Říše her

Vše o deskových hrách na jednom místě

Legie – Sibiřská cesta

Česká karetka z prostředí ruské občanské války a československých legií.

Opět stojím na stráži. Je tichá, mrazivá noc. Jsem rád, že jsme po neskutečných útrapách konečně dorazili do Klidné vesničky, odkud již pojedeme domů do naší osvobozené vlasti. Do Československa. Popocházím tady v té temnotě, pokuřuji cigaretu a přemýšlím, co máme ještě před sebou. Včera náš plukovník Kadlec vyslal důstojníka Heřmana Kopeckého s Jirkou Havrdou do nedaleké Telegrafické stanice, aby naše velení informovali, kde se nacházíme. Než se však stihli vrátit, padla noc. Snad se jim nic nestalo.

Najednou slyším praštění sněhu. Někdo sem jde. „Stůj, kdo tam?“ vypravím ze sebe rozechvěně. „Stando neblbni, to jsme my,“ ozve se ze tmy. Ano, dva telegrafisté se vracejí se splněným rozkazem. „Tak co, jak jste dopadli?“ ptám se. „Ale dobře, jdeme za Kadlecem, počkej si na ráno,“ odpovídá Kopecký. Obě postavy mizí v temnotě a já podupávám zkřehlý mrazem na návsi.

Ráno plukovník Kadlec svolává všechny členy naší roty. Velení legií nám přikázalo obsadit zdejší Nádraží a vyčkat zde na legionářský vlak, který byl nedávno vypraven a pojede brzy kolem naší vesnice. Všichni jásáme, Adam Vodička dokonce sundal své okuláry a protřel slzavé oči. Konečně se vrátíme domů. Přesunujeme se tedy k nádraží a budujeme obrané pozice. Ještě není vyhráno.

Hned první noc po obsazení nádraží se strhla Zuřivá bitva. Rudoarmějci napadli naše pozice ve snaze zabránit nám v odjezdu. Nerozumíme tomu, ale svou kůži nedáme lacino!

Bitva zuřila několik hodin, před tlakem nepřítele jsme se museli uchýlit do nedalekého Kostela, který nyní držíme a bráníme.  Bohužel jsme ztratili Adama Vodičku, Václava Kelera a Zdeňka Číla. Ti už se tedy do Československa nevrátí.  Nyní nápor Rudoarmějců opadá. Vypadá to, že kvapem hledají nějakou skrýš, neboť se blíží divoká Sněhová bouře. „Jestli máme vyváznout živí, plukovníku, musíme jít teď!“ křičí Vojta Mazáč v poryvu větru tak silném, že rozbil i okna kostela. Kadlec chvíli mlčky přemýšlí a pak zvolá: „Ano, venku na nás možná čeká krutá smrt, ale sem po vánici přijde jistě. Vyrazíme a budeme doufat, že to přežijeme.“ Poslední slova již Kadlec křičí v běhu ven do mrazivého marastu. Následujeme svého plukovníka a spíš tušíme, než vidíme, že zamířil ke kraji lesa. Cesta přes holiny ve sněhové bouři si vybírá svou daň v podobě omrzlin, ale žijeme a mizíme postupně pod korunami stromů.

Och, jaký je to les! Všude samé houštiny, křoví, trnitý podrost a ty zdánlivě zamrzlé hluboké bažiny. Každou chvíli někdo proboří led a propadne se nohou do smradlavého bahna. Zastavujeme se a choulíme k sobě. Takto čekáme, než se bouře utiší. Poté pokračujeme tímto Neprostupným lesem hlouběji a hlouběji, již propadáme beznaději, když v tom se před námi objeví stará Lovecká chata. Mizíme v jejích dveřích a rychle rozděláváme v kamnech oheň. Konečně se můžeme zahřát a trošku si odpočinout. Zdeněk Lonský se po chvíli nabídne, že bude venku hlídkovat. Jaký to statečný chlap. V chatě trávíme dva dny. Poté vyrážíme dále. Naším novým cílem je město na východě, kde, jak říká plukovník Kadlec, nalezneme také nádraží, jímž projíždí legionářské vlaky.

Jdeme tedy Nekonečnou cestou, míjíme jen další a další lesní velikány. Společnost nám dělá jen bohapustá pustina. Alespoň, že hlady nestrádáme. Liborovi Gombárovi se podařilo skolit statného jelena, který nám vydatně posloužil jako zdroj potravy. Po dlouhém putování jsme konečně vyšli zpoza větví stromů na širou pláň. Je navečer a v dáli vidíme smutný pohled. Cíl naší výpravy je v plamenech. Naše naděje na záchranu klesá. Odvracíme zrak od Hořícího města a míříme podél lesa více na jih, kde lze v dáli rozeznat malou Opuštěnou usedlost.

Jakmile jsme se k usedlosti přiblížili, třeskl vzduchem výstřel. Zdánlivě opuštěná usedlost byla obsazena a její obránci byli rozhodnuti svou střechu nad hlavou hájit do posledního dechu. Chápeme se zbraní a už, už vybíháme do útoku, když v tom se ozval výkřik: „Počkejte, to budou jen vystrašení civilisti, nechte mě s nimi promluvit.“ Překvapeně se ohlížíme a vidíme Lojzu Osusku, jak se prodírá vpřed a kráčí se zvednutýma rukama ke stavení. S napětím pozorujeme naši doktorku, kterak přichází až ke dveřím a mizí uvnitř. Minuty běží zoufale pomalu. Cítím, jak mi buší srdce až v krku. Dveře se opět otevírají a Lojza nám kyne, ať jdeme blíž.

Ukázalo se, že usedlost je vlastně skrytá Tržnice, a tak využíváme kontaktu s místními nejen k odpočinku, ale také k doplnění našich skromných zásob. Také se s domorodci dáváme do řeči a dozvídáme se, že celá krajina okolo města, kam máme namířeno je kontaminována a prohlášena za Zamořenou oblast. Jakýkoli pokus tudy projít by se rovnal sebevraždě. Odebíráme se ke spánku, jen Kája Strnad a Vláďa Remský ještě posedávají s místními chlapi a vesele popíjejí. Plukovník Kadlec to nese velmi nelibě, ale nechal vše být. Jen ať si chlapi trochu užijí.

Včerejší pijatika s místními nám však přinesla novou naději. Chlapi se dozvěděli, že další skupiny našich Československých legionářů jsou několik dní cesty jižně odsud. Nakupujeme další zásoby, loučíme se, a opět vyrážíme na pochod. Cesta je krutá, postupujeme jen v noci, přes den se skrýváme. Nemůžeme si ani rozdělat oheň na zahřátí. Morálka opět klesá až pod bod mrazu, a to jsme ještě neviděli to nejhorší.

Včera v noci jsme při putování narazili na obrovskou jámu zpola vyhrabanou zvěří. Kolem jámy čpěl odporný zápach a my v obavách nahlédli dovnitř. To, co jsme zde spatřili, nás zcela ochromilo a vyrazilo nám dech. Stáli jsme na okraji obrovského masového hrobu. Snad ani nebudu popisovat, co jsme tam dole viděli. Nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Prchali jsme z tohoto prokletého místa pryč tak rychle, jak jen to šlo.

Dnes jsme na cestě již deset dní a od té hrůzy s jámou jdeme prakticky mlčky, každý zabrán jen do svých pochmurných myšlenek. V tom však Lev Krejčí padl na kolena a zvolal: „Jsme tady, podívejte!“ A opravdu, v dáli stála rozlehlá Dača a před ní vlála naše krásná nová Československá vlajka. Jak rádi jsme ji viděli. Rozeběhli jsme se vpřed a volali na své krajany. Přidali jsme se k nim a společně nakonec dokázali nasednout na svůj vytoužený vlak do domoviny.

Krabice hry.

Rozvědka

Vždy mám radost, když se na pultech obchodů objeví nová hra českého původu. Je skvělé, že i naši návrháři a grafici dokážou uspět a navrhnou deskovou hru, která se ani v tom obrovském množství her, které se na nás poslední roky valí, rozhodně neztratí.

Na stůl se mi dostala prvotina Davida Františka Wagnera Legie: Sibiřská cesta. Hra vyšla v roce 2024 pod křídly vydavatelství Albi. Autorovi s grafickým návrhem pomáhali Jan Marek, Martin Petrásek a MgA. Vladimír Pech.

V legii: sibiřské cestě se proti sobě postaví dva až čtyři velitelé různorodých skupin zapletených do ruské občanské války, kteří mají alespoň dvanáct let životní praxe. Střet v kulisách ruských bojišť jim zabere něco přes hodinu.

Jak jsem již nastínil v předchozím textu, hráči se ocitají v ohni občanské války na Sibiři na konci první světové války. V chaosu válečných událostí se zde Bílá armáda snaží potlačit tu Rudou, situaci komplikují nejrůznější odpadlické skupinky banditů a v tom všem se armáda československých legií snaží prostřílet domů do právě vzniklé Československé republiky.

Každý z hráčů se ujme vedení jedné z armád a vysílá své vojáky k jednotlivým válečným událostem. Z těchto dobrodružství si pak odnášejí zranění, omrzliny, ale i nové zásoby a zkušenosti, které jim mohou pomoci v dalších bojích. Kdo se ve vřavě bojů zorientuje nejlépe, získá nejvíce metálů a zvítězí.

Legie: Sibiřská cesta je karetní asymetrickou hrou z válečného prostředí využívající mechaniky vylepšování balíčku karet, vybavování postav pomocí průhledných karet, přiřazování postav k jednotlivým úkolům a využívání skrytých příkazů.

Intermezzo I:

Jsem moc rád, že se autoři rozhodli využít pro svou deskovou hru téma Československých legií v Rusku. Je skvělé rozšířit si obzory o jinak opomíjené téma našich dějin. Alespoň mě hra donutila před psaním této recenze pročíst si několik prací o těchto událostech a shlédnout několik dokumentů. V mysli se mi začínají hromadit otázky: „Jak bude hra s tématem pracovat? Dokážu se při hraní vcítit do historie a prožít si kousek z jejich dobrodružství? Nejde jen o prázdné téma, které se hrou nebude souviset?“ To vše se pokusím zjistit a na dalších řádcích popsat.

Herní materiál.

Průzkum

Když jsem krabici s hrou vybalil z balíku, překvapila mě její velikost. Jde přece o karetní hru, tak jsem čekal malinkou krabičku velikosti třeba Parků. Místo toho držím v ruce krabici standardní velikosti, třeba jako Mariposas, Robin Hood, nebo ze starších her jako Osadníci z Katanu. Po odklopení víka jsem pochopil, proč tomu tak je. V krabici se pod sešitem pravidel, listy válečného deníku a letáčku o Československé obci legionářské, nachází dva na sobě naskládané veliké plastové inserty. První, mělčí, je prázdný a slouží k přehlednému roztřídění průhledných karet vybavení, které jsou z výroby schované v druhém insertu, a ten druhý slouží pro uchování ostatních komponent. Kromě průhledných karet se v krabici nachází karty jednotlivých frakcí, obaly na tyto karty, kartonové žetony akcí, zásob a vítězných bodů, papírové zástěny velitelů – hráčů, velké karty lokací, a karty zápletek, depeší.

Intermezzo II:

Po grafické stránce mě hra velmi překvapila. Přiznám se, že jsem si o ní dopředu nic nezjišťoval, a tak po odkrytí víka jsem byl jako malé dítě v hračkářství. Bral jsem do ruky jednu věc za druhou, zkoumal ji, obracel a postupně zjišťoval, jak souvisí s dalším obsahem v krabici.

Naprosto nadšený jsem byl z plastových insertů. Vše v nich má své pevné místo. Po roztřídění je hra připravená na stole v cuku letu. A při hře je hlavně ten nižší s průhlednými kartami opravdu velikým pomocníkem. Toto se Albi velmi povedlo.

Inserty.

Velmi oceňuji také obaly na karty vojáků. Nejde totiž jen o gesto pro hráče: „Tady máte obaly na karty, abyste cítili, že za své penízky máte něco navíc.“ To rozhodně ne. Jsou funkční a mají své místo v herních mechanikách. Každá frakce má na rubu obalu obrázek shodný s rubem na kartách a obaly slouží k vložení průhledných karet vylepšení a statusů jednotlivých vojáků.

Karty samotné jsou graficky velmi vydařené. Lokace vtahují hráčovu představivost do děje, obrázky na kartách zápletek jsou velmi tematické a dělají velkou práci pro nastínění tématu. Každá z karet má také drobný textík příběhu. Jsou leckdy docela vtipné a velmi jsem se při hraní bavil jejich předčítáním ostatním hráčům.

Ještě víc nás ve skupině bavilo prohlížet si jednotlivé karty vojáků. Samozřejmě nejdůležitější jsou na nich ikony, které jsou přehledné a jednoduše zapamatovatelné, nicméně každý voják se pyšní originální kresbou a jménem, pod kterým se nachází opět drobný tematický textík. A zde se autoři opravdu pořádně vyřádili. Při předčítání těchto textíků jsme se opravdu velmi dobře bavili. No posuďte sami: „Kdo bude po třech dnech negramotný, bude zastřelen.“ Nebo: „Dříve služka, teď soudružka.“ Či: „Když šel velitel do boje, šel za ním. Když z boje utíkal, šel za ním zas.“ Anebo: „Řečnil jsem z každého pařezu.“

Líbí se mi také přehledné zástěny velitelů. Z čelní strany je vždy originální podobizna velitele, z vnitřní pak přehledná pomůcka do hry v podobě nápovědy ikon a přehledu příkazů všech frakcí.

Rozkazy

Po prozkoumání herních prvků jsem svou pozornost obrátil na sešitek pravidel. Jde o deset stránek formátu A4. Na první stránce je krátký příběh československých legií v Rusku a přehled herních prvků, na další příprava hry a teprve na čtvrté začínají samotná pravidla. Poslední dvě stránky jsou pak přehledem ikon a časté dotazy. Pravidla tedy nejsou vůbec obsáhlá a jdou přečíst za několik minut. A nejen přečíst, ale i docela obstojně pochopit.

Intermezzo III:

 Jak už to u Albi bývá dobrým zvykem, jsou pravidla psaná přehledně, zvýrazňují důležité pojmy kvůli dohledávání při hraní, jsou plná příkladů a vysvětlujících obrázků. Velmi dobře se mi z nich hra učila a také při vysvětlování hry ostatním spoluhráčům jsem se v nich rychle a bez problémů orientoval.

Příprava

Hned při první příležitosti jsem Legii: Sibiřskou cestu vytáhl na stůl, abychom ji vyzkoušeli. Místa na stole je pro hru potřeba docela dost. Z krabice je třeba vyndat insert s průhlednými kartami a mít ho někde po ruce. Každý hráč si pak zvolí, jaké frakci chce velet, a vezme si k sobě karty vojáků, důstojníků, žetony rozkazů a velitelské zástěny.

Z balíčku karet si vylosuje šest náhodných karet, čtyři z nich si ponechá a ostatní vloží na spodek balíčku, k těmto kartám si přidá jednu kartu důstojníka, kterého si vybral. Tato pětice tvoří hráčovu vojenskou jednotku. Pak si každý vybere jednoho ze svých velitelů a vezme si příslušnou zástěnu. Z hromádky rozkazů vybere ten, který má velitel nevybrané zástěny a vyřadí ho ze hry. Každý si pak ještě vezme jeden z žetonů zásob a vojska jsou připravena.

Na stůl je ještě potřeba připravit balíček lokací, ze kterých se jedna vyloží a představuje místo střetu pro první kolo, dále karty zápletek, z nichž se vyloží pro dva hráče tři, v ostatních případech čtyři zápletky, o které hráči svádí v průběhu kola boje, vyloží se karta hřbitova a počítadlo kola. Někde na stůl se ještě připraví hromádka žetonů zásob a žetonů vítězných bodů, a boje na Sibiři mohou začít.

Intermezzo IV:

 Příprava hry je snadná a rychlá. Jen v první hře jsem se zdržel roztříděním průhledných karet do insertu a obalováním karet postav.

Připravená hra.

Bojová akce

Nezbývá, než se podívat na hru samotnou a její průběh.

Ve zkratce – každý hráč představuje velitele jedné vojenské jednotky, se kterou se snaží získat co nejvíce vítězných bodů za vybojované zápletky. Jedna partie hry trvá celkem čtyři kola. V těchto kolech velitelé nejprve doplní stavy své jednotky, pak pořídí svým vojákům vybavení, aby je o chvíli později vyslali k jednotlivým zápletkám, kde poměří své dovednosti s ostatními. Kdo má u zápletky největší bojovou sílu, získá ji pro sebe.

Předpokládám, že takovéto vysvětlení by vám nestačilo, a tak se podíváme na jednotlivé části herního kola malinko podrobněji.

V první části kola tedy verbuji do své vojenské jednotky nové rekruty. To je snadné. Každá jednotka má pět vojáků, nemám-li tedy v ruce pět karet vojáků, doberu si do daného počtu karty z balíčku.

Intermezzo V:

Překvapilo mě, jak málo jsem tuto část kola při hrách využíval. Přeci jen je lepší, až na drobné výjimky, nechávat své vojáky přežít a postupně si je vylepšovat, proto je tato část kola v drtivé většině kol přeskakována. Za každého mrtvého člena jednotky totiž na konci hry ztrácím bod, nevyplatí se tedy příliš vojáky rotovat. Naše skupina je navíc docela mírumilovná, a tak ani mé pokusy, domluvit se s dalším hráčem na společné likvidaci někoho dalšího, se příliš nesetkávala s úspěchem.

Lokace.

Po verbování nastává fáze nákupu vybavení. Jde zde vlastně o vylepšování svého balíčku karet. Všichni velitelé hrají naráz a vyměňují své zdroje za průhledné karty vybavení, které zasouvají do obalu karty vojáka. Lze si takto pořídit kabát, aby voják nemrzl, lékárničku k ošetření ostatních spolubojovníků, lze získat metál, přesnou mušku, šavli či školení přidávající vojákovi vždy jednu vlastnost, která umožňuje vstup na jednotlivé zápletky, ale také lze pořídit povýšení, které přidává vojákovi bojovou sílu, nebo složit důstojnické zkoušky, které umožňují vojákovi udílet rozkazy.

Intermezzo VI:

Vylepšování karet je jedna z důležitých částí hry. Vojáci jsou velmi nedokonalí a mají jen části dovedností, které byste od nich potřebovali. Při každé hře je totiž k dispozici prakticky jen třetina vojáků, co se ukrývají v balíčku. To znamená, že když máte talent na losování karet jako já, jistě vám při hře budou chybět nějaké vlastnosti vojáků, které byste potřebovali. Pak je ideálně nutné vytvořit z těch vašich nedokonalých jednotlivců univerzálního vojáka, kterého můžete posílat ke všem zápletkám, kde ještě navíc udělá paseku v řadách soupeřových vojáků ať už udílením zranění, nebo mrzačením. Při hře se mi však toto nikdy nepodařilo, neboť zároveň musíte reagovat na soupeřovy předešlé kroky, který vám mrzačením tato vylepšení zase ubírá pryč.

A jak tedy můžete svého vojáka zdokonalovat? Můžete mu třeba dát trénink střelby, což zlepší jeho bojové dovednosti, udělit mu vyznamenání, aby získal větší charisma, proškolit ho, aby byl chytřejší, vybavit ho šavlí, aby mohl v zápletkách zraňovat ostatní, také může nést lékárničku a zranění jinému vojákovi zase vyléčit. Můžete vojáka také povýšit, čímž získá větší bojovou sílu, anebo ho dokonce nechat splnit důstojnické zkoušky, aby mohl udílet ostatním rozkazy. No a v neposlední řadě můžete svého vojáka ošatit teploučkým kabátem, aby v té ruské zimě neutrpěl omrzliny.

Možností vylepšení je spousta a zdroje jsou omezené, je proto krásné lámat si při hraní hlavu, co udělat dřív, co potřebuji nutně, a co ještě nějakou tu chvíli počká.

Také mě při hraní nadchnul systém průhledných karet vkládaných do obalů karet vojáků. Je to krásně přehledné, a navíc mám vždy pocit, že vojákovi opravdu něco dávám. A pokud jste blázni jako já, můžete ke kartě při příležitosti vylepšení pronést i motivační řeč.

Obaly však nejsou nafukovací, a tak je občas problém, všechna vylepšení do něj dostat. Ze zkušenosti vím, že šestou kartou již riskujete zničení obalu, či ohnutí průhledné karty. Takže když je voják navíc krásně omrzlý a zraněný, tři vylepšení jsou až, až. Navíc už skrze karty ani nevidíte, co všechno vlastě voják má, a kdo to vlastně je.

Zápletky.

Po doplnění výbavy nastane hlavní část hry. A to jsou boje v zápletkách. Zápletky se odehrávají vždy v jedné z lokací. A co je naprosto skvělé, každá lokace má ještě vlastní pravidlo, které ovlivňuje hru v aktuálním kole. To je zase jedna z pěkných herních mechanik, která zajišťuje, že se vám Legie jen tak neohraje. Ve dvou hráčích se bojuje o tři zápletky, ve třech a čtyřech velitelích jsou zápletky čtyři. Zápletky jsou třech druhů – mrazivé, kde vaši vojáci neoblečení do kabátů utrpí omrzliny, hřejivé, kde omrznutí vojáci opět rozmrznou a mírové, kde neprobíhají žádné zteče. Každá zápletka má navíc také symbol podmínky, jací vojáci sem mohou přijít. Podmínky jsou boj, charisma a inteligence.

Intermezzo VII:

Tady už vylepšování dává smysl, že? Kdo by nechtěl mít možnost vyslat každého vojáka ke každé zápletce. To však v praxi moc nefunguje, a tak má velitel vždy omezené počty vojáků silných v boji, charismatických a inteligentních. Jako v životě. Co mě však u zápletek velmi pobavilo jsou právě podmínky u některých z nich. Přišlo mi, že autoři je snad pro jednotlivé zápletky losovali náhodně. Posuďte sami. Tak třeba Vystrašení civilisté potřebují charismatického vojáka, aby je uklidnil, zde je to v pořádku. Nebo v Logistice musí být voják inteligentní, to je také fajn. Ale kdo vymyslel, že voják při Pohřební řeči musí mít dovednosti v boji? Nebo vážně potřebuji bojové dovednosti na Poplácání po ramenou? To je taky docela vtipné. Ono všeobecně bojová síla je používána tak zvláštně. Napadá mě ještě zápletka Pitka, nebo naší skupinou oblíbená zápletka Místo na spaní, kde opět rozhodne bojová síla, kdo se vyspí na posteli. Pokud to byl autorův záměr, velmi to oceňuji, protože jsme se při hraní báječně bavili.

Velitelé tedy jeden po druhém vysílají naverbované vojáky k jednotlivým zápletkám. Vše se děje hezky veřejně, každý tedy ví, jakou bojovou sílu mají hráči u jednotlivých zápletek, jak moc se budou postavy zraňovat ztečemi, i jestli hrozí nějaké to zmrzačení jednotek. To vše se děje stále dokola, dokud velitel není spokojen a další jednotky už nechce vyslat. Hráč také může k zápletce vyslat svého důstojníka, který udělí vojákům, či dokonce sobě nějaké tajné rozkazy.

Boje o zápletky.

Intermezzo VIII:

Vysláním důstojníka k zápletce vždy rozčeří hladiny jinak poměrně klidné deskovečky. Najednou si nikdo není jistý, jak to vlastně v zápletkách vypadá. „Vedu ještě, nebo mně to již přebral někdo jiný? Proč dával rozkaz zrovna sem? Bude hrát tady, nebo se přesune jinam? Nechce mi odrovnat nějakého vojáka? Nebo prostě jen blafuje?“ To vše se ihned začne velitelům honit hlavou. Navíc každý velitel má dva rozkazy jiné než ostatní. To přidává do hry další prvek napětí a asymetrie.

Díky rozkazům se z obyčejné nudné partie založené na prostém přisouvání karet k zápletkám, stává napínavé dobrodružství, v němž si do poslední chvíle nikdo není jistý, jak vlastně dopadne.

Rozkazy jsou však jako šafrán, když jej použijete, již nelze využít znovu bez toho, aby za něj velitel zaplatil tolik nedostatkové zdroje.

Jakmile již nikdo nechce vyslat své další vojáky k zápletkám, kolo končí a jednotlivé zápletky se začnou vyhodnocovat.

První na řadě je odhalení rozkazů. Jednotliví velitelé vždy odhalí jeden svůj rozkaz a vyhodnotí ho. To se děje proti směru normálního pořadí ve hře, a to do té doby, dokud ještě nějaké rozkazy zbývají.

Většinou rozkazy naprosto změní situaci na bojišti, což u někoho vyvolá pocit nadšení, jak ostatní „překabátil“ a u jiného pocit zmaru, jak moc to zase projel.

V další části se vyhodnocují zteče. Hráči se podívají na své karty u jednotlivých zápletek a za každý symbol šavle mohou někomu ve stejné zápletce udělit zranění. Při druhém uděleném zranění postava umírá a ze zápletky i hry se nenávratně odstraňuje.

No a pak se již velitelé dozví, jak střety v zápletkách dopadly. Hráč s největší bojovou sílou se stane vítězem a obdrží vítězné body, ostatní hráči na zápletce pak získají zdroje.

To ale stále není vše. Pomsty bývají sladké, takže nyní nastává chvíle, kdy můžete za každý symbol zmrzačení na své kartě, sebrat jinému veliteli jednu schopnost vojáka na kartě, a za každý symbol lékárničky vyléčit jinému svému vojákovi na zápletce jedno zranění.

Následuje přidání omrzlin postavám bez kabátu na mrazivé zápletce a odstranění omrzlin postavám na zápletkách hřejivých.

A to je konec kola. Po čtvrtém kole následuje také konec hry. Zvítězí ten velitel, který v průběhu hry získá nejvíce vítězných bodů ze zápletek. Ještě je teda třeba odečíst si jeden vítězný bod za každého padlého vojáka.

Hlášení

Intermezzo IX:

Legie: Sibiřská cesta je hra zasazená svým tématem do málo známé kapitoly dějin naší země. Byl jsem z počátku velmi zvědavý, zda karetní hra dokáže v sobě udržet příběh a téma a musím říct, že se to autorům povedlo. Při hraní jsem prožíval malá dobrodružství mé hrstky vojáků a náramně se bavil komunikací se svými kartami. Asi mě budete považovat za blázna, ale karty se jmény a originálními podobiznami jednotlivých postav mě velmi nadchly. A nejen mě. Jejich vzhledem a jmény jsme se parádně bavili všichni.

Proto jsem se rozhodl udělit Legii: Sibiřské cestě OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: GENIÁLNÍ DESIGN.

Na Legii: Sibiřské cestě mě také nadchla její znovuhratelnost. Jen si to vezměte. V každé hře si vyberete jinou kombinaci pěti vojáků, které máte k dispozici. Každý z těchto vojáků má jiné schopnosti, což vytváří jedinečnou kombinaci možností, jak své vojáky vysílat k zápletkám. Každá frakce má dva plukovníky, kteří mají jeden speciální rozkaz. Každá frakce tak má tři rozkazy, úplně jiné, než ostatní. Každé kolo se odvíjí na jiné lokaci, která má jiná pravidla než ostatní. A k této lokaci jsou přiřazeny náhodně tři až čtyři zápletky, které se zde dějí. To vše způsobuje obrovskou kombinaci možností a zaručuje, že každý herní zážitek bude malinko jiný.

Proto jsem se rozhodl udělit hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

Mám velice rád, když jde hra rychle rozložit na stole a zase po partii rychle sklidit, ale zároveň je vše pěkně a přehledně v krabici uklizeno. Po odklopení víka krabice mě v Legii: Sibiřské cestě velice potěšil skvělý plastový insert, který je navíc velice funkční a praktický.

Proto jsem se rozhodl udělit Legii: Sibiřské cestě OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: DOKONALÝ INSERT.

Hra by však byla plytká, kdyby byla jen krásná a pěkně uložená v krabici. Autoři Legie: Sibiřské cesty však zvolili skvělou a fungující kombinaci herních mechanik a vše podtrhli smysluplným a zajímavým tématem. Téma i mechaniky pak spolu nádherně ladí a vytvářejí moc pěkný deskoherní koncert. Pocit zodpovědnosti za své muže, jejich vzdělávání a využívání jejich vlastností k ovládnutí míst bojů, udílení rozkazů jednotlivých hráčů a jejich utajení. Pohrávání si se zimou a omrzlinami a zahříváním někde v teple, to vše mě vtahuje do děje a způsobuje, že si i po hře o herní partii ještě stále povídáme.

Proto jsem se rozhodl udělit Legii: Sibiřské cestě PROPOJENÍ TÉMATU A MECHANISMŮ.

LEGIE: Sibiřská cesta získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Albi.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Albi.png.

Hru můžete zakoupit přímo zde.

Tags:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by Vás zajímat také: