Honba za body během devíti tahů.

„Japonsko, rok 1761, provincie Harima. Daimjó Sakai Tadazumi je jedním z nejvlivnějších regentů šógunátu Edo a své provincii vládne z hradu Himedži. Není divu, že místní klany se snaží naklonit si vládnoucí klan Sakai. Aby měli na daimjóa vliv, vysílají své členy na posty v každé oblasti života na Bílém hradě, od politických a vojenských pozic až po prosté zahradníky, kteří dbají o dokonalý stav hradní zeleně.

Ve hře Bílý hrad se stanete vůdcem jednoho z těchto drobných klanů a budete s ostatními klany zápolit o vliv a budoucnost na dvoře mocné Bílé volavky. Klíčem k vítězství bude vychytralost, správné nakládání s dostupnými zdroji a strategické umístění členů klanu na hrad Himedži!“

Ze Španělska do Japonska

Španělé z Deviru nezahálí a neuplyne pár měsíců, abychom o nich neslyšeli. Dva roky zpátky u nás vyšla díky BoardBros Katedrála od dvojice Isra C. a Shei S., potom jsme marně čekali na českou lokalizaci Lacrimosy od dua Gerard Ascensi a Ferran Renalias, a loni Tlama Games vydali Bílý hrad, po kterém se zaprášilo. Autory této feudální kostkovky ze starého Japonska jsou opět Isra a Shei. S počátkem roku v Tlama Games došlo na dotisk základu a společně s ním také na rozšíření Matcha. A tak dozrál čas, kdy se v Říši her podíváme na tento skvost z říše vycházejícího slunce ilustrovaný Joanem Guardietem.

V hradu Himedži

Cílem hry je nasbírat co nejvíce bodů a to ve hře, která vám přiznává pouze devět tahů. (Oproti Král je mrtev jsme si tak o tah polepšili.) Alespoň to by se mohlo na první pohled zdát. Ovšem Bílý hrad nabízí vícero cest k opakování akcí a vyprazdňování řad čekajících dělníků. A tak z několika málo tahů se můžete díky svému mistrovství v provazování akcí stát vrchním feudálem. Není to přímo budování enginu, ale to nevadí. Stačí, když zvládnete zužitkovat kostky, zahradníky, válečníky a dvořany.

Partie je hrána na tři kola po třech tazích. Herní plán tvoří zahrady s kostkami, hrad s podhradím a studnou, vojenská cvičiště, stupnice pořadí a stupnice bodů.

Ve svém tahu hráč vezme jednu z krajních kostek libovolného mostku a umístí ji na centrální plán či na svou desku osobního panství. Některá políčka jsou omezena barvou kostky či dalšími podmínkami. Rozlosování podmiňovacích žetonů pro umisťování kostek a hodnota kostek – právě tyto elementy ovlivňují obtížnost dané partie i nekonečnou variabilitu partií, na čemž se samozřejmě podílí i karty odměn.

Je-li hodnota aktuálně pokládané kostky větší než obrázek kostky či dříve umístěná kostka pod ní, hráč získá peníze ve výši tohoto rozdílu hodnot. Pokud je naopak hodnota hráčovy kostky menší, musí zaplatit. Z políček hráč získává zdroje a akce. Pokud hráč umístí kostku na svou desku, odebere z řady a na ústřední plán umístí svého služebníka (workera). Získá tím nějaké zdroje či spustí další akce. Přes všechno toto spouštění a vyhodnocování je vše přehledné a netřeba se bát, že to hráč neuhlídá a na něco zapomene, jak se u velkých eurovek může stávat. Přestože by se mohlo zdát, že je to fádní sbírání několika zdrojů stále dokola a spouštění stejných akcí stále dokola, je to vysoce uspokojující. Přeci jen tahy jsou omezeny a tak hledáte cestu, jak z jasného omezení pravidly vytřískat co nejvíce. Ano, je to jen o bodech a bez konkrétních vznešených cílů, ale i tak se vám stane, že dohrajete a říkáte si: „Hm, tak stihneme to sjet ještě jednou?“

Pokud hráč umístí kostku do hradu, spustí podle úrovně kostky efekt karty odpovídající úrovně. To samé se děje při položení kostky na hráčovu desku. Tehdy spouští efekt akční karty. Jak se tam ale ta karta dostane? To není spjato s položením kostky do hradu, ale se šplháním dvořanů. Jakmile se hráčův dvořan posune na novou úroveň, hráč odebere akční kartu ze své desky a rubem ji přiloží do řádku lucerny. Poté vezme akční kartu z navštívené místnosti hradu a položí ji jako nový zdroj na svou desku. Následně prázdné místo zaplní nově taženou kartou z balíčku dané úrovně hradu.

Solitérní variantu snadno připravíte a s variabilitou hry se potkáte i u ní. Nutno říci, že bitka s automou je poměrně obtížná a pokud budete hrát na obtížnost střední či těžkou, tak se zapotíte. Přesto bych se nebál zdejší automu doporučit pro ty, kteří holdují solitérnímu hraní na pravidelné bázi. A třeba lze vyzkoušet i upravený sólo mód z BGG.

Zhodnocení

Krabice o něco větší než A5 je nacpaná k prasknutí a je výzvou do ni všechen materiál po vyloupání kartonu nacpat zpět. Vedle množství karet zaujmou zejména živě barevné a velké dřevěné figurky workerů, a tak je škoda, že kostky jsou plastové. Sice solidní, ale kdyby vše zůstalo ve dřevě a papíru, podtrhlo by to japonské téma sepětí minimalismu a přírody.

Kartonové 3D komponenty neminuly ani Bílý hrad a tak tu potkáte tři mostky, u jejichž montáže se docela zapotíte. Tedy vaše prsty. Ale toto všechno berte jako přátelská pošťouchnutí. Pravidla jsou sepsaná dobře a je vážně škoda, že krabice není větší. Sešit pravidel by tak nebyl plný drobných písmenek a rozšíření i základ by se vlezly do jedné krabice. Ale dost připomínek, pojďme si říci, proč je ta hra tak dobrá.

Na několika tazích vás čeká mozkovar, přehledný ale pořádný. Je dobré si rozplánovat kolo na akce podle tří kostek, ale kdo říká, že v nabídce ještě budou, až se dostanete znovu na řadu. Interakce se dočkáte dost, ale v nepřímé podobě, tedy v zabírání kostek a akčních políček.

Když se podíváme na mechanické jádro, komponenty a variabilitu, je s podivem, že se Bílý hrad prodává za cenu kolem sedmi stovek. Podobnou nabušenost hry jsem chválil u předešlého počinu autorů, zmiňované Katedrály. Ovšem kromě plné krabici a možností kombinovat je vše jiné, nemá smysl porovnávat. Obě hry zahrnují kostky, ale zatímco Katedrála se odvíjí od rondelu, Bílý hrad od přímého umisťování workerů.

Hrad toho nabízí vážně hodně a člověk ho rád vezme na jakékoliv hraní. Koncept hry i s fungováním lokací je jednoduchý, avšak provázanost všech možností, políček a akcí se může nově příchozímu zdát zahlcující. To zmiňuji proto, že hru rádi kamkoliv vezmete, ale je otázkou, zda vaši kamarádi, kteří s ní nemají zkušenost, si užijí první partii a nebudou paralyzováni možnostmi hry. Však i právě proto se podle uživatelů BoardGameGeeku jedná o středně těžkou hru vhodnou od dvanácti let. Zkušení hráči nepatřící mezi AP postrachy partii zmáknou za hodinku, ale ti ostatní ať si alespoň půl hodiny přidají. A někteří i víc. Přeci jen… S ápečkáři se meze nekladou. Ale nepřehánějme. Dvacet minut na hráče by mělo stačit.

Závěrem

Pro koho Bílý hrad tedy je? Pokud máte rádi worker-placement, dice-placement, tématiku Japonska, minimalismus, kombinování akcí, pohyb po vícero stupnicích (zde v podobě pyramidy hradu), práci se zdroji, vyřezávané draky… A tak bych mohl pokračovat. A v rozšíření se dostane i na milovníky čaje a zelené barvy.

Pro koho Bílý hrad rozhodně není? Pro ty, co nechtějí studovat mravenčí písmo, a pro ty, které opustila jemná motorika. Ty mostky se samy nepostaví.

Pokud zkrátka nedáváte přednost kartám, určitě Bílý hrad zkuste. Najdete tu vysokou interaktivitu hráčů i solidní sólový režim, který s rozšířením Matcha funguje ještě lépe. Ale o tom zas až příště.

Bílý hrad získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti TLAMA Games.

Hru můžete zakoupit přímo zde.