Čarostíny
Hop sem, hop tam, bum, prásk, hlavně ať to schytáš
Malá víska u lesa. Na rynku zašlý domek s tepaným vývěsním štítem ve tvaru korbelu. Hospoda. Uvnitř místní štamgasti. Sedí, popíjí pivo a moudře hovoří. V tom se otevřou dveře a do místnosti se vpotácí podivná postava. Rozcuchané a ohořelé vlasy, ze zbytků oblečení se ještě kouří, je celý špinavý a smradlavý. V hospodě ustal hluk a všichni mlčky hledí k podivné postavě. Hostinský obrátí oči v sloup, hodí zašlý hadr na nádobí na pult a vykročí k postavě. „Prosím tě, Jacku, co jsi zase vyváděl?“ hlasitě pronese hostinský. Ostatní muži si začnou šeptat. Jack se vpotácí do náruče hostinského, který ho usadí ke stolu. Hostinský se pak obrátí zpět k pultu, vezme korbel a ze sudu do něj natočí pivo. To postaví před ohořelého muže. Jack třesoucíma se rukama korbel uchopí a vyprázdní jej do hrdla. Pak se rozhlédne kolem a začne povídat.
„Jdu si takhle naším lesem, to víte, nasbírat si nějaké houby a lesní plody. No a jak jdu, tak jsem moc nepřemýšlel kam. Najednou jsem vstoupil na podivnou mýtinu. Ony už i ty skály a kopce okolo byly divné, všude listnaté stromy, to u nás moc není. Tak se zastavím a rozhlížím, no a najednou na jednom kopci vidím takovou miloučkou lištičku, jak na mě zírá. To víte, takové zvířátko mít doma, to by bylo něco pro děti! Tak jsem na ni začal šišlat a pomalu jsem se k ní blížil. Očividně jsem ji zaujal, protože se ani nehnula a jen na mě zírala. Jak jsem se mýlil. Když jsem ji měl užuž na dosah ruky, najednou na mě promluvila. No promluvila, prostě jí z tlamy vyšlo něco jako: ošobniii žooona. No a najednou jsem dostal strašlivou ránu, dostal jsem čtyři ZRA a letěl jsem z toho kopce zase dolů do údolí. To víte, že jsem na nic nečekal a uháněl pryč. Vyběhl jsem na palouček s jezírky a podivnými černými kameny. Vyděšený jsem si na chvíli sedl a přemýšlel co dál. Nakonec jsem vyrazil doprava, kde z lesa vykukovaly temné díry, asi jeskyně. Říkal jsem si, že bude skvělé se tam na chvíli schovat. Tak jsem tam vlezl. Popolezl jsem kousek dál od ústí jeskyně a najednou jsem zakopl o koleje. Lezl jsem tedy podél nich, až jsem se dostal do podivně světélkující místnosti plné bílých kamenů a zářivých hub. Uprostřed na koberečku seděl takový malý kulihrášek a baštil houbu. Byl roztomilý a já zatoužil ho mít. Pomaličku jsem se k němu přibližoval. Vůbec si mě nevšiml. Ale když jsem byl kousek od něho, jen se ho dotknout, zahuhlal: „údej ž pekej“. V tu chvíli mě zasáhla děsivá vlna a srazila mě k zemi. Málem jsem to nepřežil, dostal jsem osm ZRA. No nebudu vám lhát, utíkal jsem odtamtud jako namydlený blesk. O chvíli později jsem dorazil ke krásnému jezírku. Svlékl jsem se a vkročil do chladivé vody. Bylo to úžasné. Najednou na břehu hopsá taková modroučká podivná bytost. Byla krásná a já po ní skočil, abych ji měl jen pro sebe. No nebudu vám nic namlouvat. Ozvalo se: „žaločižlanice“ a já pokousaný lezl z vody s novými dvěma ZRA. Utíkal jsem pryč, co jsem mohl a zamířil rovnou pryč. Už, už jsem byl na kraji lesa, když zpoza stromu vykoukl malý vlček. Nechci tě, nech mě být, křičel jsem a utíkal, co mi síly stačily. Za zády jsem jen slyšel: „ohnivavlna“ a já zjistil, že mi hoří oblečení. Začal jsem se válet po zemi, ale stejně mě to stálo čtyři ZRA. No a pak už jsem utíkal sem. Byla to hrůza. Málem jsem přišel o Ž.“
Nahlédnutí do světa
Na stole přede mnou leží krabice s deskovou hrou. Má lákavý černofialový obrázek a veliký nápis Čarostíny. Logo na horním víku mi prozrazuje, že jde o původní hru společnosti Unstable Games, kterou k nám do Čech přivezla společnost Asmodee.
Autorem Čarostínů, původním názvem Casting Shadows, je Ramy Badie, jehož další hru Labilní jednorožci možná také znáte.
Ve hře každý z hráčů představuje jednoho stínomága, který prozkoumává svět, sbírá zdroje a učí se nová kouzla, která následně používá proti svým protivníkům s cílem je zničit a stát se posledním stínomágem.
Do světa Čarostínů mohou naráz vstoupit dva až čtyři stínomágové, kteří již mají za sebou alespoň dvanáct let bojů a kteří se utkají v boji na život a na smrt trvajícím půl hodinky až hodinu.
Čarostíny jsou abstraktní zvířecí fantasy hra, využívající mechanik rozdělování akčních bodů, pohybu po hracím plánu, házení kostkou, hromadění a využívání zdrojů, hraní karet, a hlavně eliminace hráčů.
Intermezzo I:
Na první pohled na mě Čarostíny působila jako miloučká dětská fantasy hra se zvířátky. Nemohl jsem se však více mýlit.
Nakouknutí pod povrch
Nastal čas odklopit víko krabičky a nahlédnout, jaké poklady se skrývají uvnitř. Objevil jsem čtyři desky hráčů ze silného kartonu s počítadly životů a energie. Čtyři dřevěné figurky stínomágů ve čtyřech podobách zvířat a čtyřech barvách, pět pěkných keramických kostek se symboly zdrojů, platíčko kartonu se zdroji na vyplokání, sedm hexových velikých dílků světa Čarostínů, malinký sešit pravidel, jeden list s nápovědou, co která část světa umí, a tři balíčky karet – společníci, protikouzla a hlavní balíček. Vše je v krabičce uloženo v pěkném plastovém insertu, za což jsem velmi rád.
Intermezzo II:
Čarostíny opravdu klamou tělem. Vzhledem hra vypadá jako dětská záležitost.
Na každé desce hráče je z jedné strany miloučké vyobrazení malého fantasy mláděte zvířátka a na straně druhé je vyobrazení už velice nemiloučkého dospělého bubáka. To mě velmi bavilo si prohlížet. A jaké mají jména. Malinký Dejmek Zelenojazýček se promění v Dejmka Ničitele, Můj oblíbený ňuchal Trnodřívek vyroste v Ňuchala zuřivce, roztomilá Žabka Leknínka se rázem změní na Žabku Obnovovačku a usměvavý Kit Bouřňák je najednou Kit Hurikán.
I hexové kartonové dílky Čarosvěta se mi líbí. Mají opět takovou tu dětskou úpravu, každý má jiné vyobrazení a odlišnou barvu. Čtyři z nich jsou rodiště našich milých stínomágů, další tři pak jsou obyčejné. Co mi zde chybí, jsou ikony, vysvětlující co se dá na dílku získat. K tomu je jen jedna nápovědní karta a docela nám to při hraní vadilo.
Moc pěkně vyvedené jsou také dřevěné figurky zvířátek. Každý má originální tvar a pestré pastelové barvy. Také kostky jsou zajímavé. Mají na sobě jednotlivé symboly zdrojů a jsou vyvedené v takové bílé až mlhavé barvě.
Co jsem nepochopil, jsou referenční karty. Jsou oboustranné, přičemž na obou stranách jsou úplně stejné informace. Zde klidně mohla být na jedné straně informace o výhodách jednotlivých dílků země.
Příprava na smršť
Po prozkoumání obsahu krabice nastal čas Čarostíny vyložit na stůl. Nejprve se vytvoří na stole mapa z hexových dílků. Uprostřed je vždy dílek prastarých run a z jedné strany dílek podzemního vulkánu a z druhé prašná poušť. Domovské dílky příšerek se pak dají dva pod a dva nad první trojici. Tím je mapa hotová. Každý hráč pak umístí svou figurku na její domovský dílek a vezme si příslušnou desku hráče.
Na stůl se následně vyloží karty. Protikouzla vedle prašné pouště, balíček hlavních karet pak poblíž mapy a z něj se vyloží ke každému zbývajícímu okrajovému dílku jedno kouzlo. Nad mapu se pak umístí balíček společníků a tři z nich se vyloží lícem vzhůru. Nakonec se na stůl vytáhnou kostky a zásoba žetonů.
Intermezzo III:
Příprava hry je snadná a nepřináší žádné složitosti.
Při hraní se mi však zdála každá hra skoro stejná. Tím, že ve hře je jen sedm dílků mapy a umisťují se prakticky pořád stejně, ve hře jsou jen čtyři stínomágové, takže hráči nemají příliš z čeho vybírat a i nabídka kouzel a protikouzel je docela malá a opakující se. Jediné, co může přinést nějakou tu osvěžující změnu, je zvolení jednoho z náhodné nabídky společníků. Ti však do hry přijdou až v druhé části hry.
Oč by bylo zajímavější, kdyby byla možná volba z několika univerzálních dílků mapy, kolik kombinací navíc by přinesly pestřejší kouzla a protikouzla, a o kolik by hru osvěžila větší kombinace a výběr stínomágů?
Prokřupnutí kloubů, zopakování kouzel a jdeme na to
Nyní se tedy pojďme podívat, jak Čarostíny vlastně hrát. Jde vlastně o pořádnou rubačku, kdy je cílem všech hráčů eliminovat všechny protivníky a zůstat poslední ve hře.
Hra se hraje na kola, kde se hráči střídají v tazích.
Hráč na tahu si nejprve vezme kostky, hodí jimi a určí, jaké zdroje bude v tomto kole moci využít. Pokud navíc stojí na dílku dávající nějaký zdroj, vezme si k sobě příslušný žetonek.
V druhé části svého tahu má hráč k dispozici čtyři akční body, které může využít a utratit za ně případné zdroje. A z čeho tedy může milý stínomág vybírat? Může třeba přesunout svou figurku na jiný dílek mapy. Nebo může sesílat kouzla výměnou za zdroje. Když se mu nelíbí výběr kostek, může využít jednu z akcí a přehodit jich libovolný počet, pokud na nich není symbol prokletých krystalů. Taky se stínomág může chránit, díky čemuž odstraní jeden prokletý krystal ze své zásoby. Mít prokleté krystaly totiž není vůbec dobré. Na konci svého tahu za každý takový krystal utrpí stínomág jedno ZRA.
Poslední dvě akce jsou obnova, kdy hráč nahradí kartu vedle dílku, na kterém stojí, za novou, a pak akce vzít si, kdy si hráč vezme kartu ze sousedního dílku do své zásoby, ale samozřejmě za ni musí opět zaplatit předepsané zdroje.
Poslední částí hráčova tahu je absorbce stínů, které hráč potřebuje k přechodu na silnější variantu svého roztomilého zvířátka.
Intermezzo IV:
Při hraní Čarostínů jsem postupně čím dál víc upadal do rozpaků.
Dle mého názoru jde o prostou rubačku zařaditelnou na konci deskoherního večera, kdy se můžete pomstít šťastnějším hráčům, kteří vám to natřeli ve složitějších deskovkách. Prostě se proti nim spojíte a ani sebelepší stratég útok více postav naráz nerozdýchá. Ono prostě není jak. Mapa je maličká, nějaké ústupy a oddech před dalšími boji prostě nepřipadají v úvahu. Taky házení kostkami nelze příliš ovlivnit. Jedině chcete-li své cenné čtyři tahy vyplýtvat na nekonečné přehazování. Někdy je těžké získat i jakékoli kouzlo v nabídce, protože na něj prostě nebudete mít správné zdroje. Říkáte si: „Však si na ně zdroje postupně našetřím, tak co.“ Omyl. Na konci svého tahu o všechny své zdroje přijdete a další kolo začínáte nanovo. To mě přijde nedomyšlené a frustrující. Nemohla zůstat v pravidlech možnost alespoň jeden zdroj si nechat do další části hry? Vždyť i to by byl aspoň náznak možnosti nějakého plánování dalších herních postupů.
Nejvíc mě však mrzí malý výběr stínomágů. Ve hře čtyř hráčů si jeden hráč vlastně nemůže vybrat a dostane to, co na něj zbyde. Postavy mi také přijdou velice nevyvážené svými schopnostmi. Zatímco Dejmek uděluje jedné z postav pět zranění za pět energií, Ňuchal se musí zranit a pak stejný počet zranění dá i všem ostatním protivníkům za čtyři energie, a Kit za tři energie dá každému jen jedno zranění, pravda proti kterému není obrany, ale stejně, opravdu jen jedno zranění? A vrcholem všeho je Žabža, která do této společnosti přišla asi omylem. Ta utratí pět energií a vrátí si pět životů, to je vše, bojovat a zraňovat asi neumí a musí doufat, že náhodou nabere ta správná kouzla z karet. V našich partiích zkrátka Žabža rovná se prohra.
Hodně jsme také bojovali s ikonami a nemohli jsme pochopit, proč nemůže na mapových dílcích být jasně napsané, co zde získáme a musíme to hledat v malém papírku. Na deskách hráčů a kartách jsou zase vypsané celé věty, co dané kouzlo a postava přináší a najednou je zde zkratka ZRA místo slova zranění a Ž místo slova život. Proč, vždyť by se tam vešel i celý text.
Do hry vnášejí trošku rozruchu společníci, kteří hráči pomáhají a dávají mu další vlastnost, ale zase přijdou do hry až v její pozdější části, kdy se stínomág přemění na svou silnější variantu. Mrzí mě, že hráč třeba jednoho pomocníka nemá od začátku a dalšího nezíská v průběhu přeměny.
Po boji
Čarostíny jsou eliminační hrou a na nic jiného si nehrají. Prostě doufej v šťastný hod a správně namíchané karty ve výběru, rychle se přeměň na silnou variantu svého milého tvorečka a pak už jen vší silou buš do svých protivníků, dokud je nevyřadíš, nebo nezničí oni tebe.
Stalo se mi, že jsem byl velmi brzy po začátku vyřazen, a pak už jen přihlížel lítému souboji ostatních hráčů. Není to moc příjemný pocit a rozhodně to není věc, kterou bych u deskových her vyhledával.
Poděkování
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Asmodee.
Hru můžete zakoupit přímo zde.
