Říše her

Vše o deskových hrách na jednom místě…. to je Říše her

Převlékání kabátů při budování města

Před krále, pohodlně usazeného na svém trůně, předstoupil rádce. „Mocný vladaři, doporučuji Vám zabývati se zbudováním nového města u řeky na východních hranicích.“ Král se na rádce podíval, prohrábl si své mohutné vousy a pravil: „Dobrá, svolejte mi nejvyššího církevního hodnostáře, generála, mistra cechu kupeckého, mého dvorního architekta a hodil by se i nějaký čaroděj.“ Rádce s úklonou odpověděl: „Jistě, můj pane, ihned to zařídím.“

po několika hodinách…

Před královským trůnem stanula pětice požadovaných osob. Král se napil ze svého poháru a pravil: „Pánové, nechal jsem si vás zavolat, abychom se společně poradili o zbudování nového města. Vyslechnu vaše návrhy, a poté moudře rozhodnu o výstavbě.“ Před krále jako první předstoupil představitel církve. „Můj pane, jestli na Vás mohu apelovat, měl byste rozhodnout o zbudování nového chrámu, kostelů a kaplí, aby lid mohl rozmlouvati s Bohem.“ Ale prosím vás,“ pravil generál odstrkávaje mohutnou rukou křehkého kněze. „Nejdůležitější je myslet na svou obranu. Pane králi, musíme bezpodmínečně vystavět pevnost se cvičišti pro vojsko a strážní věže kvůli včasnému varování. A také žalář!“ rozohnil se generál. „Ale pánové, přece se zde nebudeme hádat,“ pravil jemně ale důrazně mistr kupec. „Každý z nás je přece seznámen s tím, že nejdůležitější je vlastní financování stavby a následný výběr daní pro ctěnou královskou pokladnu. Proto král jistě jako první nechá postavit hospody, tržnice, obchodní kanceláře a také radnici, ze které my, radní, budeme na vše dohlížet.“ Po tomto proslovu se do čela protlačil drobný stařík. „No to je moc pěkné, pánové, všichni jako vždy hledíte pouze na svůj prospěch a zisk. Král však potřebuje ve svém městě budovy, jež zvýší prestiž a slávu království a zahraniční delegace je budou obdivovat.“ „A jaké stavby máš na mysli?“ Dotázali se mocní mužové takřka zároveň. „Přece hvězdárny, laboratoře, knihovny a univerzity, neboť ve vědomostech je síla,“ rozohnil se stařík. Jeho slova však zanikla v hurónském řevu ostatních. „A my prý myslíme jen na svůj prospěch!“ Král se postavil a všichni okamžitě zmlkli. Pak král ledově promluvil: „Všichni máte jistě pravdu. Některé z navržených staveb zvážím a zadám je do projekce. Nyní však odejděte. Stavitel zde ještě posečká.“ Mužové se uklonili a spokojeni opustili sál.

Jakmile za nimi zapadly těžké dubové dveře, otočil se král na stavitele. „Teď mě dobře poslouchej, nebudu to opakovat. Ty jejich nesmysly pusť z hlavy, takové stavby jsou jen vyhozené peníze. Navrhneš a postavíš pro mě palác, honosnější než mají jinde, také nedobytný hrad, kam se budu moci uchýlit při napadení a v neposlední řadě i lovecký zámeček pro mé vznešené hosty!“ Král po proslovu usedl zpět na trůn. „Jistě můj vladaři, vše je mi jasné a vaše zadání splním. Mohu-li se však směle opovážit, ostatní budou nespokojeni s Vaším rozhodnutím. Nebylo by lepší levně a rychle zbudovat i jim nějaký ten drobný statek, který by utišil jejich zášť?“ Král se zamyslel, pak si povzdechl a odpověděl: „Dobrá tedy, zařiď vše potřebné. Avšak nejprve lovecký zámeček. A nyní už taky zmiz!“

Stavitel s úklonami opustil sál. Král dál zamyšleně sedí na trůně a usilovně o něčem přemýšlí. Po hodině si povzdechne a zakřičí na svého rádce: „Zavolej mi okamžitě Hrbáče Zdeňka a Jednookého Petra!“ Komoří vylekaně odbíhá pro dva zmiňované. Nechápe, co na těchto pobudech král vidí, taková spodina.

Zanedlouho oba zmiňovaní pobudové přichází. Jejich vzhled budí strach a odpor. Oba se ukloní a král jim pokyne na pozdrav. „Pánové, budu opět potřebovat vaše služby. Brzy vás seznámím s několika lidmi, kteří jsou na můj vkus příliš bohatí a které již nechci potkávat.“ Vrahoun Jednooký Petr a zlodějíček Hrbáč Zdeněk se na sebe s úšklebkem podívali. Bez nich se prostě království neobejde. Doba hojnosti začíná, na tento okamžik oba netrpělivě čekali.

Všeobecné informace:

Karetní hra Citadela je jedna ze starších her, ke které se jistě rád vrací nejeden deskoherní nadšenec.

Původní verze hry vyšla již v roce 2000 a její reedice vyšla v roce 2013. A právě tuto novější verzi jsem dostala za úkol zhodnotit.

Hru vymyslel Bruno Faidutti, který stojí i za dalšími zajímavými deskovými hrami. Třeba Diamant, Mascarade, Mystery of the Abbey, Pony Express či Mission: Red Planet. Ilustrátorů karet se na hře vystřídalo docela hodně. Hra vyšla původně pod vydavatelstvím Hans im Glück a u nás ji vydalo nakladatelství Mindok.

Citadelu mohou hrát naráz dva až sedm hráčů, kterým je alespoň deset let. Jedna hra zabere podle počtu hráčů půl hodiny až hodinu.

Hra získala také řadu ocenění. V roce 2000 Meeples’ Choice Award, a Vítěz 2000 Fairplay À la carte, v roce 2001 Vítěz Nederlandse Spellenprijs, International Gamers Awards – General Strategy; Nominace pro více hráčů, a v roce 2007 Nominaci na nejlepší karetní hru Golden Geek.

Rozbalení hry:

Hru jsem dostala na schůzce a večer už jsem si ji nestihla rozbalit. Druhý den po škole jsem si hru v klidu vyndala, a protože to bylo mé první samostatné rozbalování takové hry, trochu mě obsah překvapil. Bylo toho docela hodně. „To asi bude složitá hra,“ pomyslela jsem si, „do čeho jsem se to zase pustila.“ V krabičce jsem objevila osm karet postav s tmavou rubovou stranou, šedesát pět karet budov se světlou rubovou stranou, patnáct karet akcí se stejnou rubovou stranou jako karty staveb, přehledové oboustranné karty pro hráče, 30 plastových žlutých mincí a dřevěnou figurku krále pro začínajícího hráče. Vše je v krabičce pěkně uloženo v plastové vložce.

Intermezzo I:

Při vybalování mě nejvíc zaujaly karty postav, vypadaly jako z nějaké pohádky, moc krásně nakreslené. Pěkně zpracované jsou i obrázky staveb. Jejich vyobrazení je takové živě pohádkové. Také mince se mi líbí. Jsou příjemné na dotyk, takové hladké. Na kartách je vše přehledné, člověk na první pohled vidí, kolik karta stojí, jaké má vlastnosti a k jaké postavě patří. V kartách staveb byly zamíchány i akční karty. Vůbec jsem nevěděla k čemu jsou, ale jejich obrázky mě strašně lákaly začít už hrát.

Příprava hry:

Hra je připravená, než bys řekl švec. Nejstarší hráč se ujme role začínajícího hráče. Vezme si figurku krále a postaví ji před sebe na stůl. Pak se zamíchají karty postav a položí se lícem dolů na stůl. To stejné se udělá s balíčkem karet staveb. Pokud jsme chtěli hrát i s akčními kartami, vmíchali jsme je mezi karty budov a utvořili tak jeden společný balíček. Nakonec se na stole vytvoří bank z mincí, každý hráč si vezme přehledovou kartu, dvě mince a čtyři karty z balíčku staveb. Ty drží skrytě před ostatními hráči.

A hra může začít.

Intermezzo II:

V pravidlech jsem si vůbec nevšimla, že příprava hry je v takových zvláštních okýnkách. Skočila jsem rovnou na hraní hry, to už jsem uměla skoro zpaměti, ale jak to nachystat? Až asi na třetí přečtení jsem si uvědomila, že to nahoře není přehled herního obsahu, ale právě návod, jak hru připravit. První hru jsme zkoušeli s mamkou hrát s vyloženými kartami. Já dostala samé levné stavby a mamka hned dostala úplně ty nejdražší. „Mami, to není fér, takhle to přece nemůže v pravidlech být. Měli bychom začínat se stejnými kartami. Ty je postavíš a vyhraješ!“ rozohnila jsem se a horlivě listovala pravidly. Nic takového tam však nebylo, karty jsou opravdu rozdány náhodně. Mamka se jen smála.

Pravidla hry:

Co se týče listu s pravidly, při rozbalení se mi zdály docela dlouhé. „To se mám všechno naučit?“ pomyslela jsem si. Přišlo mi strašné pročítat všechny ty sloupečky drobného písma. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Všimla jsem si, že vše je rozděleno na drobné odstavečky. Na začátku jsou jen popsány karty, pak je napsán cíl hry a popsán průběh kola začínající výběrem postav. Po základních pravidlech jsou kurzívou napsány odlišnosti v určitém počtu hráčů. Toho jsem si díky jinému písmu hned všimla, a tak jsme si s mamkou přečetly jen hru dvou hráčů. Ty ostatní přišli na řadu až později. Tak jsme je přeskočili a rovnou se začetly do průběhu tahu hráče. To nám přišlo jasné, a tak jsme se pustily do hraní. Jediné, co nás překvapilo a co jsem si musela najít na internetu byl rub a líc karet. Každá z postav má také svůj odstaveček, který vysvětluje, co postava umí, stejně jako akční karty. Jak hra končí jsme si také samozřejmě přečetly, ale jak se blížil konec naší první hry, musely jsme chvilku zastavit a projít si znovu, za co všechno jsou vlastně body. Pravidla ale musím nakonec pochválit. Jsou napsány přehledně a hra se mi z nich učila pěkně.

Hraní:

Než vám prozradím, jak se Citadela hraje, seznámím vás s jednotlivými kartami.

Nejprve karty postav. Každá z osmi postav ve hře má nějaké speciální vlastnosti. Mordýř zvolí konkrétní postavu (ne hráče, ale název jiné postavy), která toto kolo nebude hrát. Zloděj také zvolí jednu z postav, nemůže to být postava označená již mordýřem, a až daná postava přijde na řadu, odevzdá zlodějovi všechny své peníze. Čaroděj si buď může vyměnit všechny karty co má za všechny karty v ruce jiného hráče, nebo libovolný počet karet z ruky za stejný počet karet z dobíracího balíčku. Král se pro další kolo stane začínajícím hráčem a také získává jednu minci za každou svou postavenou žlutou budovu. Další je Kněz, jeho výhodou je, že mu nemůže stavby v Citadele zbořit Žoldnéř. Kněz také získává jednu minci za každou svou postavenou modrou budovu. Kupec si může vzít dva zlaťáky navíc a získává jednu minci za každou svou postavenou zelenou budovu. Stavitel si může vzít dvě karty staveb do své ruky a také jako jediný může postavit ve svém kole až tři stavby budov naráz. Ostatní mohou vždy pouze jednu. No a poslední je Žoldnéř. Ten může bořit ostatním jejich stavby. Musí však za to zaplatit cenu stavby sníženou o jednu minci. A zároveň získává jednu minci za každou svou postavenou červenou budovu.

Intermezzo III:

Karty postav mají moc pěkné ilustrace a jsou báječně přehledné. Jejich vlastnosti jsou popsány přímo na kartě, takže každý hned ví, co která postava dělá.

A nyní se podívejme na karty staveb. Cílem hráče je v Citadele vybudovat město složené z osmi staveb a získat za ně co nejvíce bodů. Každá stavba má v levém horním rohu vyobrazenu pomocí zlaťáků svou cenu, která zároveň představuje její bodovou hodnotu. Každá stavba má také svou barvu. Jak jsme si již říkali, žluté budovy odvádějí daně Králi, modré Knězi, zelené Kupci a červené Žoldnéřovi. Poslední, pátá barva je fialová. Tyto budovy jsou výjimečné a po postavení dávají hráči určitou schopnost, kterou v průběhu hraní může využívat. Také jsou fialové budovy ve většině případů dražší než ty ostatní.

Intermezzo IV:

Fialové karty staveb se mi líbí asi nejvíc. Obrázky vypadají skvěle, a navíc mají speciální vlastnosti. Jistě se ptáte: „Kde ty vlastnosti mám hledat? V pravidlech?“ Není třeba, opět jsou vlastnosti budov napsané přehledně přímo na kartách. Moc to usnadňuje hraní. Stavba fialových budov mě na hře hodně bavila. Díky tomu, že jsou drahé je většinou cizí žoldnéři nechají na pokoji, teda kromě jedné mé kamarádky, která se specializovala při hraní přímo na bourání fialových budov.

Posledním typem karet v Citadele jsou akční karty. Tyto karty se zamíchají do balíčku staveb a hráči si je mohou dobrat stejně jako karty staveb. Normálně si je vezmou do ruky. Poté ve svém tahu mohou vždy jednu akční kartu zahrát a vyhodnotit. A jaké mají tyto karty akce?

Šapitó hráč vyloží jako jednu z budov do svého města. Tato karta se počítá do osmi staveb potřebných k ukončení hry, ale její cena a také bodová hodnota je nula. Navíc jí nesmí zbořit Žoldnéř.

Pokladní vůz je pěkná karta. Hráč ji zase vyloží mezi své budovy a pak čeká, až mu některý hráč na kartu položí minci. Hráč, který tak učiní si může vzít dvě karty budov z balíčku, jednu si nechat a druhou zahodit. V tu chvíli se majitel Pokladního vozu může rozhodnout, zda vůz zahodí a shrábne mince, nebo jej ponechá na místě a bude čekat na dalšího zájemce. Na konci hry však má karta bodovou hodnotu nula a mince propadají.

Akrobatka je univerzální Král. Nehlásí-li se nikdo v okamžiku, kdy je vyvolán Král, tak smí hráč vynést kartu akrobatky a převzít tak roli Krále.

Díky Vědmě si hráč může prohlédnout karty v ruce kteréhokoliv soupeře, jednu si vybrat a vzít si ji do ruky. To je hodně zákeřná karta.

Je-li některá postava zneškodněna mordýřem, může za ni hrající hráč v tu chvíli vynést z ruky kartu Frištenský. Efekt zneškodnění se tím ruší a až se hráč dostane na řadu, může normálně provést svůj tah.

Hráč, který vynese kartu Ředitele, smí postavit ve svém tahu až 2 další budovy navíc (celkem tedy 3). Je-li zároveň v roli stavitele, může ve svém tahu postavit celkem až 5 budov (všechny stavební náklady ovšem musí zaplatit normálně).

Živá střela znamená, že kromě běžného kroku stavba budov, smí hráč navíc vylepšit jednu svou další budovu. Její kartu z města odstraní a postaví místo ní jakoukoli budovu s vyšší hodnotou. Do banku doplatí jen rozdíl hodnot obou karet.

Intermezzo V:

Hraní Citadely bez těchto karet akcí je naprosto odlišné oproti hraní s nimi. Zatímco v původní variantě jsme se soustředili spíše na stavbu budov a braní karet z balíčku byla spíš jen obtížná povinnost, při hraní s akčními kartami se naopak každý snažil nějakou tu výhodu do hry získat a z dobírání karet se stal rovnocenný tah s dobíráním mincí, které jsme v původní variantě využívali mnohem víc. Samozřejmě ale mám z akčních karet rozporuplné pocity. Moc se mi líbilo, když jsem využívala výhody já, bylo to super, třeba když mě Frištenský zachránil před zabitím, nebo, když jsem měla akrobatku a v dalším kole jsem si díky tomu mohla vybírat postavy jako první, a ne jako předposlední. Ale když měl táta kartu Ředitele a zároveň byl stavitel a v jednom kole postavil čtyři mrňavé stavby, nebo mamka, když mě jako Vědma nahlížela do mých skvělých karet a sebrala mi fialovou hvězdárnu, kterou jsem chtěla zrovna postavit, to bylo opravdu k vzteku a zuby nehty jsem se musela držet, abych nerozházela karty po celém stole.

Tak nyní již známe význam karet a můžeme se vrhnout na hraní.

Na začátku každého kola nejprve vezme hráč, který má před sebou figurku krále, karty postav, zamíchá je a určitý počet karet podle počtu hráčů odloží, aby nebylo vidět, jaká postava na nich je. Poté si ze zbývajících karet vybere jednu postavu, za kterou hodlá v tomto kole hrát a tu položí tajně před sebe. Zbylé karty předá dalšímu hráči po levici. Ten si také jednu vybere, a tak to jde až k poslednímu hráči, který si ze dvou posledních karet postav jednu vybere a jednu opět skrytě zahodí. Z těchto pravidel platí v určitém počtu hráčů výjimka. Pokud jsme hráli jen dva či tři, vybrali jsme si každý jednu postavu a následně karty postav oběhly ještě jednou hráče a každý si vybral navíc i druhou postavu. Ve dvou a třech hráčích tedy hrajete každé kolo za dvě postavy. V plném počtu hráčů, tedy v sedmi zase poslední hráč dostane od předposledního pouze jednu kartu. Aby si mohl vybrat, vezme si kartu, kterou původně odložil začínající hráč a z těchto dvou si jednu vybere a jednu zahodí.

Intermezzo VI:

Skvělé na Citadele je, že každé kolo vlastně hrajete v roli jiné postavy a můžete využít tu vlastnost, která se vám zrovna nejvíc hodí. Navíc tajný výběr postav je strašně fajn herní mechanismus. To napětí a přemýšlení, kdo je kdo, to mravenčení v zádech při výběru karet, kdy jsem si něco chtěla moc vybrat, ale bála jsem se, že mě odhalí mordýř a zabije mě, či mě zloděj sprostě okrade, to bylo prostě báječné.

Ve třech hráčích, kdy má každý možnost hrát v kole dvakrát pro mě byla hra nejzajímavější. Bylo skvělé si nahrávat v jednom kole peníze z jedné postavy na druhou. Hra mě přišla rychlejší a také jsme dokázali vybudovat hodnotnější stavby. Taky odpadá riziko, že si několik kol vůbec nezahraju, protože mě kvůli špatné volbě někdo zabije či okrade.

Na druhou stranu v sedmi lidech mi hra přišla zase zábavnější, kolem stolu byla větší legrace, různě jsme se navzájem popichovali a vzájemně se mstili za své předchozí tahy. Probíhaly nejrůznější koalice nejlepší kamarádky proti rodičům, dvě rodiny proti sobě, holky proti klukům a další. Každá koalice však nakonec stejně skončila podlou zradou.

Jakmile mají všichni hráči vybranou postavu, začne druhá fáze kola. Začínající hráč vyvolává jednotlivé postavy v pořadí Mordýř, Zloděj, Čaroděj, Král, Kněz, Kupec, Stavitel a Žoldnéř. Postava, která je na tahu si nejprve vezme svůj příjem. To znamená buď dva zlaté penízky, nebo si vezme z balíčku staveb dvě karty, jednu z nich si ponechá v ruce a druhou odhodí. Pak může vyložit jednu kartu stavby do své Citadely a zaplatit za ni. Každá stavba ve městě však musí být jedinečná. V průběhu tahu také může hráč využít vlastnosti své postavy, které jsme si řekli už dříve. Jakmile hráč dokončí svůj tah, Král vyvolá další postavu na řadě.

Intermezzo VII:

Když se člověk dostane ve zdraví na řadu, všechen stres konečně odpadne. „Uff, přežila jsem Mordýře, Zloděj mě neokradl, a teď vám ukážu!“ Ale co vymyslet, na přemýšlení je toho hodně. Už jen rozhodnutí, zda potřebuji peníze, nebo raději vezmu nové karty, bylo kolikrát docela těžké. A to hlavně u varianty s akčními kartami. A těch možností a rozhodnutí, co postavit, jak nejlépe a proti komu využít svou postavu, nezapomenout sebrat daně, sledovat co podnikají ostatní, prostě mi z toho šla občas hlava kolem.

Hra skončí po kole, ve kterém některý z hráčů postaví do své Citadely osm budov či více. Na konci kola pak hráči sečtou své body na kartách budov, přičtou tři body, pokud se jim povedlo postavit alespoň jednu budovu z každé barvy, čtyři body získá hráč, který jako první postavil osm budov ve městě. Pokud se to podařilo i dalším hráčům, získají tito dva body. A to je vše. Kdo získá nejvíce bodů, stává se vládcem Citadely.

Intermezzo VIII:

Na konci hry houstne kolem stolu atmosféra. Každý bystře pozoruje, kolik má kdo peněz, co by asi tak mohl brát za postavu, komu kdo ještě rychle co rozbourá. Každý propočítává, kolik asi zbývá kol do konce, zda to ten či onen již ukončí, či ještě budou chtít hrát dál.

A pak to přijde. Jeden z hráčů postaví osmou budovu a ostatních se zmocní panika. Každý honem promýšlí, co ještě postavit, aby získal co nejvíce bodů. A když už nemůže nic postavit, tak se žoldnéř začne rozhlížet, komu by za zbytek peněz rozbil co nejhodnotnější stavbu. No a pak se začne bodovat. To je napínavé. Kolikrát jsou docela velké rozdíly mezi hráči. Jeden slavně získá přes čtyřicet bodů, jiný nepřekročí ani dvacítku. Běžně jsme získávali kolem třiceti bodů. Ale občas se stalo, že někdo hrál často za stavitele a ukončil hru strašně rychle díky stavbě levných budov, a ostatní jen bezmocně koukali, jak dostavuje osmou kartu proti jejich třeba jen dvěma. Pak samozřejmě byly bodové výsledky mnohem nižší.

Hodnocení

Myslím si, že Citadela je úžasná hra. Moc ráda si ji vždy s rodinou nebo kamarády zahraji. Podle mě je nejzábavnější ve 3 nebo 7 hráčích. Hru bych doporučila hráčům starším 10 let, jak navrhl autor. Moc se mi líbí celý průběh hry. Hráč se u ní nikdy nenudí, protože vždy než dojde na řadu, musí dávat pozor, jak hrají ostatní hráči. Úžasná je taky varianta s rozšířením, která dává hře více zábavy a musí se u ní více přemýšlet. Rozšíření bych doporučila nejprve poté, co už budete mít Citadelu párkrát zahranou.

Citadela je hra u, které jsme se vždy hodně nasmáli. Proto uděluji hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SRANDY KOPEC.

Citadela má nádherné zpracování a dá se pořídit pod 400 korun. Proto uděluji hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: HODNĚ MUZIKY ZA MÁLO PENĚZ.

Nesmím zapomenout taky na skvělou znovuhratelnost. Citadela se vždy pokaždé dobře znovu hraje díky nespočitatelným taktikám hraní. Proto uděluji hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

U hry Citadela musí být hráč pořád v pozoru, aby si mohl naplánovat svůj tah. Taky se u hry hodně komunikuje. Proto uděluji hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: ŽÁDNÝ MULTIPLAYER SOLITÉR

Citadela získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti MindOK.

Hru můžete zakoupit přímo zde.

Epilog

Citadela je moje srdcová záležitost, byla to má první hra, a tak když se vyskytla příležitost tuto starší hru zrecenzovat, neváhal jsem. Jelikož však doma již jednu Citadelu mám a dobře jí znám, rozhodl jsem se dát tuto kopii jedné ze skautek, které vedu, aby si také mohla vyzkoušet, jaké to je napsat skutečný článek.

Tuto recenzi tak, s mou pomocí, napsala teprve třináctiletá skautka Terka Kročová plnící skautskou odborku Deskovkářka.

Pavel Axman

Tags:

One Reply to “Citadela”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by Vás zajímat také: