Bohatým bral, chudým dával a nejednou podlému šerifovi hlavu zamotal…

Ano, Robin Hood! Tohle jméno i jeho příběh zná asi každý z nás. Existuje bezpočet zpracování, ať už literárních či filmových (u mě vede to s Kevinem Costnerem, protože Kevin Costner). Každopádně se tohoto tématu chytl i Walt Disney a roku 1973 uvedl pohádku ze zvířecí říše s názvem Robin Hood. Hlavním hrdinou je dobrosrdečný zbojník a věru mazaný lišák Robin Hood (stejně jako panna Mariana). Jeho věrný kamarád medvěd Malý John. Dobrácký jezevec bratr Tuck. Dvorní dáma lady Kvochavá (to jméno mě baví doteď). A samozřejmě na opačné straně stojící proradný vlk alias šerif z Nottinghamu. A za všechny tyto postavy si v této nové hře můžete zahrát. Za šerifa dokonce musíte… A věřte mi, že se vám to bude líbit.

A po delším úvodu rovnou k samotné hře s názvem Disney Robin Hood – Šerif z Nottinghamu, která je de-facto třetím vydáním této nestárnoucí hry, oděné do kresleného hávu a poupravenými pravidly. První vydání bylo před více jak deseti lety – Šerif z Notthinghamu. Druhé v roce 2020 s upgradovanými pravidly i rozšířením pro šest hráčů. Walt Disney verze se vrací ke staré dobré klasice, ze které vychází, ale nekopíruje ji plně.

Jedná se o rodinnou blafovací hru, kde lhaní není podmínkou, ale dobrým doporučením. Což je potřeba zvážit, protože byť pravidlově by to zvládly i menší děti, než je uvedeno na krabici, tak z tohoto důvodu bych to osobně hrála spíš s těmi staršími či dospěláky.

• Autoři: Sérgio Halaban, André Zatz
• Ilustrace: Justin Gray, Finbar Coyle a další
• Výrobce: CMON Global Limited
• Dovozce: Asmodee

• 

• 

Pravidla

Ve hře se ujmete role jedné z hlavních postav a budete se snažit chudým poddaným donést trochu mrkve či dobře uzrálého sýra, dřeva a při troše štěstí i látky. A když už budete v tom dobrotiní, tak možná zachráníte trochu toho neprávem ukradeného pokladu z lakotných ruk prince Jana. Navíc se dvakrát až třikrát za hru (dle počtu hráčů) naopak zhostíte role šerifa, který jímá podezření proti každému, kdo se snaží mezi svazky povadlé mrkve ukrýt nějaké cennosti. Vítězem se stává ten, komu se podaří pronést před šerifem nejvíce zboží případně i klenotů a také při tom nejlépe pomáhal vesničanům.

• 

Každé kolo má několik po sobě jdoucích tahů, které všichni odehrávají postupně.

• Obchod se zbožím – kdy si můžete, ale nemusíte vyměnit karty zboží.
• Nakládka zboží – tajně vložíte do svého kupeckého vaku jednu až pět karet zboží.
• Proclení – zpříma se podíváte šerifovi do očí a pokud možno s klidným výrazem ve tváři mu řeknete, co a kolik toho uvnitř svého vaku máte. Vtip je v tom, že hlásit můžete jenom jeden druh zboží (samozřejmě k pokladu se nepřiznáte) a počet karet musí sedět. Takže když tam mám dvě mrkve, dva sýry a jeden zatoulaný drahokam… Bez mrknutí oka nahlásím pět krásných mrkviček. Na což se šerif ušklíbne, protože pět mrkví je krajně podezřelých.
• Kontrola kupeckých vaků – ta nejzábavnější část pro šerifa, kdy se před ním někteří třesou, jiní sami vybízí ke kontrole svých vaků (drzé, ale mnohdy účinné), či nenápadně podají nějaký ten měďák, aby se jeho šlechetnost dívala někam jinam. Když šerif někoho přistihne při lži, tak za „zboží navíc“ mu hráč zaplatí pokutu a ještě jej musí zahodit. Pokud onen jedinec mluvil pravdu a šerif jej očernil neprávem, tak naopak platí šerif hráči.
• Konec herního kola – a chvíle velkých povzdechů, třeba že se vám podařilo projít kolem šerifa bez povšimnutí. Nebo naopak lehce mrzutých, že ten proradník vám to pronesl přímo pod nosem.

• 

• 

• 

• 

Každé kolo se jeden z hráčů ujme role šerifa a pak se ho týká vlastně jenom ta kontrola kupeckých vaků. V dalším kole se šerifem stává hráč po levici atd. Celá hra končí v momentě, kdy se každý vystřídal v roli šerifa dvakrát (při hře čtyř až pěti hráčů) či třikrát (při hře tří hráčů). A ten, jenž byl největším dobrodincem (a taky mazaným lišákem s drahokamem pod čepkou), tak získal nejen srdce chudých vesničanů a pochvalu krále Richarda, ale hlavně se stal vítězem.

U pravidel se trochu pozastavím. Nelekejte se. Na první pohled vypadají obsáhle, na ten druhý zjistíte, že je tam spousta krásných filmových ilustrací a také značné množství příkladů na dovysvětlení. Horší to je s překladem pravidel a jejich nekonzistentností. Karty pronesené před šerifem v kupeckých vacích měníte na žetony. Na několika místech v pravidlech vás upozorní, že neproměněné karty se do celkového bodového zisku nepočítají a o pár stránek dál, že počítají. Anglická pravidla se mi, nevím proč, nepodařilo dohledat. Takže slovy španělského klasika: „Cartas de tu tableto de jugador“ – bodují se všechny karty na desce hráče. U nás se to píše v celých pravidlech (zahazují se pouze karty zbylé v ruce; všechny pronesené přes šerifa se bodují).

A ještě další věc, kterou se až stydím napsat. Ale je to prostě tak. Většinu her jsme hráli špatně. V úplně prapůvodních pravidlech je jasně a zřetelně napsané, že šerif může kontrolovat kolik chce kupeckých vaků, klidně všechny bez milosti. Nebo taky žádný. Což jsem zjistila až při psaní recenze a dohledávání si informací. V Disney verzi to bohužel takto jednoznačně řečené není. Pouze jediná zmínka – „které z vaků zkontrolujete“ – tedy množné číslo. Ale dál v pravidlech už to zmíněno není a veškeré příklady nám přišly laděné právě pro kontrolu jednoho vaku. Což pak samozřejmě určí zcela odlišnou dynamiku celé hry. Od tohoto zjištění už to samozřejmě hrajeme tak, jak bylo autory zamýšleno.

Která byla lepší? Obě mají něco do sebe. V té naší nevědomky upravené domácí verzi člověk víc riskoval, protože šance na odhalení byla daleko nižší. Na druhou stranu se při hře tří hráčů občas stávalo, že to odnášel ten jeden „nedůvěryhodný chudák“. Asi mu hodně nápadně čouhal perleťový náhrdelník zpoza kabátce. Což se může stát i v klasické verzi. Každopádně, když šerif může zkontrolovat kohokoliv, klidně všechny. Tak jste opatrnější a vybíráte si okamžik, kdy toho zkusíte nenápadně propašovat víc. Nebo naopak po troškách v malém objemu, aby to nebylo tak do očí bijící… Těch strategií je víc – několik různých cestiček, které se mění v čase i díky ostatním hráčům. Protože i když zrovna nejste šerif, tak si všímáte, kdo co měnil, kolik toho dával, popřípadě jak moc se mu daří klamat a mást.

A ještě si dovolím malou doušku k pravidlům. V těch starých pravidlech je uvedena možnost měnit si karty nejen z dobíracího balíčku, ale i odhazovacího. Což lze taky využít strategicky – k maskování nekalých praktik – spiklenecké mrk mrk. Takové to – já nic, já si beru jenom mrkev a budu tam dávat taky jenom ehm mrkev… „Vážně“.

Dojmy

Jedná se o nenáročnou rodinnou hru plnou podplácení, blafování, pravd, polopravd a vyložených lží do očí. A rozhodně pro mě není snadné bez cukání koutků šerifovi do očí říct, že mám pět mrkví, když tam jsou jenom dvě, jeden sýr a pár blýskavých tretek. Stejně jako když tam opravdu těch mrkví mám pět a chci, aby mě zkontroloval a tím mi zaplatil. Protože ten šerif mě za těch skoro dvacet let už zná jako své boty.

A ještě vtipnější situace nastává, když jste z toho tak popletení, že zapomenete, kolik toho v tom vaku vlastně máte. Protože o tom se lhát nemá, ale kdo si to má pamatovat a držet všechno v hlavě – skutečnost i výmysly. Tak pak vždycky nakoukneme a zkontrolujeme počty, ať se hlásí dle pravdy (ano, nemělo by se, ale když to zapomenete?). Navíc ukazujete prstem jenom sami na sebe. Anebo taky blafujete…

A šerifovi jde z toho všeho akorát hlava kolem – mluví pravdu? Je to blaf? Je to dvojitý blaf? Blaf v blafu s blafem? A pak se už jen potutelně smát nebo popadat za hlavu (dle toho na jaké straně zrovna stojíte), když se na hráčově desce v sekci tajných pokladů začínají vršit bezpečně pronesené kartičky pokladů).

Bavily jsem se u toho všichni. A samozřejmě platí – co se řekne ve hře, zůstane ve hře. „Opravdu miláčku, vždyť víš, že neumím lhát“. Jakože já fakt neumím, na mě to každý hned pozná. Takže ano, moc se mi v této hře nedařilo, ale nevadilo mi to. Bavila jsem se královsky. Navíc jsme do toho dávali roleplaying – „Ctihodný šerife z Nottinghamu. Vy takový čestný muž, který neustále pilně pracuje. Určitě nejste patřičně oceněn. Tak mi dovolte pokorně Vám nabídnout těchto deset zlatých. A já tady jenom tak projdu kolem. Co říkáte?“… „Pane šerife. Já panna Marianna. Co si to o mne myslíte. Já jsem žena urozená, která by se nikdy, ale vůbec nikdy nesnížila k něčemu tak přízemnímu jako je krádež klenotů. Mohu jich mít kolik chci…“

Ve hře je dovolené i uplácení. Dokonce můžete pustit nějakou tu zlatku a ukázat prstem na někoho konkrétního (takový kompenzační bonus, kdyby to šerifovi nevyšlo).

Skvělá znovuhratelnost, každá hra bude jiná. Trochu záleží, jak vám přijdou karty. Ale hlavně na partičce, která se sejde u stolu. Na tom, jak se znáte, neznáte. Kolik partií už máte odehráno. Abyste pak zjistili, že se v těch lidech vůbec nevyznáte anebo naopak je už mát přečtené… Načež zjistíte, že i oni vás umí překvapit.

Závěr

Disney Robin Hood – Šerif z Nottinghamu je milou vzpomínkou na dětství a hlavně zábavnou hrou s rodinou či přáteli. Jedná se o jednoduchou oddechovou hru plnou blafování, uplácení, potutelného usmívání i podezřelých pohledů, kterou do pěti minut vysvětlíte a do hodiny odehrajete.

Disney Robin Hood – Šerif z Nottinghamu získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Asmodee.

Hru můžete zakoupit přímo zde.