Mapuj, bádej, objevuj, najímej, ovlivňuj, zapisuj. Jen pozor, aby se ti nezatočila hlava.

Slunce se tyčilo nejvýše na své pouti po nebeské klenbě a vzduch se jen tetelil žárem. Ve městě bylo nedýchatelno a každý rozumný tvor byl zalezlý co nejhlouběji ve svém příbytku. A přesto po vyprázdněné ulici pospíchal muž. Byl zahalen od hlavy až k patě do dlouhého lněného plátna, pot se z něj jen lil, ale nezastavil, dokonce neustále zrychloval, až skoro běžel, jak se jeho cíl přibližoval. Před mužem se mezi kamennými domy zvětšoval palác místního chalífa. A toho nebylo radno si znepřátelit. Muž byl pozván do paláce, aniž by věděl proč. Proč chalífa Abbás povolal zrovinka jeho? A vrátí se ještě z paláce domů? Nebo bude zabit z vládcova rozmaru?

Z těchto chmurných úvah muže vytrhli dva strážní, kteří jej zastavili před obrovskou branou. „Čehož si žádáš v tuto dobu u palácových bran?“ promluvil hrubým hlasem jeden ze strážných. „Sám náš vládce pro mě poslal, abych se dostavil a splnil jeho vůli,“ odpověděl poněkud zadýchaně muž. „Další učenec? No tak vstup, a připlaz se před našeho mocného vládce,“ pravil strážný a vpustil muže dovnitř. Ten rozechvěně vstoupil do veliké síně, kde již nesměle postávala řada jiných učenců. Některé i poznával.

Na rozhlížení však nebylo kdy. Vládce promluvil. „Svolal jsem si vás, abych vám na vaše bedra naložil přetěžký úkol. Již brzy zde založím největší školu ve známém světě, ale než se tak stane, je třeba naplnit mou knihovnu vědeckými svitky, které by obsahovaly práce o zdejší krajině, o vodstvu, zvířeně, o nebeské klenbě, divech světa a o dalších vědeckých oborech. A to je váš úkol, mí učenci. Splníte-li jej, zasypu vás zlatem, nesplníte-li, zasypu vás hlínou!“ Vladař domluvil a mezi učenými muži nastal horlivý šum a šepot. Vyděsilo je chalífovo varování, ale oči jim zajiskřily při myšlence na obrovské vědní možnosti, které se jim dostávají. V mžiku byli z paláce venku a začali shánět karavany, zásoby a pomocníky na daleké výpravy do neprozkoumaného širokého okolí.

Vyhledání informací

V prosinci minulého roku se na pultech českých deskoherních obchodů objevila nová strategická eurohra Cestovatelé Jižního Tigridu. Jedná se o počin autorů S. J. Macdonalda a Shema Phillipse známých v českých luzích a hájích zejména se svou trilogií o západním království (Paladinové, Architekti a Vikomti). O grafickou stránku hry se postaral zkušený ilustrátor Mihajlo Dimitrievski (trilogie Západního království, Věčná zima: Paleoindiáni, Zátoka obchodníků, Království Valerie). Hra byla původně vydána v nakladatelství Garphill Games. Český překlad si vzalo na starost vydavatelství Tlama Games.

Cestovatelé Jižního Tigridu jsou zasazeni přibližně do roku 820 n. l., do území kolem města Bagdádu. Hráči zde představují objevitele a dobrodruhy bádající po okolí Bagdádu, mapující krajinu, vodstvo a nebeskou klenbu a doufající, že zápisky svých nových objevů uchvátí mocného chalífa.

Kolem Bagdádu se v jednom kartografickém dobrodružství může toulat jeden až čtyři vědci starší třinácti let. Jedna objevitelská partie a zápis do kroniky přitom zabere hodinu až hodinu a půl.

Cestovatelé Jižního Tigridu pro hluboký hráčský zážitek pěkně kombinuje modulární herní plán, kostky a jejich hodnoty umísťované na akce herního plánu, umísťování figurek na herní plán, veřejný výběr karet, bonusy za postup ve hře či vylepšování akcí na své hrací desce.

Předprůzkum

Popravdě jsem příliš netušil, co pod víkem krabice naleznu, a tak jsem doma pěkně v klidu, u čaje, roztrhl igelitový obal a s napětím odklopil víko. Nejprve jsem se prohrabal obsáhlými čtyřiadvacetistránkovými pravidly a kartonovými deskami plnými nejrůznějších tabulek a žetonků na vyplokání. Pod nimi na mě vykouknula veliká a docela členitá plastová vložka. Zde pak byly schované pytlíky s barevnými kostkami, dřevěnými figurkami a také balíčky nejrůznějších karet.

Intermezzo I:

Na první pohled je materiálu docela hodně a malinko jsem se ztrácel a vyděsil v množství symbolů na jednotlivých komponentách. Úplně na počátku prohrabávání se krabicí  mi padl pohled na kostky. Na to, že jsou při hraní docela hodně využívány mně přijdou takové maličké a obyčejné. Je škoda, že kostkám nevěnoval grafik trochu více péče. Dřevěné prvky se mi naopak líbí. Oceňuji hlavně to, že autor pro materiál jednotlivých hráčů zvolil jiné barvy než pro figurky pomocníků, které mohou používat všichni. Jdou tak od sebe krásně odlišit, což popravdě u dalších deskových her nebývá úplně samozřejmostí. Hodně dlouho jsem si prohlížel tři části kartonového herního plánu a desek hráčů. Líbí se mi, že je herní plán oboustranný, díky čemuž je více kombinací, jak ho poskládat. To slibuje variabilitu a tu já vždycky vítám. Na stole pak rozložený herní plán vydal své tajemství a já začal chápat a domýšlet jednotlivé symboly. Při prohlídce desek hráčů jsem objevil další překvapivou věc. Každá deska je jiná. Každý z hráčů tak začíná s malinko jiným nastavením, což podle mě opět zvyšuje variabilitu a zajímavost hry. Deska hráče je přehledná a moc pěkně navržená. Také je oboustranná. Na jedné straně je pro hru více hráčů, na opačné straně pak pro solitérní hraní. No a pak jsou zde karty. Na dotyk jsou poměrně tenké, nevím, co vydrží, ale oceňuji, že jsou vyrobeny z bagasy, což je vlastně odpadní materiál při výrobě cukru z cukrové třtiny. Takže na tyto karty nepadl jediný strom. A proto proč ne, ať jsou měkké. Podle rubů karet se dají velice snadno odlišit šestice typů karet. Na jednom balíčku je mapa, předpokládám, že tedy karty průzkumu, na dalším měsíc a hvězdy, tedy karty nebes, pak zde máme karty s vyobrazením pobřeží, další na sobě nesou ilustraci pohoří s městem, páté mají vyobrazení osob a poslední  princezny válečnice. Ať jedny či druhé, ilustrace na kartách se moc povedly, jsou jednoduché, ale pěkné. I jejich lícová strana dává tematicky pěkně smysl a ikony jsou přehledné. Nejvíc se mi líbí ilustrace na kartách postav. Tady jsem se při prohlížení opravdu pobavil. Setkat se ve hře můžete se Surovkyní, Šampionkou, nebo třeba Bídačkou. Ano, ženských postav je zde spousta. Chlapi jsou zastoupeny třeba Vagabundem, či Drancovníkem. To mě fakt baví. A pak zde mám spoustu žetonků. Ty jsou rozděleny podle velikosti a barvy a mě začal být jasný smysl onoho zvláštního insertu. Začal jsem tedy skládat žetonky do přihrádek a ejhle, žetonky tam skvěle drží, nic se nesype, ale…

… Ale nejdou mi vyndat. Se svými tlustými prsty nejsem prostě schopen ty čtverečky kartonu z insertu dostat. Proto doporučuji si na hru ke stolu pozvat někoho s drobnými prstíky. Pak jde vše jak na drátkách.

Expediční pravidla

Po prozkoumání obsahu krabice se má pozornost obrátila k sešitu s pravidly. A brzy mi bylo jasné, že toto nebude snadný boj. Pravidla mají celkem dvacet čtyři stran velikosti stejné jako krabice, tedy asi jako výška formátu A4. První dvojstránka mě uvedla drobným příběhem do děje hry a ukázala názvosloví herního materiálu. Zde jsem pochopil, že dle mého odhadu karty průzkumu jsou karty inspirace, jinak jsem vše docela trefil. Další dvojstránka se pak věnuje přípravě hry. Ale pak již fičí pravidla. Spousta názvosloví, ikon, vysvětlivek, to vše ještě před samotným principem hry. Poté průběh kola, umístění kostek, umístění pomocníků, závěr a bodování. Slabší povahy či nezkušení hráči by z toho mohli mít noční můry, takže doporučuji hrát s někým zkušeným či s lidmi, kteří již Cestovatele Jižního Tigridu párkrát hráli. I mně trvalo dost dlouho se pravidly prokousat a to již mám něco za sebou.

Jinak pravidla nejsou špatně napsaná, vše je pěkně popsáno, ikony vysvětleny, nechybí příklady, jen je toho prostě moc najednou. Kolikrát jsem se přistihl, jak čtu jeden a ten samý sloupec několikrát a nejsem schopný si to zapamatovat.

Vystrojení karavany

S úlevou jsem dočetl pravidla a vrhl jsem se na přípravu hry. Nejprve jsem náhodně seskládal herní plán. Úplně náhodné to není, pořadí desek je jasně dané, jen jde o to vybrat rubovou či lícovou stranu desky. Kolem plánu jsem pak rozmístil podle obrázku balíčky karet. Měšťany nahoru vlevo, nebeská tělesa nahoru vpravo, inspiraci podél pravé strany. Dolů pak doprava vodstvo a doleva karty území. Z každého balíčku jsem ještě vyložil čtyři karty na pozice označené na okraji herního plánu.

Pak nastalo obtížné vytahování žetonků zápisků a vylepšení z insertu a umisťování je na příslušná políčka herního plánu. Zápisky na místa v deníku, vylepšení dle počtu hráčů na místa při okraji plánu. Na vyznačená políčka na stupnici zápisků na herním plánu jsem dále položil zelené figurky pomocníků. Kolem herního plánu jsem pak vytvořil hromádky žetonků peněz a proviantu.

Nyní už nastal čas zapojit do příprav i ostatní objevitele. Každý si vybral jednu z hráčských desek, pět kostek ve své barvě, z nichž dvě odložil na místo na herním plánu a třemi hodil a položil je vedle své hráčské desky. Hodnoty, které padly dostal k dispozici pro první kolo hry. Dále si každý vzal své žetony vlivu a položil je vedle hráčské desky. Jeden ukazatel postupu v zápisníku, a jednoho žlutého a modrého pomocníka. Posledním bodem přípravy bylo určení prvního hráče a nabrání peněz, proviantu a vlivu podle tabulky v pravidlech.

Po tomto vysilujícím zážitku jsme se mohli konečně pustit do hraní.

Intermezzo II:

Přiznám se vám, že jediný prvek přípravy hry, který mi doposud nejde, je lovení oněch žetonků zápisků a vylepšení z insertu. Jinak je příprava po několika partiích velice jednoduchá, ostatně plán sám o sobě napovídá, co kam položit. Hotovo máme vždy co by dup.

Den odjezdu do terénu

No pojďme si nyní Cestovatele Jižního Tigridu zahrát.

Domluvené signály v karavaně

Ale pozor, před hrou je třeba seznámit nové hráče s hromadou pojmů, s kterými se budou při klání setkávat:

Hráč holt tvrdý chleba má.

Musí znát ikony, cechy, zápisky a vliv,

karty území, inspirace, nebes a vod,

taky měšťany, vylepšení a kdy kartu získat má,

to hráč Cestovatel po Jižním Tigridu všechno zná.

Je toho dost, ale nebojte se toho, postupně si stejně najdete svoje názvy, jako my. Máme tady karty lidí, žluté karty (a další barvy), ozubené kolečko, město, horu, plážičku, deníček, destičky a spoustu dalších názvů.

Pravidla samotné hry až tak moc složité nejsou.

Hraje se do chvíle, kdy jeden z hráčů dorazí na konec svého deníku, tedy do posledního sloupečku na herním plánu. Poté následuje poslední kolo hry a jdou se počítat bodíky.

Možnosti dobrodruha

A co můžu dělat, když na mě přijde konečně řada? Na první pohled je to jednoduché. Mám vlastně jen tři možnosti. Buď vezmu jednu ze svých kostek a umístím ji na některé z políček na své herní desce, nebo na svých vyložených kartách, nebo nechám kostky kostkami a pošlu jednoho ze svých barevných pomocníků na jednu z vyložených karet kolem herního plánu. Poslední možností je nedělat nic, protože mi došly možnosti, jak pomocníci, tak i kostky. To vlastně není až tak pravda, odpočinout si můžete i když ještě kostky máte. Je to jen na vaší strategii.

Intermezzo III:

Na první pohled to vypadá jednoduše a rychle, že? I mně se to tak zdálo. Říkal jsem si: „To bude super, popadnu kostku, zaplatím suroviny, zahraji akci a jede další. Já si zatím rozmyslím další tah a je to.“ No úplně tak to teda není. Ale naštěstí z pozitivního důvodu. Jsou tu opravdu veliké spousty možností a kombinací, co můžu vlastně udělat. Postupně si totiž vyrábím takový motor a když vše dobře poskládám, získám sladkou odměnu a radost, jak mi vše krásně kvete pod rukama. Ale čtěte dál.

Co zvládne karavana

Tak jsme si pověděli, co ve svém tahu můžu dělat, ale jistě z toho nejste moudří. Pojďme si můj tah tedy pěkně dopodrobna rozpitvat.

Začněme otázkou: „Co znamená položení kostky. No docela hodně věcí, spíš však v průběhu partie než na jejím začátku“.

Tak předně. Na desce hráče je v horní části taková tabulka přiřazující k jednotlivým číslům na kostkách určité výhody. Hráč si své kostky dává nad tuto tabulku a ví, jaké hodnoty a s jakými výhodami může použít. Na začátku je tato tabulka skoro prázdná a je na hráči, aby si ji v průběhu partie doplnil. Pak prostě jednu z kostek vezme a položí ji buď na některou ze svých karet u spodní části desky – dvě jsou již na základní desce hráče, anebo na jedno z políček uprostřed desky. Tam je takový startovací akční prostor. Místo na položení kostek může být buď prázdné, pak můžu použít jakoukoli kostku a využít akci políčka, no anebo na to potřebuji nějaký dopravní prostředek či předmět – velblouda, loď, holuba anebo teleskop. To pak samozřejmě musím použít kostku, u které mám daný bonus. Velblouda u jedničky, teleskop u šestky a ejhle! Loď ani holubici nikde nevidím. No to je proto, že si v průběhu hry můžu na svou desku hráče pořizovat destičky vylepšení. Ty si právě umístím na volná políčka desky hráče a vylepším si tak své tahy kostkami. Prostě získám za použitou kostku více bonusů.

Po položení kostky a zaplacení případných dalších zdrojů či peněz, můžu využít akci kostky. To je velmi pestré. Na počátku můžu získat novou kartu nebeských těles, měšťanů, území či vody z nabídky kolem herního plánu, můžu také získat nějaké peníze či zdroje, můžu získat destičky vylepšení, no anebo můžu provést zápisek v deníku, umístit žeton vlivu či získat nového pomocníka z nějaké z karet na plánu.

Intermezzo IV:

To je možností, co dělat, co? Já většinou nemám problém vymyslet při hrách svůj tah dopředu a když přijdu na řadu odehrát vše velmi rychle, ale tady většinou nevím, kde mi hlava stojí. Co dělat dřív? Těch možností, jak hrát je tolik a všechny jsou důležité a vedou k lákavému výsledku. Zisk nových karet mi dává více kombinací možností do budoucna. Dostanu nové akce kostek, nebo okamžité bonusy, či mi měšťané vylepší již vyložené karty území a vod. A symboly na kartách potřebuji k postupu v deníku. No jo, ale destičky vylepšení mi zase dávají výhody při použití kostek. A to nemluvím o tom, že potřebuji zapsat vše do deníku. Tak vidíte, a to máme jen polovinu možností co hrát, do hry totiž promlouvají i pomocníci.

Přelétaví pomocníci

Pojďme se tedy podívat, co můžu dělat se svými pomocníky. Na začátku hry mám dva – žlutého a modrého. V průběhu hry pak můžu získat ještě pomocníky zelené, a můžu mít modrých a žlutých pomocníků i více, ale také žádné. Záleží, co s nimi budu dělat. Pomocníci se pokládají na vyložené karty území, měšťanů a vody. A proč bych pomocníky na karty pokládal? Inu nad každou kartou je totiž na herním plánu vyobrazená akce, kterou pak můžu vyhodnotit. Díky tomu můžu získat nové vylepšení, opět nové karty, můžu hýbat s hodnotami svých kostek, přidávat si vliv, či udělat zápis v deníku. Vtip je v tom, že použitý pomocník mi již nepatří a získá ho hráč, který si vezme kartu, na níž leží. Vidíte to dilema? Využiju akci, ale můj týpek půjde pomáhat někomu jinému.

Intermezzo V:

Tak toto se mi na Cestovatelích Jižního Tigridu moc líbí. Ta tíha rozhodnutí. „Vyplatí se mi použít pomocníka a fakticky jej přenechat ostatním za akci, kterou využiju?“ nebo: „Na té kartě je pomocník, karta se mi moc nehodí, ale figurku potřebuji, vzít to, či nevzít? Tady autor vymyslel krásnou interakci mezi hráči v jinak docela solitérní záležitosti.

Důležitý odpočinek

Pokud nechci položit kostku ani využít své pomocníky, nastává třetí možnost mého tahu. Tou je odpočinek. Zde si posbírám své kostky, znovu jimi hodím a případně využiju schopnosti odpočinku, které se mě týkají. Jde zejména o zápisky do deníku, případně zisk zdrojů či peněz.

A jdeme psát práci

Pojďme se nyní podívat na to již tolik zmiňované psaní do deníku. Ač se to nezdá, je to vlastně takový motor hry. Pro začátečníky jde prakticky o návod, co dělat, aby hru zdárně dokončili, ti, co mají několik her již za sebou, začnou deník využívat jako nástroj, jež jim dopomůže k zisku dalších bodíků na konci hry.

A jak to funguje? Jako taková šachovnice. Hráči se pohybují z jednoho políčka na vedlejší přes kaňky. Na začátku jsou kaňky prázdné a mohu je přelézt bez podmínek, ale všechny další mají uvnitř nakreslený symbol, co je třeba splnit, abych se mohl skrz kaňku posunout dále. Ve většině případech je třeba mít určitý počet jednoho typu karet. Třeba území, přístavů, planet, hvězdáren a dalších. Když se posunu na nové políčko, ihned získám nějaký bonus – kartu inspirace, novou kostku, speciální destičku vylepšení s body na konci hry, či zeleného pomocníka.

Intermezzo VI:

Podívejte, taková blbost jako skrýt stupnici pro hráče pod deník a jak je to krásně tematické. Připomíná mi to jinou hru Ztracený ostrov Arnak. Tam taky je stupnice podmíněná postupem za určité zdroje a zisk bonusů. A ještě jedna věc je stejná. Je třeba si opravdu dobře rozmyslet, kudy chci postupovat, protože špatný odhad může mít fatální následky. Přeskakovat mezi políčky moc nejde a zvolím-li trasu, na kterou nemám symboly na kartách, tak  mě to může stát hodně tahů navíc.

A tady si dovolím přisadit jednu nevýhodu Cestovatelů Jižního Tigridu. A tou je náhoda. Můžu dělat co chci, můžu s třeba rozkrájet, ale některý typ karet mi prostě nepřijde a nepřijde. A to moc ovlivnit nelze. Hra poté sklouzává k sáhodlouhému čekání na správné karty a malinko ztrácí na dynamice. Taky nabídku karet kolem herního plánu skoro nejde vyměnit a několikrát se nám stalo, že jsme jen čekali, komu rupnou nervy a nabere si k sobě ty zbytečné karty, které zrovna byly na stole. Hodně to bylo patrné zejména ve dvou hráčích, kdy se nabídka skoro neměnila.  Chybí mi tu někde možnost všechny karty zahodit a rozdat jiné.

Odevzdání výsledků

Již jsme si říkali, že hra skončí, když si některý z aktérů propíše cestu deníkem až na poslední stránku. Odehraje se poslední kolo a začnou se počítat bodíky. A ty se počítají opravdu za všechno. Dostanu body za počet karet se stejnými symboly, za splněné podmínky na kartách nebes a inspirace, za body na destičkách vylepšení v karavaně na desce hráče a za převahu vlivu v jednotlivých ceších na herním plánu. Kdo získá nejvíce bodů, samozřejmě vítězí.

Intermezzo VII:

A právě bodování všeho je alfou a omegou největšího problému Cestovatelů Jižního Tigridu. Ve hře je tolik kombinací a možností co dělat, že to prostě normální člověk nedokáže zprocesovat a tahy hráčů se tak neskutečně natahují. Ono vymyslet tu správnou možnost položení kostky či vyslání pomocníka je opravdu šílené. Sleduji symboly na kartách, akce, za co získám body na konci hry, vylepšuji si tahy měšťany, do toho mi promlouvají karty inspirace, později akce se získanými zdroji, zkrátka přiznám se, že při hraní se cítím jako malé dítě, před které vysypali obrovskou hromadu hraček a ono neví, co si má vybrat. A tak začne brečet a nehraje si s ničím. A to je zároveň i kouzlo Cestovatelů Jižního Tigridu. Ta možnost odhalit ve spleti nabídek tu správnou a proklestit si cestu do cíle se ziskem spousty bodů, to je k nezaplacení.

Resumé

Cestovatelé Jižního Tigridu mi pořádně zamotali hlavu. A proto mi trvalo tak dlouho tuto recenzi napsat. Nemohl jsem se rozhodnout, co si vlastně o hře myslím a ani nyní nejsem úplně přesvědčený. Rozhodně nejde o rodinnou hru na hodinku s kamarády. To teda ne. Cestovatelé Jižního Tigridu jsou hodně hráčská eurohra pro zkušené hráče, jež si chtějí pořádně zavařit mozkové závity. Od toho se odvíjí i herní doba. Ve dvou hráčích je hra docela fajn, co chvíli jste na tahu, hra plyne, jen je to takové hodně solitérní. A čím více hráčů, tím se hra proměňuje. Tři si už pěkně zahrají, solitérnost zůstává, i když už to není tak strašné a doba se začíná natahovat. Mezi tahy si klidně stihnu zaběhnout na záchod, nebo na svačinku a nic se nestane. Ve čtyřech už je to herní peklo. Solitérnost zůstává zachována, přibude více figurek, které získám na kartách, takže nabídka karet se krásně točí, ale ten čas. Vždy čekám jako na smilování, než na mě přijde řada a já si konečně budu moci zahrát. A pak kouknu na plán a ejhle v hlavě mi začne šrotovat spousta nápadů a já jen podvědomě cítím, jak se ostatní vrtí a myslí si, že už hraju fakt dlouho. A to jde jen o to položit jednu figurku, či kostku. Ve čtyřech hráčích nám doba hry často sklouzávala ke dvěma hodinám.

Když se nad tím zamyslím, po několika hrách ve mně začal převládat kladný pocit z hodně dobře promyšlené hry, kde všechno krásně funguje a já si můžu krásně užít všechny ty kombinace, nad pocitem zmaru při čekání až přijdu na řadu. Takže vydržte, dejte Cestovatelům Jižního Tigridu šanci a třeba si vás získají.

Každá herní partie se mění. Záleží na postupné nabídce karet, na rozložení stran herního plánu, na výběru desky hráče i na postupu deníkem. Asi se mi proto nebudete divit, když Cestovatelům Jižního Tigridu udělím OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

A ještě si dovolím poslední poznámku na závěr. Ve hře se stávám odvážným badatelem, mapuji okolí Bagdádu, hloubám v noci po hvězdách a o všem píšu zápisky. A při hraní se tak opravdu cítím. Mám svou karavanu, kterou pomocí kostek vysílám na cesty, zpět mi přináší zakreslené vodní plochy, území, sem tam přivedou i nějakého měšťana na výpomoc. Na co nestačí karavana, tam pošlu pomocníka, ale ti jsou přelétaví, splní úkol a jdou klidně jinam. Všechny tyto věci pak zapíšu do deníku a až práci dokončím předstoupím před chalífa a zúčtujeme spolu. Víte, co chci říct? Zkrátka a dobře uděluji Cestovatelům Jižního Tigridu OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: PROPOJENÍ TÉMATU A MECHANISMŮ.

Cestovatelé Jižního Tigridu získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti TLAMA Games.

Hru můžete zakoupit přímo zde.