Nezvykle úspěšný nezvyklý vyšetřovací tým.

• 

• 

• 

„Ach milý Watsone, tento případ mi dává zabrat,“ poznamenal ve své pracovně slovutný detektiv ke svému příteli a usrkl čaj ze svého šálku.

„Stále nevíte, kdo ho odnesl?“ otázal se Watson veledetektiva.

Ten si jen povzdechl a pokrčil rameny. Po dalším doušku čaje pak pokračoval: „Kdyby jen to, já nemám ani jednu stopu, nemám motiv, dokonce ani podezřelého. Vždyť nad tím zůstává rozum stát. Kdo by odnášel jen takovou směšnou věc a nechal v pokoji tolik dalších cenností. Ani nerozumím, jak se o tom mohl dozvědět, vždyť jsem to věděl jen já. Navíc jsem vymyslel tak důmyslnou skrýš.“

„A smím-li se otázat, kde byl ten starý prsten schovaný?“ zeptal se zvědavě Watson.

 „Teď už je to jedno, takže Vám to klidně prozradím. Byl tady na stole v misce ukrytý mezi vlašskými ořechy,“ opáčil detektiv.  

„Mezi ořechy? To by mě nenapadlo,“ poznamenal pobaveně Watson.

„A vidíte, někoho to napadlo. Zmizel jak pára nad hrncem. On, i ty ořechy.“

„No, ale to je přeci stopa, Sherlocku,“ zvolal nadšeně Watson, „je to osoba mající ráda ořechy.“

„Co prosím?“ otázal se Holmes. „Ach ano, teď mi to došlo, ty snězené ořechy. Ale co s tím?“

„To netuším,“ opáčil Watson, „to nechám na vás.“

V tu chvíli se probudil Sherlockův starý pes Toby. Pozvedl hlavu a zhluboka zaštěkal. „Copak, starý brachu,“ zasmál se Sherlock, „snad jsi nevypátral zloděje?“

Toby vstal, přešel k otevřenému oknu a zahleděl se ven. Oba detektivové mlčky sledovali jeho počínání. Pak jim padl zrak na okenní parapet. „Ale to snad není možné!“ zvolali oba společně. Na parapetu trůnil veliký zlatý prsten s modrým kamenem. U okenního rámu se mihla mizející chlupatá pavoučí noha. Oba detektivové přiskočili k oknu a prohlédli si prsten. Vedle něho leželo pár rezavých chlupů. Sherlock se zasmál. „Tak se mi zdá, milý Watsone, že tento prsten byl ukraden omylem, ten rezavý zloděj šel jen po oříšcích.“ Myška vykukující ze své díry nadšeně vypískla. Zase se jim něco podařilo.

Střípky faktů

Začátkem prosince přistála na pultech obchodů nová detektivní desková hra s názvem Zvířátka pana Holmese. Ano, čtete dobře, do rolí detektivů zde byla pasována čtyři zvířata, u nichž by vás určitě nenapadlo hledat detektivní talent. Jsou to žába, pavouk, myš a sýkorka. Tato čtveřice střeží klid a pořádek v ulici, kde bydlí slovutný Sherlock Holmes se svým psem Tobym, který je zároveň učitelem této povedené pátrací skupiny.

Hru původně vydalo nakladatelství Iello, českou verzi nám zařídili REXhry. Autory Zvířátek pana Holmese jsou autorka knih pro mládež Clémentine Beauvais a návrhář detektivních her Dave Neale. Krásné ilustrace pak má na svědomí malíř Biboun (Deep Blue, Dice Forge, Pekelný stroj: Moriarty vs. Sherlock).

Zvířátky pana Holmese se může stát jednotlivec či skupinka až čtyř odhodlaných zvířátek, kterým je aspoň deset let. Jeden detektivní případ zabere asi tři čtvrtě hodinky.

Ve hře řídí hráči skupinku čtyř zvířátek, tarantuli Kalabašku, žabáka Čibuka, sýkorku Briárku a myšku Višňovku. Navštěvují místa, odhalují stopy a využívají unikátních vlastností jednotlivých zvířátek, aby se dostali záhadě na kloub a posunuli se v příběhu.

Intermezzo I:

Po hře Podezřelí, kterou vydalo nakladatelství Tlama Games, jsem se nemohl dočkat další podobné detektivní hry. Proto jsem byl nadšený, když jsem se dozvěděl, že REXhry vydají v češtině Zvířátka pana Holmese. Těšil jsem se, až se ponořím do řešení detektivních případů s celou svou rodinou, neboť jsem byl přesvědčený, že zvířecí tématika přiláká i moje dvě dcery. A nemýlil jsem se, obě dvě, desetiletá i osmiletá, byly ze hry nadšené a moc se jim líbila. Proto bych si dovolil posunout věkovou hranici na osm let. V případech není nic strašného, co by takové malé děti neměly slyšet a hra je docela hodná, snaží se hráčům pomoci a ruku na srdce, vlastně ani prohrát nejde.

Když jsem posunul spodní věkovou hranici, zmíním se také o horní věkové hranici. Rodiče s dětmi si hru společně určitě užijí, ale nejsem si jistý, že skupina dospělých deskoherních drtičů bude hru považovat za výzvu. Na druhou stranu jsem Zvířátka pana Holmese nechal vyzkoušet skupinku nehráčů 18, 18, 15 a 13 let a působili na mě, že se hodně dobře baví a mají radost z úspěšného vyřešení případu.

Mé dcery samy moc rády četly všechny texty příběhu, takže se nám malinko natahovala doba hraní. Výukový případ jsme zvládli asi za čtyřicet minut, ostatní případy vyjma posledního asi za hodinu a poslední veliký případ nám zabral dvě hodiny. Na druhou stranu se holky pocvičily ve čtení nahlas a žena u hry stihla upéct buchtu.

Stopy na místě činu

Nadšeně jsem si krabici přinesl domů a očekával jsem bouřlivý jásot svých dětí. Nová hra však byla přijata chladně a žádné velké rozbalování se nekonalo. „Asi už jich domů nosím moc,“ pomyslel jsem si a sám jsem začal trhat obal a prohlížel zelenou krabici s vyobrazeným psem v podobě erbu s nakreslenými čtyřmi hlavními hrdiny hry. Nedočkavě jsem odklopil víko a pohlédl do nitra krabice. Nahoře hernímu materiálu vévodila pravidla hry s upozorněním, že nemám prohlížet karty ani knihu případů před přečtením pravidel. Fajn, pomyslel jsem si a alespoň tajně jsem prohlédl zbytek krabice. Pod pravidly skutečně ležel sešit příběhů a pod ním oboustranný herní plán představující denní a noční ulici Baker Street, kde bydlí Sherlock Holmes. Dále zde ležel karton s dílky na vyplokání. Konkrétně šlo o žetonky času a zámků a také o čtyři zvířecí hrdiny. Krabice je dále rozdělena kartonovými přepážkami na čtyři části. Ve třech z nich jsou balíčky karet k jednotlivým případům, v posledním jsou karty zvířecích detektivů, karta hodin a karty přehledu hry. Posledním prvkem hry je malý dřevěný stojánek pro zasunutí kartonových zvířecích pomocníků.

Intermezzo II:

Po vyplokání žetonků jsem se začal kochat jednotlivými herními prvky. První, na co mi padl zrak byl herní plán. Po rozložení je veliký asi jako papír formátu A3 a je moc pěkně ilustrovaný. Při prohlídce kreseb jsem si všiml několika náznaků, které mi později při hraní pomohly určit, co ve které lokaci mohu asi očekávat. Dalším prvkem k prohlížení byla skupina vyšetřovatelů na stojánku. Ve dřevěném stojánku kartonové postavičky pěkně drží a vypadají pěkně. Určitě nelituji, že zde není nějaká plastová soška. Toto docela postačí. Snad jen žabka či sýkorka mohla být vyšší, aby byla všechna zvířátka zepředu hezky vidět. To je ale jen povzdech perfekcionisty.

Další prvek, který jsem podrobil zkoumání byly karty vyšetřovatelů. Na rubové straně je vždy vyobrazený portrét vyšetřovatele a pod ním stručný popis jeho vlastností. Lícová strana pak skrývá vyobrazení celého zvířátka a v horní části rukojeti lup, které slouží k přiložení ke kartám ve hře, aby hráči zjistili, zda vyšetřovatel něco zjistil či ne. Karty jsou docela tenké a konkrétně čtyři vyšetřovatelé, jež jsou hodně používáni, hraním docela trpí. U ostatních karet je to jedno, zas tak často ve hře nejsou.

Velmi oceňuji dvě nápovědní karty, které v začátku krásně vysvětlují, jak hrát a také jak propojovat jednotlivé karty stop a vyšetřovatelů.

Karty pro jednotlivé případy jsou zabalené zvlášť, a proto jsem na ně před hraním nekoukal. Neodolal jsem však a pročetl jsem si alespoň názvy případů. Případ postrádané čapky, Případ hledaného hlodavce, Případ otráveného snoubence, Černobílý případ, Případ podivného papíru, Duch krysoblatský a konečně Létající děs. Zkrátka, máme se na co těšit.

Příprava vyšetřovacího kufříku

Jakmile jsme se seznámili s pravidly a přípravou hry, dostali jsme v pravidlech pokyn, že si máme připravit výukový případ, který nás naučí všechna pravidla. Vrhli jsme se tedy na to.  Na stůl jsme si rozložili herní plán a vzali jsme si balíček karet pro případ. Podle vrchní karty v balíčku případu jsme se dozvěděli, na kterou stranu máme otočit herní plán – zda na denní, nebo noční, kolik máme na kartu hodin vedle herního plánu položit žetonů času a případně, které lokace jsou pro tento případ uzamčené. Na ty jsme položili žetony zámku. Pak jsme si rozdělili karty vyšetřovatelů a připravili si figurku vyšetřovatelů. Horní kartu z balíčku jsme si nechali po ruce vedle herního plánu, protože obsahuje i nápovědy, pokud by se nám vyšetřování zadrhlo. Pod touto kartou jsou vždy karty lokací. Ty jsme si rozložili kolem herního plánu. Kartu události a všechny karty pod ní jsme si pak položili na stůl vedle herního plánu. Pak jsme si vzali knihu případů a přečetli jsme si příběh k hranému případu. No a po přečtení příběhu jsme se vrhli do pátrání.

Intermezzo III:

Příprava hry je docela rychlá a snadná. Jelikož jsme hráli s dětmi a naše děti rády čtou, nechali jsme je vždy číst úvodní příběh a já sám mezitím chystal vše ostatní. Ušetřili jsme tak čas a zabavili děti.

Co se týče výukového případu, vlastně to zase až tak výuka není. V úvodním příběhu jsme si přečetli, co máme dělat, pak jsme se řídili podle karet nápovědy, kde je popsáno, co kdy dělat a jak přikládat karty k sobě, a to je vše. Pravdou je, že některé karty kurzívou vybraná pravidla připomínaly, ale zas tolik toho nebylo. Nicméně nápovědní karta a text v knize případů bohatě stačil k tomu, abychom si hru bez problémů zahráli.

Jdeme na místo činu

Po přečtení úvodního příběhu k případu, hráči vyberou lokaci, kterou chtějí navštívit a prozkoumat. Na danou lokaci hráči položí jeden z žetonů času z karty hodin a přesunou na lokaci figurku vyšetřovatelů. Pak si hráči vezmou kartu lokace, otočí ji a přečtou si, jaké události se zde staly. Na kartě lokace se pak hráči mohou rozhodnout použít jednu z postav, či dříve získaný předmět nebo informaci. Karty k sobě přiloží tak, aby lícovaly šipky nakreslené na dolní, resp. horní pravé straně karty. Pokud takto dojde propojení obou konců lupy, vyhodnotí hráči symbol zakreslený na lupě. Pokud odhadli spojení správně, získají novou stopu. Pokud ne, nestane se nic, případně ztratí další z žetonů času, nebo rozzlobí postavu v dané lokaci a budou muset odejít. Ve chvíli, kdy se hráči rozhodnou, že již v lokaci nechtějí použít žádné další postavy, informace či předměty, začnou nanovo. Opět se domluví na nové lokaci, kam chtějí zamířit, zaplatí žeton času a přesunou sem svou figurku. Zde si pak opět přečtou, co se na lokaci děje a rozhodnou se, které karty předmětů, informací či postav zde použijí.

Ve chvíli, kdy hráčům dojde čas, zastaví hru, vezmou si kartu události, přečtou si její lícovou stranu a zařídí se podle ní.

Intermezzo IV:

Jakmile se mi povedlo dcery přesvědčit na první hru, byl konec nezájmu. Holky byly ze zvířátek úplně nadšené a užívaly si každou další získanou stopu. Dokonce při čtení měnily hlasy podle toho, které zvířátko zrovna promluvilo. Byla to velká zábava. Nutno podotknou, že holky moc rády čtou, takže jim nedělalo problém texty na kartách přečíst.

Musím také ocenit příběh. Ač se jedná o sedm nezávislých případů, autor je spojil v jeden velký na sebe navazující příběh s velkým, překvapujícím finále a relativně otevřeným koncem dávajícím naději na pokračování hry nějakým pěkným rozšířením. V příběhu jsou také roztroušeny vtipné narážky na nás, na lidi, a na naše chování, které opravdu musí být z pohledu zvířátek nepochopitelné.

Zvířátka pana Holmese jsou spíše lehčí detektivní hrou. Ani v jednom případu jsme neměli problém dopátrat se konce a nápovědy jsme nevyužili. Pouze první případ jsme nestihli vyřešit v časovém limitu daném žetonky hodin. Hra nám však sdělila, že to nevadí, máme hrát dál a na čas již nehledět. V dalších případech jsme již lépe využívali postavy, zjištěné indicie, informace a předměty, takže jsme zvládli časový limit bez problémů. A pozor, snažili jsme se přenechat iniciativu řešení na dětech a poradit jim jen v případě, že sami nevěděly jak dál.

Hra trošku tíhne k bezmyšlenkovitému porovnávání karet postav, informací a předmětů s kartou lokace. To jsme si při hraní zakázali. Prostě když jsme neviděli důvod, proč něco na místě použít, neporovnávali jsme tuto kartu s lokací a šli raději jinam i za cenu toho, že jsme se na místo museli později znovu vrátit. Myslím, že jsme si takto hru mnohem více užili.

Případ vyřešen

Zvířátka pana Holmese jsou moc pěknou detektivní hrou. Se svými jednoduchými pravidly, zvířátkovým tématem a poutavým příběhem jistě osloví nejednu rodinu, která možná nikdy podobnou hru nevyzkoušela. Hra je navíc na hráče moc hodná: „Došel vám čas? Nevadí, hrajte dál a času si již nevšímejte.“ Proto jsem se rozhodl udělit Zvířátkům pana Holmese OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA.

Hra využívá osvědčené mechaniky pohybu po herním plánu z místa na místo, zjišťování střípků příběhu a využívání jednotlivých informací k získání dalších a nových poznatků. Líbí se mi využití času při přesunech, jako by plynul den. Jakmile čas dojde, nastane soumrak či rozbřesk a využije se druhá strana herního plánu. Také denní a noční zvířata jsou ve hře využity odděleně. Moc pěkně autor pracuje také s vlastnostmi jednotlivých zvířat. Nejlépe je to vidět na veverce, která je mírně splašená a roztržitá, což se krásně projevuje v textu. Z těchto důvodů jsem se rozhodl udělit Zvířátkům pana Holmese OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: PROPOJENÍ TÉMATU A MECHANISMŮ.

Ač to jistě nebyl hlavní záměr autorů, poutavý a pěkně psaný příběh svádí děti ke čtení. Aspoň u nás to fungovalo. Řešení případu u nich zase rozvíjí logické uvažování. Proto si myslím, že si Zvířátka pana Holmese zaslouží také OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VZDĚLÁVACÍ CHARAKTER.

A v neposlední řadě musím pochválit REXhry za skvělý překlad, pokud opomenu sovu Myluši. Příběh je opravdu moc pěkně sepsaný a využívá pestrost českého jazyka. U příběhové hry si to jistě zaslouží pozornost. Proto uděluji Zvířátkům pana Holmese i OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: MIMOŘÁDNÝ PŘEKLAD.

Zvířátka pana Holmese získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti REXhry .

Hru můžete zakoupit přímo zde.