Zaklapne v hlavě jako ozubené kolečko

Vydavatelství Bohemian Games u nás pořád patří mezi jedno z nejmladších vydavatelství, jenže Orloj: Srdce staré Prahy jasně ukazuje, že se nebojí ani náročnějších euro her. Není to jejich první těžší titul, laťku si už nastavili v Údolí tulipánů, a kdo ho hrál, ten zbystří, Orloj s ním totiž sdílí dokonce i rondelový princip. Zatímco tulipány vás tahají do zahrad a obchodních rozhodnutí, Orloj vás posadí rovnou na Staromák, nasype vám do ruky barvu, dřevo, železo, zlato i mince, a vyzve vás, ať ukážete, jestli dokážete zkrotit čas.

Krabice, která se netváří, ale váží

Začnu tím nejpřirozenějším, prvním otevřením krabice. Orloj: Srdce staré Prahy je v relativně malé krabici, ale obsah je fakt nadupaný. Tohle je přesně ten typ hry, kde máte při vycvakávání žetonů pocit, že výrobce nezapomněl do krabice přibalit i vzduch, protože by se tam už nevešel.

Kvalitní karton, příjemné dřevěné žetony surovin, spousta dílků, které tematicky dávají smysl. Celek působí „přeprodukovaně“ tím správným způsobem, jako když se díváte na orloj a říkáte si, tohle je zbytečně krásné na to, aby to bylo jen užitečné.

Jediné, co s tím vším přichází, je drobný stres. Vyloupnout dílky je snadné, ale dostat je po hře zpátky do krabice tak, aby to mělo řád a ne jen naházený chaos, už chce trochu cviku.

Pravidla, aneb když se ztratíte v Praze

Pak přijde ten moment, kdy člověk udělá tu chybu, že vezme do ruky pravidla. Nechci být zlá, ale pro mě byla pravidla zmatečná, místy nečitelná v tom smyslu „já vím, že to někdo umí, ale proč to ten text vysvětluje tak, jako by všichni už dávno věděli, jak to funguje“. Příklady mi moc nepomohly, a první dojem byl upřímně frustrující.

Tady si dovolím hlasitý shout out kanálu Game On, protože videonávod nám reálně zachránil start. Jakmile to člověk jednou uvidí v pohybu, všechno začne dávat smysl. A co je nejlepší, i když první vysvětlování spoluhráčům bude trochu drhnout a prvních pár kol možná pojedou intuicí a stylem „hlavně ať něco udělám“, Orloj má jednu nádhernou vlastnost, on si sedne. Najednou cvak, zapadne, propojí se to, a vy cítíte, jak se vám v hlavě rozběhl ten správný mechanismus. Přesně jako když se pochod apoštolů dá do pohybu a ozubená kola do sebe konečně zapadnou.

Rondel v srdci hry, a čas, který si musíte odpracovat

Základ hry stojí na tom, že ve svém tahu uděláte jednu ze dvou věcí. Buď aktivujete mechanismus orloje, nebo vyčkáte na svítání. A obojí je důležitější, než to zní.

Aktivace mechanismu znamená, že posunete astronomický ciferník, který se vždy otáčí ve směru hodinových ručiček, a tím si určíte akce pro svůj tah. Na ciferníku je ručička, která ukazuje na konkrétní pole vnějšího prstence, a zároveň vám při nastavení ukáže i příslušnou sekci na základně ciferníku. Pak na pole vnějšího prstence položíte svého dělníka. Pokud tam už někdo stojí, tak ho prostě vystrnadíte zpátky majiteli, což je příjemně elegantní interakce, žádné věčné blokování, spíš takové „pardon, já si tu jen odskočím.“

A teď to kouzlo. Vy si vyberete, kterou akci provedete nejdříve, což vás dost často může zachránit. Nejde jen o to, co udělat, ale kdy to udělat, a hlavně, jak si nastavit čas, abyste se dostali tam, kam potřebujete. V tomhle je zásadní modrá dovednost inovace, protože určuje, o kolik polí smíte astronomický ciferník otočit bez trestu. Chcete víc, musíte si pomoct odchylkou.

Odchylky, aneb když orloj obejdete, ale zaplatíte to nervy

Odchylky jsou jeden z nejchytřejších prvků celé hry. Máte pět žetonů odchylky, a když chcete porušit „normální“ limity, otočíte žeton na rozbité ozubené kolo. Takhle si vynutíte další otočení ciferníku, nebo pootočení základny ciferníku, které jinak udělat nemůžete. Je to takové legální podvádění, hra vám ho dovolí, ale zapisuje si to do účetní knihy.

A účetní kniha se jmenuje zlatý kohout

Kohout se posouvá dopředu hlavně dvěma způsoby, buď když točíte soukolím apoštolů a padne příslušné zarovnání červenou šipkou, nebo když vyčkáváte na svítání. Jakmile kohout dorazí na konec stupnice, spustí se kokrhání, všichni opravují odchylky podle své osobní stupnice kohouta, a pak přichází trest, ztratíte body za rozbitá ozubená kola, která vám zůstala neopravená. Takže odchylka je boží, protože vám umožní v dané chvílí přesně to, co potřebujete, ale nesmíte se v tom utopit. Je to pokušení, a Orloj vás učí odolnosti.

Vyčkat na svítání, když už vám nezbyli lidi, nebo když se chcete nadechnout

Druhá volba tahu, vyčkat na svítání, zní jako „pass“, ale ve skutečnosti je to záchranná brzda i strategický nástroj. V rámci svítání si vezmete zpět určitý počet dělníků, a to podle růžové stupnice preciznosti, pak aktivujete Měsíc, a nakonec posunete kohouta. Je to výměna, získáte zpátky kapacitu, trochu si opravíte průšvihy, a rozběhnete další kolo plánování, ale zároveň urychlujete příchod kokrhání.

Měsíc je mimochodem skvělý, protože se pohybuje po astronomickém ciferníku a cestou vám dává odměny, suroviny, a hlavně opravuje odchylky. Čím výš máte žluté pozorování, tím víc kroků Měsíc udělá, a tím víc toho cestou posbíráte.

Apoštolové, dílna, pomocníci, a ten pocit, když se rozjede kombíčko

Orloj: Srdce staré Prahy stojí na tom, že vedle hlavních akcí se věnujete sbírání apoštolů, které získáváte ze soukolí. Vždy vybíráte jednoho ze dvou viditelných, uložíte ho do skladu, a soukolí se otočí dál, takže se nabídka mění. Apoštoly pak umisťujete na svůj osobní panel, ze kterého získáváte okamžité bonusy. A když dokončíte řadu, spouštíte další odměny. Je to chytré, protože vás to tlačí k budování vzorců, ne jen k nahodilému sbírání.

Do toho přichází dílna, nabídka tří karet, které kupujete za barvu plus nějakou konkrétní surovinu uvedenou na kartě v počtu podle její aktuální pozice. Karta vám dá odměnu, někdy i nového dělníka, a hlavně se skládá vedle vašich ostatních karet. Pokud na sebe karty navazují ikonografií a vy získáte ikonku apoštola nebo výstavby, okamžitě tu akci provedete. A tady se rodí ta největší radost, kdy vám jedna věc spustí druhou, druhá třetí  a najednou cítíte, že to nebyl jen tah, ale malý orchestr.

Pomocníci jsou pak taková třešnička. Nejen že vám umí dát jednorázové efekty, když je umístíte na kartu dílny, ale hlavně určují osobní bodování na konci hry podle typu, a tím vám dávají jasný směr, co vlastně chcete sbírat, kolik chcete stavět, jestli jdete po apoštolech, nebo po kalendáriu.

Kalendárium, kladivo a stavění

Výstavba lunárních kruhů a zvěrokruhu je další velká kapitola. Máte dvě stavební zóny, a kladivo, které po nich posouváte. Rozsah pohybu určuje vaše karta kladiva, a zase, pokud chcete jít dál, použijete odchylku. Když stavíte, platíte suroviny podle řádku a sloupce dané pozice, a za každou utracenou surovinu dostanete rovnou body. Potom dílek umístíte do kalendária a dáte na něj dělníka. Následně bodujete za sousedící skupinu vašich dělníků. Je to jednoduché na pochopení, ale hrozně náročné na načasování, protože potřebujete suroviny, potřebujete volného dělníka, potřebujete být ve správné sekci a ideálně chcete stavět tak, aby se vám vaše skupiny spojovaly.

Kokrhání a konec hry

Hra končí buď tím, že se dostaví poslední kruh kalendária, nebo tím, že proběhne čtvrté kokrhání kohouta. V obou případech se dohraje kolo, aby měli všichni stejný počet tahů, a pak přijde závěrečné bodování. Je to férové, uspokojivé, a když jste si během hry nastavili směr, tak máte pocit, že finále odměňuje vaše rozhodnutí, ne náhodu.

Pro koho to je, a kdy to vytáhnout na stůl

Orloj: Srdce staré Prahy podle mě není pro začátečníky. Ne kvůli tomu, že by byl záludný pravidly ve smyslu výjimek. Spíš proto, že má hodně provázaných prvků a první partie je hlavně o tom, aby vám to v hlavě cvaklo. Jakmile se to stane, začne to být nádhera. Jenže k tomu musíte mít trpělivost a ideálně skupinu, která se nezhroutí, když první půlhodinu chystáte hru a druhou půlhodinu vysvětlujete pravidla.

A ano, příprava je delší a osobně mě moc nebaví, takže Orloj: Srdce staré Prahy je pro mě hra, kterou si ráda zahraju, ale nejlíp ve chvíli, kdy už někdo chystá stůl. Insert by tento nedostatek rozhodně vyřešil.

A ještě jedna věc, téma. U nás to prostě funguje. Pražský orloj rezonuje, je to kus identity, kus historie, kus pýchy, a hra z toho u nás určitě těží.

Verdikt

Orloj: Srdce staré Prahy je krásná, chytrá a trochu nekompromisní euro hra. Ze začátku vás může potrápit pravidly i tím, kolik věcí se v ní navzájem ovlivňuje. Jakmile se do toho ale dostanete, hra vás začne odměňovat jedním z nejuspokojivějších pocitů, jaké deskovky umí. Tahy se začnou řetězit a vy máte dojem, že opravdu stavíte mechanismus, ne že jen sbíráte suroviny. Produkce i zpracování hry jsou parádní, a téma pražského orloje u nás funguje samo od sebe. Herně je to ale spíš pro zkušenější hráče, kteří si užívají plánování, práci s omezeními a rozhodování, kdy risknout odchylku, a kdy raději udržet celý mechanismus pod kontrolou.

ORLOJ: SRDCE STARÉ PRAHY získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Bohemian games

Hru můžete zakoupit přímo zde.