Uhodneš správný obrázek hmatem?

• 

• 

• 

Prolog

Na začátku července jsem se vypravil jako skautský vedoucí na tábor. Při přípravě programu mě napadlo využít své deskoherní kontakty a rozšířit táborové aktivity při špatném počasí o některé novinky ze světa deskových her. Děti v oddíle totiž moderní deskové hry příliš nehrají, a tak mi mohly posloužit jako skvělý testovací kolektiv pro mé recenze. Dostal jsem k tomuto účelu k dispozici hry Hamouni, Život na dlani, Spoj 5, Mazaný lišák a Fiesta de los Muertos.

Tábor skončil a já, obohacen novými herními zážitky, se nyní vrhám do sepisování recenzí. Doufám, že se vám budou líbit.

Vzpomínky na dětství

„Pájo, Péťo, zítra pojedeme na prázdniny k babičce do Brna.“ Pověděla nám maminka na začátku prázdnin.

Měl jsem asi deset let, bratr šest, bydleli jsme v Mělníku, takže cesta přes celou republiku Škodou 125 byla pro nás velkým a dlouhým dobrodružstvím. Poutat se v autech tehdy ještě nemuselo, provoz byl mírný, a tak jsme většinu doby jízdy trávili v leže jeden na zadních sedadlech a druhý v prostoru za zadním sklem odkud byl krásný výhled na krajinu.

Babička bydlela v řadovém rodinném domě, který pro mě a bráchu znamenal kouzelný svět objevování skrytých a tajemných pokladů všeho druhu. Vždy, když rodiče odjeli zpět domů a my zůstali s babičkou sami, ztráceli jsme se jí do nejrůznějších koutů domu. Prohlédli jsme všechny skříně v pokojích, prozkoumali jsme tátovu verandu se studijním stolem plným roztodivných rýsovacích a kreslících pomůcek. Se staženými půlkami jsme podnikali výpravy do temného sklepa, kde byla děsivá betonová nádrž na dešťovou vodu, o které jsme si tehdy mysleli, že se jedná o hlubokou studnu, v dílně jsme prohrabávali dědečkovo staré a podivuhodné nářadí a zvědavě jsme nahlíželi do fotokomory plné barevných žárovek a podivných pomůcek. Na dvoře jsme pak prolézali starou dřevěnou kůlnu, kde byly odložené nejrůznější zkumavky, baňky a další chemické propriety pradědečka učitele. A pak jsme se jednoho dne dostali ke klíči na půdu. Vedly tam kovové dveře, které se špatně odemykaly, a tak půda dlouho odolávala našim nájezdům. Ale jednou se to povedlo. Vidím to jako dnes, jak jsme s bratrem se zatajeným dechem stoupali po zaprášených dřevěných schodech na rozpálenou půdu domku. Tam bylo věcí! Staré peřiny, skříně, tajemné bedny, kola, různé oblečení a obuv, staré stavební materiály, pavučiny, prach a vosí hnízda. Celý týden nám tehdy trvalo, než jsme všechno pořádně prolezli a prozkoumali. A nejednou nás vosy z půdy při neopatrném pohybu vyhnaly.

V jedné ze skříní jsme našli tátovy staré sbírky z mládí – krabičky od sirek a cigaret, a alba se spoustou pěkných známek z nejrůznějších končin světa. V další skříni jsme našli polorozpadlý starý kroj a uniformy.  V bednách byly uloženy promítačky, staré kamery, pásky a diapozitivy, staré skautské kroniky, odznaky a tábornické vybavení. V jedné z beden jsme také našli stará alba s fotografiemi nejrůznějších osob, které jsme nikdy neviděli a neznali. Zvědaví jsme tyto fotky a samozřejmě i další poklady, snášeli dolů a ukazovali je babičce. A ta nám po večerech vyprávěla o lidech na fotkách a jejich životech. Krásně jsme si s babičkou zavzpomínali, často jí i slza ukápla.

Na to vše jsem si vzpomněl, když jsem držel v ruce novou deskovou hru Život na dlani a četl její úvodní příběh. Přestože jsem ještě netušil, jestli hra nakonec bude dobrá či špatná, byl jsem autorům vděčný za oživení mých vzpomínek z mládí na prázdniny strávené u babičky v Brně.

Identifikační údaje

Život na dlani je týmová párty hra využívající mechanismu hádání správné karty pomocí nápověd spoluhráče, přičemž hráči ostatních týmů svými vyloženými kartami hádače matou. Nejznámější hrou této kategorie je bezesporu Dixit. V Životě na dlani však nenapovídáte hádači slovně, jako u jiných her této kategorie, ale využíváte pro ztvárnění obrázku na kartě hmat.

Autorem Života na dlani je Timothée Decroix, kterému s krásnými ilustracemi karet pomohl kvartet výtvarníků Sabina Miramon (Naše osada, Fotosyntéza, Quadropolis), Gaël Lannurien (Timeline, Když sním), Pauline Detraz a Tohad. Produkci hry zaštítilo vydavatelství La Boîte de Jeu, se kterým se na české verzi hry dohodlo vydavatelství Tlama games.

Život na dlani může hrát naráz dva až osm vnuček a dědečků alespoň desetiletých, přičemž jedno prohlížení alba zabere asi půl hodinky.

Hráči v Životě na dlani představují zvědavou vnučku, která nalezla fotografie ze života svého dědečka a touží, aby jí děda vyprávěl o svých vzpomínkách. Dědeček je však už slepý a na fotografie nevidí. Vnučka mu proto jeho vzpomínky připomíná ztvárněním obrázků na dlani jeho ruky.

Kufr plný vzpomínek

Je zajímavé, že pestrobarevná krabice hry na táboře lákala svým vzhledem zejména děvčata ve věkovém rozmezí od jedenácti do šestnácti let, výjimkou byla má šestiletá a osmiletá dcera, které však deskovky vyhledávají vždy a všude. Chlapci se k ní dostávali spíše výjimečně. Jejich škoda.

Děvčata se nejprve kochala překrásnými kartami vzpomínek představující fotografie a památky z dědečkova života, kterých je ve hře rovná stovka. A když jsem holkám prozradil, že prohlížením karet v pořadí podle čísel zjistí dědečkův životopis pěkně popořádku, trvaly na tom, že si karty znovu seskládají a prohlédnou. První hra se nám tak poněkud natáhla. Ale stálo to za to. Vidět myšlenky autorů pěkně seřazené a vědět, že dědečkův životní příběh skutečně dává smysl a nejde jen o různé obrázky spojené do hry, to je veliký bonus této hry a já jsem z toho byl naprosto nadšený. Začali jsme prohlídku u uplakaného miminka, přes dětství, poznání budoucí manželky, dobrodružný život rybáře včetně ztroskotání a následného zachránění, opětovné potkání své první lásky a svatba, narození dcerky, prožívání jejího dětství a následné předání dospělé ženy jejímu manželovi. Příběh pokračoval narozením malé vnučky, její lumpárny s dědečkem až do dnešních chvil, kdy je i z vnučky velké, zvídavé děvče toužící vyslechnout si dědečkovy životní příběhy.

Po dokončení prohlídky krásných velikých karet jsme se společně vrhnuli na další obsah krabice. Objevili jsme tenoučký sešit pravidel, platíčko kartonu s žetony bodů ve tvaru raket, balíček menších karet omezení pro pokročilou variantu hry, plátěný pytlík a sbírku rozličných předmětů pro předvádění výjevů na kartách. Mezi předměty nechybí těžká kovová mince s dírou uprostřed, krátká tkanička do bot, dřevěná šestistěnná kostka, dřevěná káča a figurka, čtvereček látky, suchý zip, čtyři drobné plastové kostičky, plastový kroužek a něco, co vypadá jako gumový náboj s přísavkou do dětské pistolky.

Intermezzo:

„Tak teda jestli pomocí těchto předmětů dokážu ztvárnit některý z těch obrázků, co jsem viděl, to bude zázrak.“ Pomyslel jsem si při prohlížení. Nakonec to však šlo moc pěkně. Je vidět, že jsou zvolené pečlivě, s rozmyslem, a hlavně jsou vyzkoušené. Samozřejmě že některé jsme při hrách používali často, jiné jen výjimečně, ale to už je na hráčích. Obsah krabice na mě před hraním udělal dojem a moc jsem se těšil, až hru vyzkoušíme. Jen jedna věc mě poněkud zarazila. „Proč jsou na rubu karet raketky a proč slouží raketky jako počítadlo bodů?“ zeptal jsem se sám sebe. Dodnes nevím, asi jsem něco v textu přehlédl, prostě mě nenapadá žádná souvislost.

• 

• 

Příprava na vzpomínání

Po dokončení obhlídky jsme si nejprve vysvětlili hru. Pravidla hry jsou přehledná, pěkně napsaná, se spoustou obrázků a příkladů. Pěkně se nám podle nich hra učila a ani to netrvalo dlouho.

Pak jsme hru začali připravovat. Rozdělili jsme se do tří dvoučlenných týmů a každému týmu jsme rozdali po šesti vzpomínkových kartách. Ty budou sloužit jako vzpomínky pro matení dědečka. Ze zbylých karet jsme udělali dobírací balíček a na stůl jsme vyložili všechny předměty pro předvádění vzpomínek. Malé karty omezení jsme nechali zatím v krabici pro pozdější partie. Nakonec jsme si zvolili začínající pár a zahájili hru.

Vzpomínání

Začínající dvojice se nejprve domluví, kdo bude představovat zvídavou vnučku a kdo slepého dědečka. Vnučka si z dobíracího balíčku vzpomínek lízne horní kartu, kterou má dědečkovi za pomoci předmětů předvádět na jeho dlani. Kartu si prohlédne a promyslí si postup. To je velice důležité, neboť v průběhu předvádění vzpomínky už nesmí přestat a ani začínat znovu od začátku. Pak dědeček zavře oči a nastaví svou dlaň. Nyní přichází to nejkrásnější na této hře. Vnučka začne do hmatových smyslů dědečka předvádět kreslený obraz, který zná zatím jen ona. Přitom se nesmí dotknout svou rukou dědečkovy dlaně, pouze předměty. Také spolu samozřejmě nesmí komunikovat. Cílem je pouze interpretace obrazu hmatem. Ostatní týmy kolem stolu však také nelení. Bedlivě pozorují, co vnučka na dlani vyvádí, tiše se radí a vybírají ze svých šesti karet takovou, která by pokud možno co nejlépe odpovídala předváděným pasážím. Jakmile totiž vnučka vzpomínku dokončí, každý tým jí předá kartu, o které si myslí, že dědečka dokonale zmate. Vnučka si poté dobere druhou vzpomínku, kterou opět předvede dědečkovi. Ostatní týmy opět matou dědečka a dávají jednu ze svých karet. Vnučka poté všechny karty zamíchá, případně, pokud nehraje plný počet hráčů, je doplní o karty z dobíracího balíčku do počtu osmi a vyloží je před dědečka. Dědeček si všech osm karet prohlédne a vybere z nich nejprve první předváděnou vzpomínku a následně i tu druhou. Za každou správnou odpověď dostanou s vnučkou po jednom bodu. Pokud se dědeček zmýlí, dostane bod ta dvojice, jejíž kartu dědeček mylně považoval za správnou.

Následně hra pokračuje další dvojicí vnučky a dědečka. Hra skončí, až si všichni vyzkouší roli dědečka i vnučky. Dvojice, která nasbírá nejvíce bodů, se stane vítězem hry.

• 

• 

Intermezzo II:

Život na dlani nám při hraní skvěle fungoval a všichni jsme se dobře bavili.

Velice zábavné bylo vžít se do role vnučky, s napětím si vybírat kartu, kterou mám předvádět a přemýšlet, jak to vlastně co nejlépe udělat. „Jak mám asi představit přechod řeky přes kládu?“ děsil jsem se. „Aha, můžu použít hadřík jako vodu, přes něj přiložit provázek jako tu kládu a figurkou to pěkně přeťapkat. A ještě je tady žába, to bych mohl předvést nějaký veleskok třeba kostkou,“ napadlo mě. Mimochodem dědeček můj myšlenkový pochod pochopil. Ale to čekání na verdikt, bylo velice napínavé.

Pěkné je také hrát za dědečka. Se zatajeným dechem a zavřenýma očima vnímat dotyky předmětů na své dlani, to je opravdu zvláštní pocit. Pak to přemýšlení, co tím vlastně spoluhráč myslí? A panika, při odhalení karet, kde přece ta předváděná musí zaručeně chybět, přecházející v úlevu, kdy si konečně všimnete nějakého detailu na správné vzpomínce a všechno vám to dojde. Úžasné pocity. „To jsem zvědavý, co parťák vymyslí. Aha, figurku mi položila do dlaně, přikryla jí hadříkem, to asi spím. Teď mi něco strká mezi prsty a za chvíli to vytahuje, co to může znamenat? A teď mi do dlaně vtiskla chladivou minci a bodla mě koncem šňůrky. Proboha, to bude výběr.“ Nakonec i v tomto případě jsem odhalil skvěle sehranou kartu s nemocným, ležícím v posteli.

Bavilo mě však také hrát v roli neaktivního týmu a pozorovat snahu jiného dědečka a vnučky a následně jim škodolibě vybírat ze svých karet nějakou zákeřně matoucí vzpomínku.

A světe div se, nenudil jsem se ani při pozorování ostatních hráčů a jejich zápolení, když jsem se náhodou nevešel do osmičky vnuček a dědečků.

Zkrátka ač párty hry příliš nevyhledávám, Život na dlani mě velice mile překvapil a zaujal a rozhodně bude patřit k prvním hrám, které vytáhnu, když se potkám s kamarády – nehráči, neboť zábavy tato hra přináší opravdu spoustu.

Čeho se trochu bojím je opakování hry se stejnou herní skupinou. Na první pohled se zdá sto karet vzpomínek jako dostatečná zásoba, ale i při našich deseti táborových hrách se nám stávalo, že jsme narazili na kartu, kterou již někdo předváděl. O to snazší pak bylo tuto kartu uhodnout, neboť předvádění často sklouzlo ke stejnému schématu jako v dřívějších hrách. Nakonec jsme se domluvili, že již předvedené karty budeme vracet do balíčku a brát si budeme jen nové.

Další možnosti Života na dlani

Hra přináší také variantu pro zkušené hráče, při které se využijí karty omezení. Částečně to řeší opakování karet, neboť stejnou kartu většinou musíte předvést úplně jinak než vaši předchůdci. Vnučka si před napodobováním vybrané vzpomínky ještě dobere kartičku omezení, která jí do hry přidá některé další pravidlo. Jednou to bude povinná pozice dlaně dědečka či využití jen části ruky. Jindy dostane předepsané tři předměty, pomocí kterých musí vzpomínku předvést, či povinnost použít vyobrazený předmět. Nebo bude mít omezený výběr předmětů na tři či pouze jediný. Omezení opravdu zvyšují obtížnost hry a občas způsobují i rosení vnuččina čela snažícího se honem něco vymyslet. Zatímco u základní hry jsme měli docela velikou úspěšnost uhádnutí vzpomínek, u pokročilé varianty jsme již tak úspěšní nebyli.

Základní varianta Života na dlani počítá se čtyřmi až osmi hráči. V pravidlech však naleznete také úpravy hry pro hraní ve dvou či třech.

Ve dvou hráčích hrajete kooperativně proti hře a snažíte se získat co nejvíce bodů, což mi u této hry přijde poněkud zbytečné a raději bych sáhl po jiné dvojkovce. Ve třech už je to zajímavější. Každý hraje sám za sebe a vždy hraje jednou ve dvojici s hráčem po levici, pak po pravici. Jeden z hráčů je tak pokaždé vnučka, druhý dědeček a třetí mate. Hra skončí, až se všichni v rolích dvakrát vystřídají.

Wow efekt

Hra Život na dlani mě opravdu velmi mile překvapila.

Má snadná, rychle pochopitelná pravidla, za což Životu na dlani uděluji OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA.

Ač se legenda hry může zdát jednoduchá, všechno ve hře s ní ladí. Proto uděluji Životu na dlani OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: PROPOJENÍ TÉMATU A MECHANISMŮ.

Moc jsme se u hry nasmáli a pobavili, proto musím Životu na dlani udělit i OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SRANDY KOPEC.

A na závěr považuji hru Život na dlani ve své kategorii za výjimečnou, proto hře uděluji OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: ORIGINÁLNÍ POČIN.

Vzpomínání na vzpomínání

Na závěr si dovolím zařadit pár připomínek mých testovacích kolegů a kolegyň.

„Hra je fajn.“

„Líbí se mi to napětí, když se zavřenýma očima čekám na dotyky předmětů.“

„Bezva zábava. Baví mě hecování mezi týmy a vybírání škodících karet.“

„Občas je sranda pozorovat vnučku jak se snaží něco dědečkovi předvést.“

„Moc pěkné karty vzpomínek.“

„Hru s použitím hmatu jsem ještě nehrála, je to super.“

A tady přikládám pár zážitků z hraní:

„Poslouchej, ty mě do té dlaně pořád jenom čímsi šťouráš, to je jako celé?“ „Jasně, to ti bude stačit.“ „Můžu tě ujistit, že mi to teda rozhodně nestačí.“

Rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Dědečkovi šťourací nápověda opravdu nestačila.

„Už něco předvádíš?“ „Jasně.“ „Ale já nic necítím.“ „Jé, promiň, já zapomněl, že nevidíš.“

Vnučka při předvádění mávala figurkou ve vzduchu nad dlaní.

Za vyzkoušení hry a následné připomínkování chci poděkovat Alex, Tazi, Janě, Verči, Ciby, Jeňovi a Verunce s Káťou.

Život na dlani získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti TLAMA Games .

Hru můžete zakoupit přímo zde.