…necestou

(2. část „putovní“ recenze)

• 

• 

• 

Milí pocestní, vítejte v herberku U Pídžeje. Sešli jsme se zde nikoliv proto, že si tady jelita daly sraz, ale abychom zakončili naše vyprávění o dobrodružstvích, která nás potkala Cestou necestou. Vím, že jsme se zde měli sejít o mnoho měsíců dříve, ale žijeme bohužel v „zajímavých“ dobách plných podivuhodných nemocí a ještě podivuhodnějších opatření – někdy možná tak bizarních, že by to nevymyslel ani Ryan Laukat. Naše putování nebezpečnou i čarokrásnou Arzií se tak od loňského března protáhlo téměř na rok, než se nám podařilo dosáhnout našeho vysněného Ztraceného města a tedy i konce hlavní příběhové kampaně hry.

S omluvou za prodlení tedy ještě jednou vítejte u druhé části recenze hry Ryana Laukata Cestou necestou, která nám loňský rok připutovala od brněnských REXher. Než se pohodlně usadíte na tvrdých pryčnách herberku a objednáte si u paní správcové uzenku (pivo ne!), přečtěte si první část recenze, abyste se místo pivem osvěžili informacemi o hře. V závěrečném odstavci jsme vám slíbili, že se v druhé části recenze, tedy té, kterou právě čtete, podíváme na zoubek, resp. kňouří kel velké kampani putování a kooperativní hře. Ještě než tak učiníme, vrátíme se ještě jednou k pravidlům…

Kapitola II1 – o něco méně „meh“ pravidla

V první části recenze jsme v zásadě pochválili všechny komponenty hry, až na pravidla. Jakkoliv je Ryan Laukat zkušeným a výrazným autorem, pravidla nikdy nebyla jeho silnou stránkou. V případě Cestou necestou nastaly dva problémy:

• „roztahanost“ textu, která se projevila neskutečnými 40 stranami textu u základu
• množství chyb, rozporů, nejasností a nejednoznačností, které se bohužel v ne zcela zanedbatelné míře dostaly i do české lokalizace. O většině z nich si můžete přečíst v tomto diskusním vlákně.

Jak na zpětnou vazbu od hráčů zareagovaly REXhry? Dočkali jsme se aktualizace pravidel i vydání errat. Za takový přístup „rexíky“ samozřejmě chválíme a chválili bychom o poznání více, pokud by do pravidel zapracovali opravu všech chyb, na které je hráči upozornili. Pokud hru máte nebo hodláte pořídit, určitě si stáhněte soubory z výše uvedených odkazů a dále vezměte v potaz, že:

• na str. 4 by mělo být uvedeno: 40 žetonů frakcí (8 + 1 rezervní od každé barvy);
• na str. 13 v levém sloupci na osmém řádku nemá být slovo „úspěšné“;
• na str. 13 ignorujte v pravém sloupci ceny dovedností a řiďte se se samostatným přehledem mimo pravidla;
• na str. 39 ve 4. odstavci by mělo mít namísto slov „herní plán“ uvedeno slovní spojení „kartu padoucha“.

Samozřejmě nejde o nijak zásadní nedostatky, jen nám připadá trochu škoda, že když se už „rexové“ pustili do aktualizace a opravy pravidel, nebylo to úplně důsledné.

Kapitola II2 – zážitky z putování

Jak už jsme naznačili v úvodu, úspěšně jsme v rámci totožné herní skupiny dokončili celou kampaň putování, která se skládá z deseti navazujících partií hry. Jaké jsou naše dojmy? Přiznáme, že jsme poněkud unavení. Aby také ne, když máme v patách (popř. v pístech) (jedna z našich postav byl robot) tisíc mil: to by zmohlo i bezmála nesmrtelnou Helenku Vondráčkovou.

Z čeho ona únava pramení? Možná to bylo tím, že jsme spíše extensivní typ hráčů a navíc jsme se díky okolnostem mohli scházet výrazně méně častěji, než bychom si přáli, a tak nám připadalo, že se kampaň poněkud vleče. Časem se navíc dostavila určitá repetitivnost a herní stereotyp. Čekali jsme větší variabilitu herních map, z nichž pouze dvě mají zvláštní pravidla, resp. „pravidýlka“.

Na druhou stranu hra umí stereotyp alespoň kompenzovat svým „sandboxovým“ provedením – díky němu jsme si obyčejně každou partii ozvláštnili nějakou drobnou obměnou proti předchozí hře. Na druhou stranu se po mnoha partiích ukázal další neduh v hratelnosti – poměrně se vyprofiloval jeden typ strategie, který obvykle přinesl bodový náskok, a tedy vítězství. To může být pro hodně hard €urařů „velký špatný“, je třeba ovšem podotknout, že Cestou necestou není typické €uro a má spíše potenciál zaujmout především ty, kteří se na pomyslné škále €uro <-> Amér nacházejí někde uprostřed. Přes tento nedostatek se nedá hře upřít dobré vybalancování: po deseti odehraných partiích se výsledné skóre v řádech stovek bodů lišilo mezi prvními dvěma nejúspěšnějšími hráči o pouhé 4 body!

Kapitola II3 – příběhy, příhody a zkazky střízlivějšíma očima

Co fungovalo dobře, byly příběhy. Jak už jsem psal v první části recenze, vyprávěcí element dodává hře teprve tu pravou šťávu a zážitky. Zpočátku jsme byli z příběhů naprosto nadšení. Po dokončeném putování jsme malinko ochladli. Proč? Po navnadění z příběhového úvodu pravidel a zkušenosti s menší kampaní rozvoj postavy jsme měli vyšší očekávání. K mírnému rozčarování přispělo několik faktů:

• dojem generického vyprávění – to je na druhou stranu kompenzováno bizarními kulisami a reáliemi Arzie
• slabší provázanost s mapou – jak jsou příběhy v kampani „rozvoj postavy“ opravdu silně provázané s jednotlivými postavami, provázanost příběhů s jednotlivými lokacemi není v kampani nijak výrazná
• nelogičnost – v některých případech jsme měli pocit, že nás autor tahá za fusekli a výsledek setkání tahá z paty jak králíky z klobouku
• málo dějových odboček v podobě získávaných slov oproti rozvoji postavy
• neuspokojivé zakončení – toto nás mrzelo nejvíc; čekali jsme epický závěr: vždyť nám, prokrista, slíbili artefakt, který plní přání! Většina setkání ve Ztraceném městě však vede celkem do vytracena.  

Tyto postřehy nevnímejte jako kritiku, ale spíše jako střízlivější a kritičtější pohled oproti první části recenze. Ten je daný jednak časovým odstupem a také nesrovnatelně větším množstvím odehraných příběhů. Přesto pořád platí to, co bylo řečeno v první části: příběhy jsou SUPER a i přes nedostatky popsané výše považujeme příběhy stále za nejvydařenější a nejzajímavější složku hry.

Kapitola II4 – kooperativní hra

Kooperativní variantu jsme nezkoušeli v rámci kampaně, ale jako několik samostatných her. V předchozí větě bylo záměrně uvedeno slovo varianta, skutečně nečekejte podobné kvality, jako mají kvalitní dedikované kooperativní hry. Hráči sdílejí suroviny a hrají proti padouchům ze základní hry a současně Rudému králi, jehož síla roste každým kolem. Pro úspěšnou výhru všech hráčů je zapotřebí porazit všechny padouchy a současně musí být součet bodů všech hráčů vyšší než počet odehraných kol násobený počtem hráčů účastnících se partie.

Zajímavostí je, že pokud hráč neuspěje v setkání, žeton se na poli ponechává a lze jej využít v následujícím tahu. Na začátku kooperativní hry se však nedraftují karty artefaktů, což bohužel značně zvyšuje porci náhody. Další zajímavostí je, že lze kooperativní režim rozšířit modelem Strážci, který je obsažen v rozšíření Jantarové doly (to je obsaženo už v základu hry).

Jak bylo řečeno výše, kooperativní režim je zajímavým zpestřením hry a zvyšuje její znovuhratelnost. Dobrým kooperativkám se však nevyrovná.

Kapitola II5 – Konec příběhu?

I přes střízlivější a kritičtější vyznění předchozích postřehů stále považujeme Cestou necestou za jednu z nejzdařilejších her loňského roku. Velká kampaň putování nás zejména díky rozpačitému zakončení sice tak nenadchla jako menší kampaň rozvoj postavy, zato s jistotou víme, že k rozvoji se s jinými postavami a třeba v jiném složení herní skupiny časem rádi vrátíme. A vám doporučujeme totéž, přinejmenším do doby, než Ryan Laukat a REXhry přinesou další dobrodružství, tentokrát vonící mořem a slibující probudit i samotné bohy!

Cestou necestou získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti REXhry.

Hru můžete zakoupit přímo zde.