Rychlý boj v pevnosti plné příšer

• 

• 

• 

Kdesi v pohádkové zemi u Prokleté pevnosti Černého rytíře.

„Chlapi, pojďte sem! Tady se seřaďte u brány! Já zabuším.“
BUCH, BUCH, BUCH!
„Kdož se to opovažuješ dotýkati se vrat mocného Černého rytíře!?“
„My! Družina statečných reků! Jdeme vyzvat Černého rytíře na spravedlivý rytířský souboj, v němž zemře, a my nastolíme mír v celé zemi.“
„CHACHACHACHA!“
BUCH, BUCH, BUCH!
„Tak co je! Otevřete! Hmmm, tak nic, chlapi, budeme to muset udělat jinak. Obalte si boty a zbraně hadry, ať necinkají! Vpadneme tam v tichosti zadem.“
…

Kdesi za Prokletou pevností Černého rytíře, u díry pod hradbami.
„Tak hele, chlapi, uděláme to takhle: vběhneme do té proklaté pevnosti, prozkoumáme ji, koho objevíme, toho tiše zamordujeme, aby neztropil poplach. Někde uprostřed pevnosti najdeme komnaty toho zpropadenýho Černýho rytíře a porazíme ho!“
„Ale ppppane, ccco tto strašlivé prokletí pevnosti?“
„Jo, na to jsem málem zapomněl, musíme to všechno stihnout do šesti minutek!“
„Aaaa ccco kkdyž to nestihneme?“
„No, tak v tom případě hrdinně zhyneme!“ Tak pozor! TŘI, DVA, JEDNA – TÉÉÉÉĎ!“
„HURRRRÁÁÁÁÁÁÁ!“
„Sakra, chlapi, říkal jsem potichu!“

Seznámení hrdinů

Ťuk, ťuk! Podzemí! je drobná karetní hra, kterou stvořil Anthony Perone, vydalo vydavatelství Blue Orange a českého překladu se chopil ADC Blackfire.

Do podzemního hradu Černého rytíře se potichu vkrade jeden až šest statečných rytířů a jejich alespoň sedmiletých panošů. Útok na hrad jim i s přípravou nezabere více než deset minut.

Průzkum

Celá hra je schovaná v malé, pěkně ilustrované krabičce s magnetickým otevíráním. Uvnitř, pod pravidly, jsem při rozbalování objevil balíček karet pevností, přesýpací hodiny na měření času a několik různých kartonových žetonů.

Karty jsou malé, o velikosti karet surovin z Osadníků z Katanu, či karet v Timeline. Po zevrubné prohlídce mě upoutaly pěkné a vtipné ilustrace příšer přistižených při netradičních činnostech. Nějakou dobu jsem se s dětmi bavil jejich prohlížením. Objevili jsme třeba Kostlivce mazlícího se s kotětem, Trolla stříhajícího si nehty u nohou, posilujícího Čerta, nebo Goblina hrajícího si s autíčky. Zejména při úvodních seznamovacích partiích jsme si nově objevené ilustrace často ukazovali a holky se smály a smály. Všemu nasadil korunu samotný Černý rytíř, kterého naše skupina přistihla v růžových nedbalkách. Tohle se tedy ilustrátorovi Pierru Waltchovi moc povedlo!

Faktem je, že po několika partiích, kdy jsme začali hrát na čas, jsem již obrázky na kartách nevnímal a zajímala mě pouze čísla v rozích. Šestiletá dcera si však při hrách obrázky ráda prohlíží stále a nezapomene je vždy pořádně okomentovat. Naopak to, že hrajeme na čas, ji příliš nezajímá.

Příprava na zteč

Nachystat Ťuk, ťuk! Podzemí! před vlastní hrou není nijak složité. Žetony si dáte někde po ruce, stejně tak i přesýpací hodiny. Z balíčku karet vyndáte karty s označením věže, které jsou na kampaňové hraní, ale o tom něco povím později. Mezi zbylými kartami najdete Černého rytíře, dáte ho bokem, zbytek zamícháte a Černého rytíře zase vložíte zpět pod připravený balíček. Každý hráč si lízne karty do ruky, jejich počet se odvíjí od počtu hráčů, vyloží se jedna karta doprostřed stolu jako začáteční a útok na pevnost započne.

Ještě nějaká pravidla boje, ne?

Pravidla hry nejsou nikterak složitá, jdou rychle přečíst a jsou plné příkladů pro lepší pochopení. Také vysvětlení ostatním hráčům není žádný problém, alespoň u nás pravidla všichni hned pochopili.

Hráč na tahu si vždycky vybere jednu kartu z ruky a překryje právě jedním rohem karty roh nějaké již vyložené karty. Všechny karty totiž mají v rozích čísla, jejichž součet určuje, zda postupující oddíl dobyvatelů příliš nehlučí. Součet rohů na kartách nesmí nikdy překročit číslo pět, to by totiž znamenalo prozrazení a okamžitý konec hry. Karty jsou dvojího druhu – obyčejné chodby (při vyložení mají až na čtyři výjimky součet hodnot pět) a již zmiňované nápadité karty příšer. Tyto karty mají součet čísel vždy větší než pět a je třeba příšeru umlčet postupným překrytím jejích rohů nižšími čísly. Na každý boj s příšerou máte vždy omezený počet tahů, které ukazují žetony času položené na kartě příšery. Jakmile žetony dojdou, příšera se vzpamatuje z ochromení  způsobeného příchodem statečných reků a začne řvát, čímž se mise opět nezdařila.

Po vyložení karty hráč ještě překontroluje, zda někde na chodbách nedošlo k přílišnému hluku, dobere si novou kartu a hraje další rek. Takto hráči pokračují až do chvíle, kdy udělají chybu a na některé kartě se objeví součet čísel větší než pět, čímž prohrají, nebo uplyne vymezený čas přesýpacími hodinami a hráči zase prohrají, nebo úspěšně doberou celý balíček karet a probojují se až k Černému rytíři. Pokud se jim ho povede zbylými kartami v rukou „utišit“ – vítězí, v opačném případě hra opět skončí prohrou.

Zpověď

Musím se přiznat, že nám docela dlouho trvalo, než se nám povedlo poprvé zvítězit. Nejprve jsme dělali moc chyb při pokládání karet, později jsme několikrát přecenili své síly a vyložili příliš nepřátel naráz. Později jsme se již poučili, chyby nedělali, ale zase nám hra trvala moc dlouho. První hry bez chyby jsme hráli třeba čtvrt hodiny, než se nám podařilo dostat se až k rytíři. A tady jsme objevili další problém. Nestačí se k rytíři jen dostat, je třeba se na něj připravit, jinak ho porazit prakticky nejde.

Vzhledem k tomu, že děti nerady prohrávají, docela rychle hru vzdaly a já zkoušel přijít na klíč úspěchu sám. To se mi nakonec podařilo, ale trvalo to nějakých patnáct her. Pak jsem vzal zpět do družiny holky a ukázal jim, že to jde. To bylo radosti, když poprvé vyhrály samy ve dvojici!

Hru jsem hrál sám, ve dvojici s dítětem či se ženou, ve trojici s oběma dcerami, i ve čtyřech celá rodina. A musím říct, že ve dvou posledně zmiňovaných případech mě hra bavila nejvíc. Je to dáno tím, že společně můžete více komunikovat a plánovat, což je s časomírou docela obtížné. Stačí malá nepozornost, na plánu se objeví moc příšer a je vymalováno. Ve hře také existují čtyři karty, které po vyložení zakážou skupině mluvit. A to je teprve paráda, nezbyde nic jiného, než koulet očima, ukazovat a všelijak se pitvořit. Mé děti si tyto situace moc užívaly.

A to je konec? Ještě ne

Po nějaké době pro nás začala být základní varianta hry příliš lehká a hlavně monotónní. Proto jsme se rozhodli vyzkoušet i dvě těžší varianty hry.

První varianta do hry přináší jen drobný prvek, který však hře přidá na obtížnosti. Na některých kartách jsou nakreslené malé truhličky s poklady. V průběhu základní hry jsme si jich nevšímali, ale v pokročilé variantě jsme dostali nový úkol vykládáním karet propojit co nejdelší řetězec z pokladů. Zní to jednoduše, ale věřte, že není. Najednou už totiž nebylo jedno, kam jsme kartu v podzemí položili. Museli jsme začít víc plánovat, což v kombinaci s časomírou nebylo jednoduché. Také jsme dostali novou výzvu a začali si zapisovat rekordy.

Ve druhé variantě jde vlastně o čtyři různě obtížné pevnosti spojené do jedné kampaně. K tomu jsme využili doposavad odložený balíček karet s označením věže. Balíček obsahuje těžší nestvůry, které je třeba při průchodu podzemím porazit.

Střípky z kroniky

Ťuk, ťuk! Podzemí! je malá karetní hra pro hráče od sedmi let. Věk dětí je odpovídající, myslím však, že je potřeba malým hráčům trošku poradit, jak hru hrát. Také časomíru bych pro děti nechal v krabici, k hraní ji vlastně ani nepotřebují a hru si užijí i bez ní. Navíc si při časovém presu nestihnou vychutnat ilustrace na kartách, což si myslím, že je pro děti důležitý doplněk hry. Naopak, časomíra je důležitá pro hraní starších hráčů, neboť zvyšuje obtížnost jinak snadné hry.

Přestože je hra maličká, užili jsme si s ní spoustu zábavy. Na začátku je hra těžká, po několika obehráních však již není problém vyhrávat. Když je už základ příliš snadný a ohraje se, lze hru ztížit dalšími variantami, což se mi líbí.

Na závěr si dovolím doporučit vám jednu úpravu pravidel, která se nám docela osvědčila. Hráč si novou kartu do ruky nebere na konci svého tahu, ale na úplném začátku tahu, samozřejmě kromě prvního kola. Tuto úpravu jsme si doma zavedli, neboť nám jinak nedávalo smysl pravidlo vyložení Černého rytíře. Hráč, který si ho dobere, ho má ihned vyložit a jeho tah končí, ale hráči si v původních pravidlech dobírají karty až na konec tahu, takže by vlastně ve svém tahu hrál dvakrát. Přiznám se, že jsme vůbec nevěděli, jak to vlastně hrát.

Po dokončeném úkolu je čas na chvástání v krčmě

Tak holky, co byste mi o dobývání pevnosti řekly?
Verunka (8 let): Jsou tam příšery a musí se jednat rychle, než se čas přesype.
Káťa (6 let): Je tam hodně karet, na některých jsou příšery a ty musíš všechny zabít do přesýpacích hodinek.

Co se vám nejvíc líbí?
Verunka (8 let): Karty, protože nikdy nevíš, co za příšery vylosuješ.
Káťa (6 let): Jsou tam legrační příšery, fintí se před zrcadlem, nebo se fotí telefonem a jeden má holčičí šatičky.
Taky procházení hradem.

A co vám na hře vadí?
Verunka (8 let): Nemůže se zdržovat, hodiny se sypou rychle.
Káťa (6 let): Jenom, že ty příšery musíš zabít, než odhodíš ty kolečka s hodinami.

Líbí se vám obrázky?
Verunka (8 let): Moc, nejvíc Černý rytíř, protože vypadá legračně v růžových šatičkách.
Káťa (6 let): Ano, nejlepší je ten rytíř se šatičkama.

V kolika hráčích jsi nejraději hrála?
Verunka (8 let): Ve dvou, protože jsme všechno stihli.
Káťa (6 let): Ve dvou, protože jsme s Veve vyhrály.

Je hra těžká?
Verunka (8 let): Na začátku jo, těžké je zabít příšery, vykládání karet je lehké.
Káťa (6 let): Těžkolehké. Lehké je vybrat si kartu a položit ji, ale těžké jsou přesýpací hodiny.

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ADC Blackfire.