Český gamebook plný zvláštních míst a setkání

Když se Vojta jednoho pátečního rána probouzí, řeší jen školu, čtenářské deníky a večer strávený hraním. Je pátek třináctého, což bere jako drobnou nepříjemnost, ale nic výjimečného. Nečeká, že bude během pár hodin běhat po městě v ponožkách, utíkat před podivnými lidmi a otevírat dveře v hotelu, kde se nikdo nediví, když do výtahu nastoupí chlapec se žabí hlavou. Tak začíná interaktivní kniha, kde se čtenář stává spolutvůrcem průběhu a volí, kam bude Vojta pokračovat. Text se větví a zážitky jsou pokaždé jiné.

Ale pojďme pěkně popořadě. Petula Bendula se věnuje interaktivním knihám již několik let a má dobře zvládnuté, co taková forma vyžaduje. Její předchozí gamebook Vítek, křupadlo a kostižrout zaujal promyšleným větvením a velkým množstvím rébusů, což se odrazilo i v pozdější tvorbě. V Nejhorším dni Vojty Drábka je patrné, že autorka ví, jak vést čtenáře textem, aby se neztrácel, ale zároveň měl pocit objevování. Využívá lehký, přístupný jazyk a schopnost vložit do příběhu hravost a nadsázku, aniž by to ubralo na napětí či podivnosti popisovaných situací. Je zřejmé, že ji baví kombinovat obyčejný život s nečekaným, a právě díky tomu fungují i situace, které se na první pohled zdají zcela absurdní.

Nová kniha působí jako zralejší pokračování autorčina přístupu k interaktivní literatuře. Zkušenost s šiframi a hádankami je patrná, ale v tomto případě nepřebíjí samotný příběh. Vojta Drábek je uvěřitelně napsaná postava, jeho vnitřní monolog i dialogy s okolím působí přirozeně, což dává celému gamebooku pevný základ. Petula Bendula přenáší vlastní styl dál, pracuje se stejnými prvky, ale rozšiřuje je. Neopakuje jen formule, které se osvědčily, hledá nové způsoby, jak čtenáře vtáhnout do textu. Vzniká tím kniha, která je přístupná širšímu publiku a zároveň nese rukopis autorky, jenž se v českém prostředí začíná stávat rozpoznatelným.

A co samotný příběh? Nerad bych něco prozrazovat, ale určitě stojí za zmínku řada věcí. Zpočátku je vše známé a obyčejné. Rodiče odjíždějí, Vojta zůstává doma, slibuje, že zvládne školní povinnosti, a těší se, že si pustí svou oblíbenou virtuální hru. Brzy ho ale vyruší telefon. Z hovorů se stává součást napětí, ve kterém se realita začíná lámat. Nejde o náhlý šok, ale o pozvolné vklouznutí do světa, kde na chodbě sousedí „knihovna“ a „kino“ a na dveřích pokoje svítí číslo 606, stejně jako na jeho skříňce ve škole. Výtah zastaví mezi patry, lidé se shlukují a hůře než podivné postavy působí to, že nikdo nic nevysvětluje. Čtenář spolu s Vojtou tápe, co se to děje, ale zároveň se chce dostat dál.

Některé scény jsou popsány naprosto nádherně zapamatovatelné a jedinečné. Například okamžik, kdy Vojta utíká přes hotelovou halu, protože recepční mačká tlačítko pod deskou a spustí poplach. Zvuk sirén, blikající světla a okolní hosté dodávají celé situaci naléhavost. Vojta běží naboso, ponožky mu kloužou po dlažbě, strážný je těsně za ním a dívka u dveří se rozhodne v tu správnou chvíli zatáhnout za madlo, aby ho pustila ven. Čtenář cítí zadýchání při běhu a drobnou úlevu, když se dveře otevřou včas. Tím však problémy nekončí. Následují ulice, honička a prchání před červeným sporťākem a černým SUV, které má na boku výrazná čísla. Skoro jak z hollywoodského akčního filmu.

Jiná část vyznívá téměř komicky. Vojta si nazouvá růžové plastové pantofle, protože jeho bosé nohy už dál nevydrží. Výstižně popsaný okamžik, kdy se zaraduje nad nalezeným párem obuvi, zlidšťuje jeho postavu. V tu chvíli však dům ožívá a ozývá se hlasité volání, že „Neééé, nechciiiiii!“ Dveře se otevřou a děj pokračuje směrem, který si čtenář zvolí. Humor se střídá s napětím a dohromady tvoří tón celé knihy.

K působivým pasážím patří i pobyt u bažiny. Když se Vojta snaží dostat přes vodu a bahno, vypadá to, že se propadá. Autorka se snažila vytvořit pocit, že Vojta visí mezi bezpečím a úplným zmizením. Strom, který ho podrží, bahno, které ho nepouští, a nečekané oživení „balvanu“, z něhož se ukáže být pradávný tvor, patří k místům, kde se fantazie rozbíhá. Nepracuje se s násilím, ale s obrazy, které budí zvědavost. Trochu jsem na chvíli svoji vzpomínku na Nekonečný příběh.

Celý gamebook se dá číst moc příjemně a plynule. Nevyžaduje žádné další pomůcky. Stačí obracet, volit a pokračovat. V textu se také objevuje sedmdesát hádanek a šifer, ale nepůsobí jako překážka. Jsou přirozeně zakomponované a podporují čtení. Kniha je dostupná i pro děti, což je vidět na stylu psaní, ale není napsaná naivně. Vojta je věrohodný ve chvílích, kdy se bojí, kdy se směje, i když je podrážděný. Motiv chlapce, který se zničehonic ocitá ve světě, kde nic není jisté, funguje proto velmi dobře, čtivě a místy i návykově.

Zachování českého prostředí přidává zvláštní kouzlo. Objeví se Brno, ulice, značky, domy. Místo neurčitých kulis se čtenář může představit konkrétní scény. To je příjemná změna oproti tvorbě, která bývá často zasazená do vzdálených zemí. V tomto případě působí prostředí známě, i když se v něm dějí velmi neobvyklé věci. Právě střet obyčejného s podivným vytváří atmosféru.

Nejhorší den Vojty Drábka je původní český gamebook, který nevyužívá žádné zkratky. Dává prostor k objevování a nabídí mnoho cest k několika koncům. Někdy vede volba k úniku, jindy ke zdánlivě špatnému řešení. Není možné projít vše najednou. V tom je jeho síla. Lze číst znovu a zkoušet jinou možnost. Text, grafické ztvárnění a nápadité scény vytvářejí titul, který stojí za pozornost nejen pro děti, ale i pro dospělé čtenáře, kteří mají rádi nápad a hravost. 

Poděkování

Za poskytnutí gamebooku děkujeme Petula Bendula.

Gamebook je možné koupit přímo zde.