Radka Mužíková je profesí manažerka ve farmaceutické firmě a maminka tří synů, která před několika lety založila facebookovou skupinu Deskovky pro tři bratry. Původně šlo o malou komunitu pro výměnu tipů na hry pro děti a rodinu, určenou okruhu přátel. Během krátké doby se však skupina rozrostla na desítky tisíc členů. Dnes čítá již přes 50 000 nadšených hráčů a stala se nejpočetnější deskoherní komunitou v České republice. Skupina funguje jako skutečná základna nejen pro zkušené deskovkáře, ale i pro úplné začátečníky, kteří s hraním teprve začínají.

Tato facebooková skupina se postupně stala fenoménem české deskoherní scény. Svým přívětivým prostředím a praktickými radami přilákala spoustu rodin s dětmi a nových hráčů, kteří zde hledají inspiraci. Komunita je unikátní i svým složením. Výraznou většinu tvoří ženy, často maminky, které se aktivně zajímají o moderní hry pro své děti či přátele. Radka Mužíková tak pomohla odbourat představu, že deskové hry jsou doménou pouze mužů. Její skupina často slouží jako vstupní „školička“ pro nováčky ve světě her. Ti se u Tří bratrů rozkoukají a následně se mnohdy posouvají k dalším (odborněji zaměřeným) kanálům. Radka dbá na to, aby ve skupině panovala otevřená a bezpečná atmosféra, kde žádná otázka není „hloupá“ a začátečníci se nemusí bát zeptat. I díky tomu má komunita pověst vstřícného místa pro všechny zájemce o hry.

Kromě online světa se Radka Mužíková věnuje propagaci her i offline. Ve svém městě vede deskoherní kroužek pro děti a organizuje pravidelná veřejná setkání hráčů. Za několik let aktivního působení si získala renomé jedné z nejvýraznějších osobností tuzemské deskoherní scény. Přesto zůstává skromná, například to, že ji fanoušci poznávají na veřejnosti, bere s nadhledem a humorem. V následujícím rozhovoru jsme paní Mužíkovou vyzpovídali o jejím vztahu k deskovým hrám, o vzniku a vedení skupiny Deskovky pro tři bratry, o radostech i strastech komunitního života, a také o tom, co chystá do budoucna.

Paní Mužíková, vzpomenete si na deskovou hru, která Vás úplně okouzlila v dětství? Byla to ta chvíle, kdy se zrodila Vaše láska k deskovým hrám?

První hra vlastně nebyla deskovka – byly to žolíky. A pak jsme hrozně jako děti chtěly Dostihy a sázky, ale nikdo nám jen nekoupil. Nakonec jsme si je půjčili od sousedů a komplet zkopírovali – kartičky jsme přepsali na psacím stroji, nastříhali a natiskli peníze…

Jak se Vaše záliba v deskovkách vyvíjela později v dospělosti? Co pro Vás osobně hraní her znamená dnes, jako pro vytíženou maminku a manažerku?

Já jsem později – v pubertě a na vysoké – jezdila na tábory a hodně pracovala s dětmi, kde se člověk s deskovkami začal potkávat, objevili jsme Carcassonne, Citadelu, Vysoké napětí. Tím, že muž je taky deskovkář rychle jsme do toho spadli a bylo jasné, že k této zálibě povedeme i děti. Dnes to beru jako velký oddech – jak od pracovních povinností, tak od matkovských povinností (pokud hraju s někým jiným, než s dětmi). Navíc – lidé hrající deskovky jsou vesměs chytří lidí, se kterými je radost trávit čas.

Facebookovou skupinu Deskovky pro tři bratry jste založila před několika lety. Dokázala byste popsat, co Vás tehdy inspirovalo k jejímu vytvoření? Čím to celé začalo a jaké byly začátky Vaší komunity?

Začalo to fotkou hry Ice Cool na mém soukromém facebooku, kde se mě kamarádky ptaly, jakou hry bych doporučila pro jejich děti. A mě došlo, že v té době se deskovkách pro děti nikdo nevěnuje. Na matkovských skupinách běžně padala doporučení na Dobble (který já dodnes do rodin moc nedoporučuju) a nebo třeba Smolíček pacholíček. A mě napadlo, že bych dokázala poradit lépe a založit skupinu (a otravovat tím jen ty lidi, které to zajímá) mi přišlo jako dobrý nápad. Muž říká, že nechat mě doma samotnou tři měsíce s třemi dětmi byl špatný nápad, že jsem se nudila a vymýšlela hlouposti 😀

Vaše skupina se od té doby neuvěřitelně rozrostla. Dnes má už přes 50 tisíc členů a je největší herní komunitou v ČR. Čím si vysvětlujete takový úspěch? Napadá Vás, proč se z původně malého rodinného projektu stal takový fenomén české deskoherní scény?

Jednak si myslím, že nám vlastně pomohl covid – spousta lidí v té době byla najednou doma zavřená s dětmi a hledala, co s nimi podniknout. A pak tomu pomáhá i atmosféra skupiny, která se snaží být přátelská a přívětivá.

Spravovat Facebookovou skupinu o desítkách tisíc členů jistě není vždy jednoduché. S jakými nejčastějšími problémy nebo nešvary se potýkáte jakožto administrátorka tak velké komunity? Musela jste někdy řešit například nevhodné chování členů, opakující se dotazy nebo jiné komplikace?

Třeba opakující dotazy mi nevadí – vím, jak fb funguje, neukazuje vše všem, málokdo tam umí efektivně hledat. Vadí mi protivní lidé (na skupině i v reálnu), odbíhání od tématu (třeba k výchovným radám). Dlouhodobě se řeší porušování pravidel (třeba prodeje/poptávky na zdi, které jsou u nás zakázané) a jednou za čas je potřeba pokárat i některé influencery, kteří ve snaze získat čtenáře či posluchače skupinu nadměrně spamují (a přitom se jinak moc nezapojují)

• 

Zaujalo mě, že drtivá většina členů Deskovky pro tři bratry jsou ženy. Podle Vašich statistik jen asi 14 % členů tvoří muži. Komunita okolo Tří bratří je tedy svým způsobem unikátní „maminkovský“ fenomén. Bylo cíleně vaším záměrem oslovit hlavně rodiče (maminky) s dětmi, nebo se toto složení vyvinulo spontánně? Čím si vysvětlujete, že do světa moderních her vtáhla Vaše skupina tolik maminek?

V prvopočátku jsem opravdu cílila na dětské hry (měla jsem v tu dobu 3 děti mladší 6 let a hrát nějaké jiné než dětské hry bylo dost scifi). A pak nastal fenomén v tom, že do skupiny začly přibývat mámy, které se přidaly kvůli dětským hrám, ale zjistily, že to hraní je vlastně hrozně baví. Že chtějí hrát ony, s jinými dospělými, o trochu složitější hry. Že je to výborný způsob relaxace od každodenního shonu. Celkové zastoupení žen ve skupině je potom odrazem i toho, jak moc ženy a mámy používají facebook – to je jejich doména a aktivních můžu je v tomhle menšina. Logicky pak i ve skupině je víc žen než mužů.

Setkala jste se někdy s přezíravým postojem ze strany tzv. „hardcore“ hráčů vůči Vaší komunitě zaměřené převážně na rodinné hraní? Narážím třeba na označení „karakmatky“, kterým někteří vaši skupinu v počátcích titulovali. Mrzí Vás takové nálepky, nebo je berete s humorem? A změnilo se to postupem času, získala si už podle Vás vaše komunita respekt i u vášnivých hráčů „velkých“ her?

Ze začátku rozhodně ano. Byly jsme ty karak matky a dost lidí na nás koukalo shora. Dost chlapů na nás koukalo z patra, protože – přiznejme si to – dost často byly a jsou deskovky spíš klučičí koníček. Už když jsem v patnácti hrála dračák byla jsem za exota, že by to mohlo bavit holky nikoho nenapadlo. Ale žádné mrzení v tom pro mě teda nebylo – viděla jsem, jak moc lidem ukazuju něco, co je baví a zajímá, v tu chvíli myslím je nálepka celkem jedno. Jak nás berou ostatní by asi měli říci spíše oni (z příspěvků různých kanálů u nás vidím, že jsme myslím vážená a rozhodně zajímavá komunita)

Víme o Vás, že Deskovky pro tři bratry jsou pro Vás srdcový koníček, který děláte ve volném čase vedle své práce a rodiny. Kolik času Vám přibližně zabere starost o takto rozsáhlou skupinu? A jak zvládáte skloubit roli správkyně komunity s náročným zaměstnáním a péčí o tři děti?

Ráda cestuju (a děti mi to zatím trpí) a jsem trochu hyperaktivní, takže to skloubit jde. Paradoxně asi lépe, než kdybych pracovala někde u pásu. Navíc – kluci už jsou velcí, takže mě potřebují méně a méně. Starost o skupinu zabere jak kdy, záleží jak moc mám zrovna chuť být aktivní – řekla bych průměrně mezi hodinou a dvěma denně.

Stala jste se nepřehlédnutelnou osobností českého světa deskových her. Mnozí Vás považují za ikonu rodinného hraní. Poznávají Vás fanoušci i osobně na veřejnosti? Pokud ano, jaké to pro Vás je, když Vás někdo osloví třeba při nákupu v supermarketu jako známou tvář z Facebooku?

Jo, stává se mi to, a pořád mi to přijde legrační, protože já si jako ikona nepřijdu. A ano, občas mě někdo pozná v Lidlu nebo ve frontě v mekáči, to se vždycky zasměju.

Neomezujete se jen na online prostor. Je obecná známo, že vedete i dětský herní kroužek a pořádáte veřejné hraní u vás v místě bydliště. Co Vás k tomu přivedlo? Jaké máte ohlasy od dětí a rodičů na tyto akce a v čem se liší od komunikace s hráči na internetu?

Ráda hraju a to znamená, že pořád hledám spoluhráče. Kroužek jsem začala pořádat kvůli synům, ale teď už tam chodí výjimečně. Ale baví to jiné děti a těší mě jejich zpětná vazba, i když někdy je to náročné. To samé hraní pro dospělé – ráda hraju a tohle je příležitost hrát pravidelně (a nevymlouvat se, i když se mi občas třeba nechce – protože to pořádám a nechci to přeci rušit). Navíc při veřejném hraní a u dětí z neherních rodin, které znají max ten Dobble a člověče člověk trochu spadne nohama na zem a vidí hry zas jiným pohledem těch „netrénovaných“ osob

Jak Vaši aktivitu kolem her vnímají Vaši tři bratři doma? Hrají s Vámi rádi už od malička? A poradíte, jak jste třeba řešila situace, kdy některý ze synů hůře nesl prohru nebo ztrácel při hraní pozornost?

Kluci hrají úplně od mala a jejich vkus se samozřejmě vyvíjí. Čím jsou starší tím méně chtějí hrát to, co já a každý má svůj osobitý styl. Prohru doma neseme těžce všichni, ale za mě je to prostě znak toho, že člověk do té hry šel naplno, chtěl vyhrát a něco se mu nepovedlo. A to ho samozřejmě mrzí. Takže se pak vzteká, pláče, ale i to je třeba si vyzkoušet.

Co obecně podle Vás dokážou deskové hry děti naučit? V čem vidíte jejich přínos pro rozvoj dětí (a možná i dospělých)?

Tohle by bylo na samostatný článek 😀 Od základních věcí jako čtení, počítání, přes udržení pozornosti, plánování, logiku po zvládání emocí a komunikaci. A to celé zabalené do něčeho, co vás baví a je odměňující (prostě uděláte tah a máte z toho dobrý pocit). A máte dobrý pocit i z toho, co se povedlo protihráčům – znám hrozně málo komunit, kde se lidé spontánně chválí. A u deskovkářů to bývá časté – protihráči se povede tah, který je pro vás sice na prd, ale fakt vidíte tu práci za tím – tak ho pochválíte.

Máte ve své sbírce nějaké oblíbené hry, ke kterým se stále dokola vracíte a nikdy Vás neomrzí? Případně jaké tři deskovky byste označila za své nejoblíbenější vůbec?

Tohle je neskutečně těžká otázka! Mám oblíbené mechaniky, ale vybrat jen 3 hry většinou nedokážu (protože to znamená, že musím tolik jiných skvělých her nechat mimo seznam). Je to jako kdybych si musela vybrat oblíbeného bratra 😀 Ale dobře – kdybych vzala jednu hru z pravěku byl by to Sankt Petersburg, jednu docela starou Gizmos a jednu z nedávné doby Galileo Galilei.

A na závěr, jaké máte se skupinou Deskovky pro tři bratry další plány do budoucna? Chtěla byste tuto komunitu ještě nějak posunout či rozšířit její aktivity? Uvažujete třeba o nějakém novém projektu spojeném s propagací her, nebo dokonce o rozjetí vlastního YouTube kanálu či jiného média? Nebo láká Vás tvorba nějaké své vlastní hry?

Já v tomhle nejsem moc plánovač, spíš můžu říct, co nechci. Rozhodně nebudu tvořit svoji hru, to je něco, co mě vůbec neláká. Stejně tak ani youtube či jiné kanály – neláká mě to a nemám pro to prostor. Budu ráda, když skupina bude nadále fungovat tak jak funguje, pracujeme teď na víkendové akci, u které bych moc chtěla aby se podařila a stala se tradiční (protože by bylo super se s lidmi potkávat i na živo). Chystám jednu větší akci ve spolupráci s naší základní školou a už teď jsem nervózní, jestli se to povede. A chystám se na Vánoce, to je ve skupině vždycky náročné období….

Na závěr bych chtěl Radce Mužíkové poděkovat za otevřenost, čas i energii, kterou věnuje nejen své komunitě, ale i šíření radosti z deskových her napříč českými domácnostmi. Díky jejímu nadšení, empatii a vytrvalosti dnes existuje místo, kde se tisíce lidí mohou potkávat, sdílet své herní zážitky a objevovat kouzlo společného hraní. Deskovky pro tři bratry nejsou jen facebookovou skupinou. Jsou symbolem toho, že hraní spojuje generace, inspiruje rodiče i děti a vytváří přátelství, která přesahují hranice obrazovky. Radce přejeme spoustu energie, radosti a dalších úspěchů, ať se jí i celé komunitě nadále daří měnit svět her v přívětivější a otevřenější místo pro všechny.