Po ulici kráčí mladík s pytlem přehozeným přes záda. Jde rychle a zvesela. Po chvíli se potká s kamarádem, zastaví se a zapředou rozhovor. „Čau kámo, jsem rád, že tě vidím, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš, co děláš?“ ptá se mladík s pytlem.

 „Ahoj, taky tě rád vidím! Mám se bezva, práce dobrý, doma taky fajn. Ale koukám, že ty jsi asi změnil zaměstnání, co? IT už tě nebavilo, že teď vláčíš pytle s odpadem?“ zarazí se kamarád v konverzaci.

 Mladík se zasměje a odpoví: „Ale ne, práci mám pořád stejnou. V pytli mám zajíce.“

„Zajíce?“ skočí mu do řeči kamarád. „To jdeš z honu, nebo co?“

Mladík se opět zasměje a zvesela odpoví: „Ale ne, v obchodě jsem si ho koupil, teď ho nesu domů a konečně si ho prohlédnu.“

„Áááá, tak to je nový domácí mazlíček! Spíš králík, ne? Chápu, kámo, králíčci jsou fajn a jakého jsi vybral? Hermelína? Anglického strakáče? Moravského modrého? Českého luštiče? Nebo dokonce Slovenského sivomodrého rexe či Zakrslého rexe?“ zajímá se kamarád, zjevně vášnivý chovatel králíků.

Mladík se rozesměje, až mu tečou slzy. „Tak teď jsi to trefil, kámo, nesu si domů REXE z Planety her. Ale ne zakrslého. Velkého.“ odpoví kamarádovi.

„Počkej, počkej, takový králík není. Rex je jen malé a střední plemeno, velké neexistuje.“

 „A vidíš, existuje, právě si ho nesu domů. Ale není to králík. Je to fakt zajíc, zajíc v pytli.“ odpoví mladík.

Kamarád chvíli kouká a pak odpoví: „O tom, že by někdo choval zajíce, jsem ještě neslyšel. Můžu se podívat?“ praví kamarád a hrne se k pytli.

„No to teda nemůžeš, sám nevím, co tam mám, rozbalím si to až doma,“ honem se brání mladík. „A vůbec, už musím jít, čeká mě doma ještě spousta práce, vybalování, čtení pravidel a tak. Tak ahoj!“ vychrlí ze sebe a rychlým krokem odchází. Kamarád za ním zamyšleně hledí, kroutí hlavou a brouká si pod vousy: „Teda on byl vždycky divný, ale toto je teda už fakt extrém.“

Náš mladík dorazí po chvilce domů, zavře za sebou dveře a láskyplně sundá pytel z ramen. „Tak pojď, pojď, ty můj zajíčku, pěkně se mi ukaž.“ Mluví s pytlem, aniž by si všiml, že doma není sám. U stolu v kuchyni sedí zaraženě jeho rodiče, v ruce hrnek s kávou, která zamrzla v pohybu k ústům. Mladík nahlédne do pytle a zajásá: „Joooooo, je tam!“ hrábne rukou do nitra a vytáhne krásnou barevnou krabici s novou deskovou hrou. A pak ještě jednu a další. Láskyplně si je prohlíží, trhá obal a sundává víko. Rodiče se vzpamatují, pohlédnou mlčky na sebe a pak hrnky konečně přiloží k ústům. Tak Péťa si jen koupil novou deskovku do sbírky, ještě to není úplný blázen, jen deskoblázen.

V Planetě her se po roční odmlce rozhodli oprášit koncept zajíce v pytli. Zájemci z řad hráčů si na eshopu vyberou velikost zajíce, zaplatí ho, a výběr her již nechají na zaměstnancích Planety. Teda ne tak docela, hráči ještě musí o sobě prozradit prodejcům nějaké ty informace. Co mají doma za hry, jaký typ her rádi hrají, kolik se jich na hry schází, jaké je věkové složení jejich skupiny, zda hrají s dětmi a další. Taky mohou přiložit seznam svých tajných přání. Kluci a holky z Planety Her pak vlastně hrají takovou svou malou hru, kdy se snaží podle těchto požadavků hráčů a svých možností naskládat sadu pro každého tak, aby se co nejlépe trefili do vkusu daného hráče.

Přišlo mi to velmi zajímavé, a protože jsem hravý a mám rád překvapení, rozhodl jsem se této hříčky zúčastnit. Rozhodl jsem se pro velikého zajíce v hodnotě tisíc pět set korun, otevřel dotazník a začal vyplňovat. Nakonec mé odpovědi vypadaly takto:

Typ her: složitější hry než Osadníci a Carcassonne

Kolik hráčů: Skupinka čtyř až pěti hráčů

Jazyk hry: Výlučně čeština

Na závěr jsem poslal seznam svých her ze Zatrolenek.

Přání jsem nevyplňoval, výběr her jsem nechal úplně v režii týmu Planety her.

Hry jsem si před chvílí vyzvedl přímo na Planetě her v nádherných prostorách jejich nové prodejny. Prodejce mi s úsměvem předal papírovou tašku s hrami, a abych byl překvapen, nahoře mi ji seskládal tak, že nebylo možné nahlédnout dovnitř. Pln nadšení a radosti jsem vyrazil domů nahlédnout dovnitř. Nyní zde sedím, píšu tyto řádky a taška leží vedle mě na zemi. Myslím, že je nejvyšší čas nahlédnout dovnitř…

…Otevřel jsem tašku a podíval se dovnitř.  Popravdě, neměl jsem žádné očekávání, vím, že akce je zaměřená na zbavování se méně prodávaných her a výprodej skladů. Nicméně již z první drobné hry, která na mě vykoukla, jsem měl velikou radost. Její koupi jsem totiž zvažoval už na podzim. Jedná se o párty hru Poslední zpráva z portfolia firmy REXhry. Pravda, v zadání párty hry nebyly napsány, ale pro odlehčení po náročných hrách je ve skupině občas zařazujeme.

A o čem Poslední zpráva je? V této deduktivní hře se jeden z hráčů ujme role pachatele trestného činu, druhý jeho oběti a zbytek hráčů představuje vyšetřovatele. Oběť se snaží kreslením či psaním předat vyšetřovatelům indicie zločinu, ale pachatel může část jeho zprávy vždy smazat. Vyšetřovatelé tak nemají všechny indicie, ale aspoň něco zjistí. Pak se snaží na mapě prostředí odhalit místo, kde se pachatel nachází.

Pod touto hrou se ukrývaly další dvě veliké krabice. Tou lehčí byla starší hra Cesta za štěstím opět od REXher.

V této hře simulujete život moderního člověka. Začínáte jako mladý teenager a postupně prožíváte všechna období života. Pomocí mechaniky umisťování dělníků se rozhodujete, jakou vystudujete školu, kam budete chodit do práce, kdy založíte rodinu. Při tom všem musíte hlídat svůj stres, aby to s vámi náhodou nešvihlo dřív, než se dočkáte onoho štěstí.

Tou poslední, nejtěžší krabicí pak byla relativní novinka vydaná opět REXhrami. A tato hra mi opravdu udělala velikou radost. Planeta her se svým výběrem přesně trefila do mého vkusu a do hry, kterou jsem si velice přál vyzkoušet. Jedná se o eurovku Bitoku.

Bitoku je eurohrou zasazenou do japonského prostředí. Každý hráč představuje jednoho ducha Bitoku toužícího stát se velkým duchem lesa. K tomu využívá karty, kostky a poutníky. Hra vypadá opravdu nádherně a má velice zajímavé herní mechanismy.

Za mě tedy se zajícem v pytli naprostá spokojenost. Krásná zábava pro mě bylo už jen nesení tašky s hrami domů a napětí při rozbalování. Navíc jsem s výběrem nadmíru spokojen. Za svých patnáct set korun jsem dostal tři povedené hry, které jistě najdou uplatnění a na které se nebude v polici jen prášit. Moc se těším, až je vyzkouším.

A jen doufám, že zaměstnanci Planety her si vybírání her pro nás hráče taky užili a bylo jim zábavou a příjemným zpestřením jejich práce.

Takže až příště vyhlásí zase rozprodej zajíců v pytli, neváhejte a přidejte se, je to docela švanda.