Konečně. Po dlouhých letech čekání, odkladů a nejistot se do našich luhů a hájů díky vydavatelství Albi dostal Frosthaven, megalomanský nástupce legendárního Gloomhavenu. Ten kdysi ukázal, jak monumentální může být spojení příběhové hry s legacy systémem. Frosthaven na něj nejen navazuje, ale v mnohém jej rozšiřuje a převyšuje. Vzhledem k opravdu obřímu veledílu si dovolím s finální recenzí ještě počkat a nyní se s vámi chci podělit o první dojmy z rozbalení a odehrání úvodních scénářů.

Už samotné setkání s krabicí je událost, která si zaslouží jedno odpoledne. Více než patnáct kilogramů materiálu a výbavy působí ohromujícím dojmem a vyvolává respekt i obavy, kam to vše dát. Než se dostanete k samotnému hraní, čekají vás hodiny třídění, vyplonkování žetonů a hledání vhodného systému uložení. První kontakt s hrou proto není jen o příběhu a zábavě, ale také o určitém zděšení z množství obsahu, které doslova zaplní okolí.

První otevření odhalí desítky archů komponentů, stovky karet, obálky, figurky i stojánky, hromady mapových dílků a několik samostatných knih. Už tady je patrné, že Frosthaven se nesnaží být přístupným titulem pro příležitostné hraní, ale monumentálním zážitkem pro dlouhé měsíce až roky. Rozdíl oproti Gloomhavenu je patrný i v samotné organizaci. Autoři se snažili nabídnout pořadače a sáčky, aby se vše lépe ukládalo, přesto se ani tak nelze ubránit pocitu, že hra je na hranici zvládnutelnosti a v mnoha domácnostech si vyžádá vlastní místo v polici. Už jen manipulace s krabicí při přenášení je zážitek, který prověří fyzické síly a vyvolá úsměv i povzdech zároveň. Kdo si myslel, že Gloomhaven byl velký, bude Frosthaven vnímat jako obra, který dorostl do dvojnásobných rozměrů.

Hratelnost samotná se stále opírá o známý princip z Gloomhavenu. Hráči si vybírají postavy, každá s unikátními kartami a schopnostmi, a pomocí volby horní a dolní akce dvou karet v každém kole určují, co jejich hrdina vykoná. Systém iniciativy pak rozhoduje, kdy se kdo dostane na řadu a jak se mezi tím pohnou nepřátelé. Rozdíl je patrný v pojetí samotných postav. Frosthaven nabízí sedmnáct různých povolání, z nichž už základní šestice působí mimořádně pestrým dojmem. Nekromantka vyvolávající kostlivce, Smrtonoška manipulující se stíny, postava měnící tváře mezi dvěma podobami, Vlajkonoška využívající formace, Tulák hrající s trvalými efekty. Každá postava působí svébytně a přináší specifické herní prožitky. Už jen samotný fakt, že většina karet postav není o prostém útoku nebo pohybu, ale vždy je úzce spjata s charakterem hrdiny, dokazuje, jak moc se autoři snažili o výraznější profilaci. Herní identita je natolik silná, že už po několika kolech máte pocit, že ovládáte unikátního hrdinu, a nikoliv jen figurku s několika čísly.

Frosthaven nepřináší jen nové postavy, ale i nové mechanismy. Výraznou roli hraje správa osady, do níž se hráči vracejí po scénářích. Tato fáze není pouhým odpočinkem, ale nedílnou součástí celého zážitku. Hráči staví budovy, sbírají a zpracovávají suroviny, vyrábějí provizorní vybavení a postupně jej vylepšují, objevují recepty na lektvary a snaží se udržet fungující komunitu. Tento aspekt dokáže působit přitažlivě. Musím říct, že tedy krom dobrodružného putování je ve v této hře samostatná budovatelská hra. Faktem zůstává, že tato část odlišuje Frosthaven od jeho předchůdce a dodává hře širší rámec, v němž se odráží nejen příběhové volby, ale i ekonomika a dlouhodobé plánování. Díky tomu má každý návrat z dobrodružství svůj smysl, ať už v podobě nově postavené dílny, nalezených bylin či lepšího vybavení. Tedy alespoň takto to an mě zatím působí. Tzn., každé dobrodružství nekončí skončením míse.

Příběh a scénáře působí zatím rozmanitěji než u Gloomhavenu. Zatímco tam hráči často jen čistili místnosti od nepřátel, zde se objevují různé cíle a větvení, které dodává pocit rozhodování a odlišných cest. Přesto zůstává porážení nepřátel hlavní náplní hry, i když je doplněné o další úkoly. První scénáře mohou působit méně náročně, ale postupně se otevírají možnosti komplikovanějších situací, které vyžadují více soustředění a promyšlených voleb. Kniha scénářů je řešena tak, že každá místnost se odhaluje až v okamžiku vstupu, takže hráči netuší, co je čeká za dveřmi, a hra si tak uchovává prvek překvapení. Pocit objevování a postupného pronikání do příběhu posiluje i skutečnost, že scénáře nejsou lineární, ale větví se podle rozhodnutí skupiny, čímž vznikají cesty, které už není možné zpětně projít. Jako už teď je bezesporu jisté, že hra obdrží ocenění vysoké míry znovuhratelnsoti. Protože projít celý příběh znovu jinou příběhovou cestou zvládne málokdo, a přesto to hra nabízí.  

Novinky se promítají i do pravidel. Přibyly nové stavy, jako Regenerace, Křehkost či Oslabení, změnil se způsob fungování některých dříve problematických mechanik, zjednodušilo se řešení nejasných situací a přibyly drobnosti zpřehledňující hru. Kořist už nejsou jen mince, ale rozmanité zdroje, jako třeba dřevo, kov, kůže, byliny, které mají smysl a využití při správě osady. To dodává pocit větší provázanosti mezi jednotlivými částmi a dělá z každého úspěšného průchodu místností něco víc než jen cestu k dalšímu scénáři. Každá nasbíraná bylina nebo získaná ruda se totiž může později přetavit do konkrétního předmětu nebo lektvaru, který přímo ovlivní průběh dalších misí. Je to drobnost, ale působí to svěže a přidává hře další vrstvu významu.

Samotná příprava hry je stále velmi náročná. Přiznám se dobrovolně: příprava na první hru bylo peklo. Organizace zabere klidně několik hodin a ani poté se nelze ubránit dojmu, že hledání a rozkládání sebere spoustu času, který by jinak mohl být věnován hraní. I v tomto směru je však znát, že autoři udělali určité pokroky, i když dokonalé řešení stále neexistuje. Je proto dobré počítat s tím, že Frosthaven si žádá trpělivost při úvodním rozběhu a hledání nejlepší cesty, jak si materiál uspořádat. Pokud se však toto peklo povede překonat, dostane hráč do ruky něco opravdu epického, co se opakuje jednou maximálně za 5 až 10 let.

Z pohledu prvních dojmů je Frosthaven monumentálním projektem, který stojí na pomezí dobrodružné kampaně a komplexního euro pojetí. Hráče nenechává jen vyprávět příběh, ale nutí je také plánovat a koordinovat. První hodiny a dny s hrou jsou spíše seznamováním a hledáním cesty, než že by šlo o plynulý průchod scénáři. Postupně se však začínají odkrývat úrovně, které dokazují, proč je hra označována za svatý grál deskovek. Nabízí stovky až tisíce hodin hraní, nepřeberné množství obsahu a originální svět, který dokáže pohltit. Pocit, že za každým rohem čeká něco nového, je přítomen od samého začátku a motivuje k dalším sezením.

Po odehrání prvních scénářů a ponoření se do správy osady musím říci, že Frosthaven splňuje očekávání a dokáže stále překvapovat. Přináší pestré postavy, bohatší meziherní fáze, zajímavější příběhové volby a obrovské množství obsahu. Zároveň ale klade velké nároky na čas, trpělivost a odhodlání. Pro někoho bude představovat splněný sen, pro jiného příliš těžkopádného obra. V každém případě je jasné, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších deskových her, které kdy vyšly v češtině, a že do naší herní scény přineslo Albi opravdu výjimečný titul. Frosthaven je hra, která budí respekt už při prvním pohledu a dokáže hráče provázet po dlouhé období, během něhož se před nimi otevře neuvěřitelné množství možností, příběhů a rozhodnutí. A už teď jsem zvědav, co mě čeká v dalším scénáři. Recenzi nemohu slíbit za týden, protože je stále dlouhá cesta přede mnou.