bavila víc právě proto, že hra byla o kolo delší. 

• 

• 

Kolaudace a otevření stezek

Stezky tukanů jsou skvělá hra pro velkou partu kamarádů. Díky tomu, že všichni hrají naráz, se nikdo nenudí a hra rychle odsýpá. 

Také jde hra rychle vysvětlit novým hráčům. A proto si myslím, že Stezky tukanů si zaslouží OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA

Můžu také říct, že díky náhodnému otáčení karet terénu je každá hra jiná, unikátní. Proto si Stezky tukanů zaslouží také OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

Na závěr příhoda z našeho hraní.

Mapy jsme měli logicky rozložené na stole, že ano… Taťka má celkem sílu a jak na tužku tlačil, udělal nám do stolu rýhy. Tak teď máme Stezky vyryté nejen v paměti.

Před Vánoci jsem hru donesla do skautu, abychom si s ostatními holkami zahrály a po Vánocích za mnou přišla jedna kamarádka s tím, že už ji má taky doma, hned si ji přála na Vánoce. Dokonce si ji pořídili domů i ségra s přítelem.

Stezky tukanů získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti MindOK.

Hru můžete zakoupit přímo zde.

Epilog

Stezky tukanů mě velmi zaujaly. Schovává s v nich totiž mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Je zde množství rozhodování jednotlivých hráčů, zároveň si je třeba hlídat i soupeře a odhadovat, které vesnice se asi snaží propojit. Není totiž radno nechávat to jen náhodě. A to mě vždy baví. Zároveň je hra rychle odehraná, takže většinou nezůstane jen u jedné partie.

Děkuji, že mi Michal Dorazil povolil dát Stezky tukanů jedné ze skautek, které vedu, aby si také mohla vyzkoušet, jaké to je napsat skutečný článek.

Tuto recenzi tak, s mou pomocí, napsala teprve třináctiletá skautka Kája Kacrová, plnící skautskou odborku Deskovkářka.

Pavel Axman