Kde je Valdo na steroidech?

Hra Mikromakro je dílem autora jménem Johannes Sich a na český trh ji přináší firma MindOK. Hned na úvod můžu říci, že od MindOKu se jednalo o velmi dobrý tah, hra totiž má na domácí scéně zasloužený úspěch. Čím si ho zasloužila a jestli má hra vůbec nějaké chyby si řekneme v této recenzi.

Velkou výhodou je to, že si hru můžete vyzkoušet, aniž byste sundali fólii, ukázkový případ je totiž hned na krabičce. Další na vyzkoušení najdete na webových stránkách této hry. Za nápad s demo případem na krabičce jednoznačně palec nahoru.

Ve hře najdete 16 balíčků karet, které každý symbolizují jeden případ, dále lupu a velkou mapu o rozměrech 110 x 75 cm, a pak pravidla, která si přečtete a pochopíte opravdu za jednotky minut. A vzhledem k tomu, že ke hře potřebujete pouze mapu a jeden z balíčků karet, je podobně rychlá i příprava a sklizení hry ze stolu (či ze země).

Mapa je opravdu detailní a zachycuje městečko Velké Zlosyny, které je prošpikováno kriminálními činy. Za domem leží jedno tělo, u semaforu je nabourané auto se zraněným pajdulákem, o pár centimetrů dál vidíme zloducha, jak táhne bezvládné tělo do křoví. Zkrátka mapa a její stylizace může navozovat pocit dětské hry, témata ale rozhodně dětská nejsou.

Mapa je unikátní v tom, že zachycuje děj. Jednotlivé obyvatele Velkých Zlosyn totiž najdete hned na různých místech v různých časech. Při pozorném sledování tedy můžete vypozorovat, kde pajdulák vyšel z domu, o pár centimetrů vedle ho uvidíte nakupovat v obchodě, o dalších pár centimetrů se za popelnicemi domlouvá s podezřelou osobou a oba se rozchází jiným směrem. Chcete vědět, kam měli namířeno a co tam dělali? Právě to je i vaším úkolem a jádrem celé hry. První úkoly jsou nejjednodušší, slouží k seznámení s hrou a zvládnete je za pár minut, postupně začínají být těžší, až se dostanete na úroveň, ve které využijete i přiloženou lupu. Celý ten nápad a provedení toho, jak mapa zachycuje děj a příběhy jednotlivých postav je velmi originální a povedený a aniž bych prozradil své bližší hodnocení, doporučuji ho vyzkoušet.

Hra se navíc dá hrát ve dvou režimech. První je jednotlivé plnění pod-úkolů v rámci případu, kdy vlastně pod-úkoly fungují jako nápovědy. Nejprve tedy hledáte tělo, pak například vražednou zbraň, pak místo, kde k vraždě došlo a to vás hezky navede k vyřešení celého případu. Až se s hrou seznámíte, rozhodně doporučuji variantu, kdy si přečtete pouze zadání případu a na vše se snažíte přijít sami. Tady zapojíte svojí dedukci, budete stopovat oběť i vraha po celé mapičce a troufám si říci, že vás hra bude bavit více. Na konci si jen projdete správná řešení a máte hotovo. Po celou dobu přitom máte možnost se na nápovědní kartičku podívat, a aniž by vám prozradila nějak mnoho, postrčí vás v případu zase o kousek dál. Velmi elegantní řešení.

Jůů, tati, co to jeee?

Hra svými ilustracemi může působit jako vhodná pro rodinné hraní a ze svých zkušeností můžu říct, že mapa rozložená na stole děti zaujme a chtějí si zahrát s vámi. Rozhodně ale doporučuji zapojit až trochu odrostlejší děti. Je to věc výchovy, ale asi bych nenabádal pětiletého syna, aby mi pomohl najít, kde došlo k vraždě jednoho z pajduláků. Doporučený věk je od 10 let a jediným důvodem je právě kriminální téma celé hry, jinak by hru zvládli hrát či vám alespoň nějakým způsobem pomáhat i výrazně mladší děti. Tady si do hry šťouchnu poprvé. Přijde mi, že takovýto typ hry si vyloženě říká o hraní s dětmi a velmi doufám, že tvůrci připraví i nějakou verzi, kde se bude hledat ztracená hračka a lupič voňavého koláče. Myslím, že zábavnosti by to nijak neubralo.

Co se týče počtu hráčů, hraní mě bavilo v jednom, ale i ve dvou, kdy se můžete radit a každý prohledávat jinou část mapy. Celkově bych ale řekl, že počet hráčů bude na vašich osobních preferencích, někdo je zkrátka více samotář a někdo týmový hráč. Ve čtyřech hráčích bych se ale nad mapou klanět nechtěl.

Co se týče zábavnosti jednotlivých případů, u mě osobně se jednalo o takový kopeček s pozvolným klesáním. Zprvu u mě nadšení rychle stoupalo. Nejprve byly případy velmi jednoduché a podařilo se mi je vyřešit za pár minut. To postupně nabíralo na obrátkách a trochu přituhlo. Už nestačilo hledat cestu pajduláků, ale člověk musel začít trochu přemýšlet, všímat si například detailů na jednotlivých místech a následně poté hledat dál. Tuhle prostřední část hry jsem si užil asi nejvíc. Postupně mi ale přijde, že hra začala trochu ztrácet dech a případy na konci už nepřinášely nic moc nového a toho hledání už na mě bylo trochu moc. Jasně, o hledání je nějak tak celá hra, ale ke konci mi zkrátka přišlo, že už musím hledat moc malé detaily a že i když vím, co a přibližně kde mám hledat, nemůžu to najít. Nebral bych to ale za mínus hry, spíše bych řekl, že nejtěžší případy jsou už opravdovou výzvou a mě nejvíc bavila ve fázi takového toho pohodového hledání a přemýšlení nad mapou se skleničkou dobrého pití v ruce. Pokud má být ale hledání opravdu pohodové, bude to chtít odpovídající velikost stolu, abyste mapu nemuseli různě kroutit a samozřejmě se občas nevyhnete nějakému naklánění na vzdálenější sektory.

Co se týče znovuhratelnosti, tak tam je to horší. I když je případů hned šestnáct a v průměru můžete jeden řešit zhruba půl hodiny, hodně momentů vám zůstane zapsaných v hlavě. Můžete hru vytáhnout až za několik měsíců, až něco zapomenete, ale rozhodně bude herní zážitek horší, než při prvním hraní. Já osobně bych hru podruhé už hrát nechtěl. A není k tomu ani důvod, protože bychom se měli dočkat dalšího dílu hry a navíc je herní doba i zážitek vzhledem k prodejní ceně velmi dobrý. Hru navíc při šetrném zacházení s mapou nijak neponičíte a můžete ji tak prodat dál.

Případ vyřešení

Osobně je pro mě Mikromakro ukázkou toho, že mezi deskovkami lze pořád najít něco nového a osvěžujícího. Problém mám trochu s tématem, jak vysvětluji výše. Pokud ale budete hrát s dospělými, nebo odrostlejšími dětmi, můžete na tuto výtku klidně zapomenout. Ona to vlastně není ani tak hra, jako spíše nějaké hledání věcí na mapičce, ale hledání velmi zábavné a pokud na to máte dostatek trpělivosti, odmění se vám velmi příjemnými pocity z toho, kdy se vám podaří rozluštit celý případ, nebo najít nové vodítko pro své pátrání. Osobně doporučuji hru hrát pozvolna a nesnažit se dohrát příliš případů za jeden večer (já jsem k tomu pro potřeby recenzování trochu sklouzával), protože jinak se může stát trochu repetetivní a monotónní. Pokud si případy rozvrhnete a na začátek deskoherního večera si na rozcvičení dáte jeden případ, budete spokojeni. Za mě mohu připojit jedno velké doporučení a rozhodně říci, že Mikromakro je pro mě velmi příjemným překvapením tohoto roku.

Mikeromakro: Město zločinu získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí her na recenzi děkujeme společnosti MindOK.

Hru můžete zakoupit přímo zde.