O korupci ve státní správě se hovoří vždy v minulém čase

• 

• 

• 

Co se stalo

„V červnu 1972 bylo ve washingtonské budově Watergate zatčeno pět mužů. To, co vypadalo jako třetiřadý pokus o vloupání do sídla Demokratického národního výboru, přinutilo novináře z listu Washington Post, Boba Woodwarda a Carla Bernsteina, zahájit pečlivé pátrání. V následujících dvou letech zjistili, že oněch pět mužů bylo řízeno přímo z Bílého domu za účelem špehování politických oponentů. Následkem toho prezident Nixon v roce 1974 odstoupil z úřadu, aby se vyhnul impeachmentu.“

Ve hře Watergate se jeden z hráčů ujme role pátrajícího redaktora, zatímco druhý ztělesní Nixonovu administrativu mařící vyšetřování. Každá strana má svou vlastní sadu 20 karet, jejíž prostřednictvím bude docházet k boji o vliv a důkazy propojující prezidenta s vloupáním. Aby zvítězila Nixonova administrativa, musí si vybudovat dostatečný vliv ještě před koncem volebního období, zatímco redaktor uspěje, pokud včas propojí dva informátory přímo s osobou prezidenta skrze nashromážděné důkazy.

Pod moderním zpracováním je podepsán Matthias Cramer, autor skotského Glen More, Anglii sjednocující hry Lancaster, anebo obou verzí Rococa. Za grafikou vystihující administrativu 20. století stojí překvapivě Klemens Franz a Viktor Kobilke, který také zvládl výborně sepsat pravidla.

.

Pátrání a proces

Nebýt hrací desky – nástěnky a pravidel, krabice by snad mohla být ještě i menší. Naleznete uvnitř pouze 44 karet, kartonová plata s 36 žetony důkazů a 7 fotografiemi možných informátorů, látkový váček pro losování důkazů, 10 dřevěných žetonů – 9 červených žetonů vlivu a 1 bílý žeton iniciativy.

Z hlediska mechanismů si pojmenujme alespoň dva hlavní – hra s kartami typu akce/událost a vytváření propojení. Redaktor vítězí tehdy, pokud na nástěnce pomocí důkazů propojí dva informátory s prezidentem Nixonem. Nixon vítězí tehdy, pokud na svou kartu umístí pět žetonů vlivu, anebo pokud dokáže redaktorovo pátrání sabotovat tak dlouho, že již nezbývá další žeton vlivu, o který by se dalo soupeřit v nadcházejícím kole.

Ve hře se oba hráči přetahují pomocí karet o tři věci: žeton iniciativy, žeton vlivu, žetony důkazů. Důkazy existují ve třech barvách (modrá, žlutá, zelená) a některé disponují barvami dvěma. Kdo na konci kola disponuje žetonem iniciativy, první přidělí důkazy na nástěnku – redaktor lícem nahoru, aby vytvořil propojení, Nixon lícem dolů, aby propojení sabotoval. Navíc držitel iniciativy má pro další kolo pět karet a tedy kolo začíná a končí, hráč bez iniciativy disponuje pouze čtyřmi kartami. Žeton vlivu přibližuje Nixona rychlému vítězství a redaktorovi usnadňuje cestu k vytváření propojení na nástěnce.

Karty existují čtyř typů. Oba hráči disponují kartami událostí a kartami svědků, které by si měli snažit získat pro svou stranu. Redaktor po zahrání karty svědka přišpendlí jeho fotografii na nástěnku tváří nahoru, naopak Nixon pro redaktorovy účely svědka zablokuje a umístí ho na nástěnku začerněného. Hráč za Nixona disponuje navíc konspirátory a hráč za redaktory kartami redaktorů. Tyto karty lze hrát libovolně na hodnotu i efekt, aniž byste o ně přišli po zbytek hry, což neplatí u karet událostí. Pojďme se na to podívat podrobněji.

Běžně u karet tohoto typu hry platí, že se hráč rozhodne, zda uplatní operační body v levém horním rohu na libovolnou pravidly limitovanou akci, anebo využije efekt události. V případě zahrání na operační body se může v některých hrách vystavit riziku, že soupeř koupí kartu pro zahrání nabízené události, a tu provede. Ve Watergate disponují oba hráči každý svým balíčkem. Karty se vzájemně nemíchají a není možné karty kupovat. Došlo tu také ke změně slovníku, kdy karty hrajete buď na hodnotu nebo akci. Zmiňuji to úmyslně, neboť při studiu pravidel a efektu jednotlivých karet je nutné první vstřebat tuto změnu, neboť akce tu značí provedení události a nikoliv uplatnění operačních bodů. (Fakticky konspirátoři a kolegové redaktoři jako živí lidé provádějí akce a jiné karty jsou prosté události, nicméně slovníkem hry všechny zmíněné karty nabízí možnost akce -textové pole- či zahrání na hodnotu -číslo- dle libovůle hráče.)

Rozhodování v této hře tedy není o dilematu, zda riskovat, že soupeř událost koupí, ale zda si chci kartu ponechat pro zbytek hry, či o ni přijít. Pokud ji zahraji na hodnotu, odhodím ji na svůj odhazovací balíček a ten časem zamíchám a vytvořím balíček dobírací. Pokud kartu zahraji na akci, pak ji musím vyřadit ze hry a již se k ní tuto partii nedostanu (neuplatním-li efekt jedné konkrétní karty). Přičemž pro posun důkazů hodnotou smím využívat pouze karty s takto zabarvenou hodnotou. Pokud si tedy z balíčku vyházím všechny karty disponující žlutou barvou, tak již přes hodnotu zbylých karet nikdy nezískám žlutý důkaz na svou stranu.

Na začátku každého kola Nixon vylosuje z váčku tři žetony důkazů a ty umístí na pole 0 na stupnici spolu s žetonem inciativy a vlivu (není-li řečeno jinak). Na důkazy se podívá a pak je lícem dolů položí. Pokud chce Nixon pohnout žetonem důkazu směrem k sobě, musí zahrát barevně odpovídající kartu, otočit ho lícem nahoru a posunout. Pokud to však chce udělat redaktor, musí se prve zeptat Nixona, zda je mezi černými důkazy důkaz příslušné barvy, jakou disponuje jeho právě hraná karta. Pokud se tam takový nalézá, Nixon ho otočí lícem nahoru a posune směrem k redaktorovi. Pokud ne, redaktor hodnotu karty musí uplatnit na žeton vlivu či iniciativy, případně jiný důkaz na stupnici stejné barvy (nelze již zahrát událost). Pokud některý z hráčů jakýkoliv z žetonů dostane během kola na pole 5 na své straně stupnice, pak žeton získává a soupeř s ním již nemůže pohnout.

.

Je to prvotřídní, či třetiřadá vloupačka?

Zajímavostí je, že se jedná již o šestou hru zpracovávající téma aféry. Všechny předešlé vyšly v letech 1973 a 1974, ať už se jednalo o karetky, tak o deskové hry rázu a la Monopoly, kde se hráči přetahovali o hlasy namísto peněz. Některé k pojetí přistupovaly vážně, jiné s humorem, nicméně se dá říci, že téma spíše zneužívaly, než zpracovávaly.

Za lokalizaci současné Watergate z roku 2019 od Capstone Games vděčíme Fox in the Box, přičemž pro velký úspěch se hra dočkala na českém trhu již jednou dotisku a nyní trh zaplavil druhý print. Osobně jsem hrou nadšen a shledávám ji jako jednu z nejlepších dvojkovek. Hra by sice mohla být pro svůj velikostní formát levnější, nicméně vězte, že obsah i tak stojí za to. Proč?

Hra funguje. Plyne, není o ničem pochyb, nikde se nezadrhává. Má skvěle napsaná pravidla. Komponenty jsou kvalitní – velké přehledné karty ze silného papíru, masivní dřevěné neštípající se žetony, solidní karton, originálně pojatý herní plán. Grafika podporuje atmosféru a z celého zpracování cítíte příběh stojící za hraním karet a šoupáním žetonů. Možná vám nemusí být po chuti font písma psacího stroje, cizost tématu, či nevýraznost černobílých fotografií spousty neznámých lidí, co se o něčem dohadují. Ale vězte, že tohle je přesně ta hra, které když dáte pět minut k pečlivému prohlédnutí si karet či přečtení první dvojstránky pravidel, už se vezete na vlně nadšení a chcete zkoumat víc a víc. Skvěle pojaté karty obsahují i historická fakta a konotace, které skládáte střípek po střípku k sobě až z nich vyroste košatý strom zneužití pravomocí, maření vyšetřování, diskreditace a korupce. Není to jen obyčejný flavor text, který běžně u karet potkáváte. Skutečně z něj roste příběh. Respektive dva, neboť každý balíček karet vypráví trochu něco jiného. Jako redaktor tušíte, že se něco děje, ale chvíli trvá, než si všechno dáte dohromady a vy dojdete k vrcholu poznání. Jako Nixonův stoupenec sledujete energického muže, ale přestože se skví na vrcholu s úsměvem a odhodláním změnit Ameriku, jeho čas plyne a hora pod ním se stává čím dál více strmější. Kdy zafouká poryv větru z kanceláří The Washington Post? Díky stručným čtivě psaným pravidlům s rozsáhlým historickým vhledem v druhé části sešitu se stanete Watergate odborníky. (Hra je dokonce přehlednější a živější než ceněný film Všichni prezidentovi muži z roku 1976, byť pro ucelený pohled doporučuji shlédnout i ten.)

Za vyzdvihnutí stojí propojení tématu a mechanismů. Nixon vidí, když se odněkud vynoří důkazy. Může se tvářit, že neexistují, ale jakmile se profláknou a redaktoři chytí stopu, nastává čas všechny dokumenty, fotky a nahrávky ztopit, zničit, uklidit. Ovšem nemůže tomu věnovat všechen svůj čas a námezdní síly, musí se také starat o svůj mediální obraz a politický vliv. Tahání se o iniciativu krásně reprezentuje házení klacků pod nohy a neúnavný hon za fakty a informátory, který probíhá napříč Spojenými státy. Kdo bude tentokrát o krok napřed a kdo bude mít poslední slovo? Redaktoři se snaží jednotlivé nitky propojit a následovat je labyrintem neprostupné mlhy byrokracie. Je dobré škodit Nixonovu mediálnímu obrazu a snižovat mu vliv, ale bez silných důkazů zůstane prezident stavící se nad zákon u moci i s celým svým administrativním aparátem zneužívajícím tajné služby. No a pokud se redaktoři důkazů včas nezmocní, tak opět zmizí v černém pytli přisluhovačů prezidentovy kanceláře. Stejně tak je zábava shromažďovat důkazy v roli novináře a špendlit je na nástěnku. Zatímco v roli Nixona především ovládáte své konspirátory a občas vám nějaká událost na poli domácí politiky získá čas potřebný k zametení vlastního prahu, v roli redaktora se potýkáte s načasováním a rozhodováním kdy jakou událost zveřejníte, aby vám dostatečně prospěla.

Na hře je krásné to, že při troše pozornosti si všimnete, že za každou barvu důkazů se hraje trochu jinak a to v roli Nixona i redaktora. Hra za redaktora nemusí být zdaleka prohraná, pokud včas změníte strategii a uvědomíte si drobné rozdíly mezi třemi skupinami důkazů. Vaše prohra se odvíjí od vaší případné neschopnosti správně vyhodnotit, kdy je čas změnit klíčové svědky. Prohra Nixona se odvíjí od případné nepozornosti a přehlédnutí redaktorovy změny strategie.

Hru alespoň pro sebe shledávám jako oddychovou. Musíte přemýšlet a dělat rozhodnutí na každém kroku, ale nevysiluje vás to. Sice se u partie nepopadáte za břich, ale máte pocit, že trávíte čas smysluplnou, inteligenci a analytické myšlení zaměstnávající činností, na kterou se těšíte a po které jste schopni pokračovat v jakémkoliv dalším programu. Proto všechno věřím, že se hra může ujmout i ve hře rodičů s bystrými staršími dětmi. Lze ji také doporučit pro páry, pokud vaši partnerku či partnera přímo neodpuzuje politické téma, ve kterém by se nemohl/a identifikovat s aktéry a cíli. Watergate lze bez pochyb považovat za vstupní hru do světa karet s operačními body a efekty událostí, mezi kterými volíte. Většina recenzentů Watergate bere jako přístupnou sestru Studené války. K tomu mám dva komentáře. Watergate je lepší. Sice vypráví jednodušší příběh z kratšího časového úseku, ale právě ta jiskra chytrosti implementovaná zcela jednoduše podtrhuje výsledek. Jsem si jist, že výběr aktérů a událostí pro karty, stejně jako samotné balancování karet muselo autorovi zabrat opravdu hodně času. A pokud bych měl doporučil jen jednu další hru, tak bych bez ohledu na klady Studené války doporučil 1960: The Making of the President. Je skvělé, že někdo prezidentské klání Nixon versus Kennedy zdokumentoval pomocí hry. No ale jak je to klání převyprávěno! Ze tří výše uvedených her se 1960 jako jediná dá sehnat pouze v anglickém jazyce, ale pokud jím vládnete, tak rozhodně po tomhle masivním prequelu událostí let sedmdesátých sáhněte.

Pokud máte omezený rozpočet, malou skříň, začínáte s hrami, hledáte hru pro dva, nejlépe sbalitelnou na cesty, či jste dlouho nikoho v ničem netrumfli a chcete se přetahovat o iniciativu a vliv jinde než v domácnosti a na pracovišti, pak pro vás může být Watergate cesta k vrcholu. Jen pozor na druhou stranu!

Watergate získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Fox in the Box.

Hru můžete zakoupit přímo zde.