Putování budoucích hrdinů za nesmrtelností

• 

• 

• 

Tak běžná situace v pohádkách.

Kdesi v české kotlině v tradiční pohádkové vesnici nachází se malé hospodářství. V chaloupce s doškovou střechou zde žijí staří rodiče a jejich dospělý syn. Maminka se stará o domácnost a hospodářská zvířata, tatínek je od rána do večera v polích či v lese. A jejich dospělý syn? Ten od rána do večera i od večera do rána leží za pecí a lelkuje. Je to typický pohádkový Honza. Pusa mu jede, všechno ví, všechno zná, všude už byl dvakrát, ale pomáhat mamince a tatínkovi s hospodařením, to ne, to má vždy jen spoustu výmluv.

A tak se není čemu divit, že jednoho dne došla tatínkovi trpělivost, přikázal ženě napéci pověstné Honzovy buchty s mákem, tvarohem a povidly, shodil syna z pece, do ruky mu vrazil cestovatelskou hůl s ranečkem buchet, do druhé mu vtiskl pár drobných mincí a vypoklonkoval ho ze vrat. Ať se prý vrátí za rok, však se ve světě jistě neztratí, když tak přemoudřele hovoří.

Honza chvíli bezradně postával před zavřenými vraty, pak pokrčil rameny a loudavým krokem vyrazil západním směrem pryč. Jako malému klučíkovi mu rodiče povídali, že právě tímto směrem za velikým lesem leží strašlivá jeskyně smrti, kde žije bájná ošavlená lupička. A protože nevěděl, kam by se vrtnul, rozhodl se, že se podívá, co je na tom vyprávění pravdy, když už se musí rok protloukat světem. Za vesnicí tedy Honza nadzvedl krajní větve lesních velikánů a vnořil se do lesní tišiny. Již se smrákalo, a tak začal přemýšlet, kde dnes složí hlavu. V tom v dáli spatřil mihotavé světélko. I rozhodl se, že lépe mu bude v nějaké lidské společnosti v teple, než samotnému ve tmě a chladu. A tak zamířil k tajemné záři. A měl štěstí. U ohně se choulila roztomilá stará babička. Honza si s ní pěkně popovídal a ona ho za drobný penízek naučila obstojně zacházet s holí a také mu prozradila několik základních kouzelných formulí. Pak babička z ničeho nic zmizela a Honza vyrazil dále.

Nikdy v lese nebyl, to dá rozum, a tak ho překvapila rozlehlost místního hvozdu. Už několik dní procházel lesem a konce stále nebylo. Proto se Honza rozhodl vystoupit na strmý kopec. Na kopci však tábořil maskovaný lukostřelec. Jemu se do potyčky naštěstí nechtělo a Honzovi samozřejmě již z principu jeho povahy také ne, i proto Honza svou výřečností loupežníkovi vymluvil díru do hlavy a on jej za to naučil něco ze svého střeleckého umění.

Další týdny pak Honza putoval lesem, když v tom stromy skončily a náš poutník vyšel na okraj rozlehlé strže. Lesa již měl Honza plné zuby, a tak se rozhodl sestoupit na její dno. A dobře udělal. Na dně, mezi spoustou kostí a nejrůznějšího vybavení, nalezl také veliké, bohatě zdobené válečné kladivo. Hned se cítil silnější. Strž však všude končila strmými srázy, a tak se Honza musel vrátit stejnou cestou zpět do lesa. Pokračoval tedy dále lesem. Ten se však začal postupně měnit. Byl temnější a temnější, plný zvláštních bytostí. Jedno setkání s nimi se Honzovi málem stalo osudným. Potkal totiž lesní žínku, která mu naprosto učarovala. Honza zatoužil zůstat s ní do konce života. Dlouho se těšil její blízkosti, až si jednoho dne všiml, že mu ta rohatá kráska do čaje sype nějaké byliny. Pod pohrůžkou rány kladivem po hlavě, Honza od lesní žínky zjistil, že se jedná o kouzelný nápoj lásky. Přinutil žínku, aby ho recept naučila, navíc jí sebral hrst zlatých mincí a kouzelné lektvary a odešel pryč.

Po dalším putování se Honza konečně dostal z lesa. Záře slunečních paprsků jej málem oslepila. Radost mu to však neudělalo. Ocitl se přímo před černou věží nějakého mága. Toho by nebylo dobré potkat. Honza se tedy začal opatrně plížit kolem věže pryč. A měl opět štěstí. Při plížení okolo věže nalezl Honza na zemi drobný zlatý klíček, který náhodou přesně pasoval k postranním dvířkům věže. Za dvířky byla malá místnůstka plná lektvarů a zlatých mincí. Rychle si nabral a utíkal pryč.

Věž zůstala za Honzou, ale co čert nechtěl, o kus dále narazil náš hrdina na tajemnou jeskyni. Z nitra čišel studený chlad a děsivý zápach. „Ani mě nenapadne tam lézt,“ pomyslel si Honza. „Při mém štěstí tam ale bude nějaký pěkný pokládeček,“ přemítal Honza dále. „No zkusím tam opatrně nahlédnout,“ rozhodl se nakonec a hodil dovnitř obrovský kámen. Jeskyně byla naštěstí prázdná. Tajemný obyvatel byl zrovna pryč. „A copak se to támhle v rohu třpytí?“ Skutečný poklad – další lektvary a penízky. „A teď rychle pryč!“ Moc daleko se však Honza nedostal. Záhy na něj zaútočila naštvaná okřídlená čertice ozbrojená vidlemi. Honza nezaváhal, pozvedl své válečné kladivo a s mocným řevem jí dal co proto. Prchala, až za ní hořela tráva.

Po tomto dobrodružství si Honza pořádně odpočinul, a pak se vydal na další cestu. Co to vidí v dáli? Je to ona pověstná jeskyně smrti z dětských pohádek. „Tak ona přeci jen existuje!“ Zde Honza ani neváhal a okamžitě se dral dovnitř. Nic. Jen stopy po strašlivých obyvatelích. „Jistě budou nedaleko. Nebylo by příliš taktické potkat je zde všechny naráz,“ pomyslel si Honza a upaloval pryč. Ve dveřích se však srazil s hrozivým upírem, který se ihned sápal po jeho krku. Lačnost po čerstvé krvi se však upírovi vymstila. Nevšiml si Honzova kladiva, které mu mocnou silou urazilo hlavu. „Myslím, že je na čase opět zaplout pod koruny stromů,“ pomyslel si Honza kráčeje do lesního stínu. Sotva však rozhrnul první větve, dotkla se jeho brady chladivá ocel. Byla to ona pověstná ošavlená lupička. Naštěstí se spokojila s několika málo lektvary a mincemi výměnou za život.

Rok strávený mimo domov se chýlil ke konci, a tak Honza čím dál častěji toužil po návratu. Po cestě domů ještě zažil drobnou potyčku s okřídleným škorpio-lvem a třeskutou srážku s králem nemrtvých, ale s pomocí nabytých bojových dovedností a kouzelných schopností vyvázl i z těchto nepříjemností se zdravou kůží.

Domů se pak vrátil jako hrdinný rek s velikým jměním a po celý zbytek života díky tomu nemusel hnout prstem. Vysedával v hostinci a všem, kdo mu byli ochotní naslouchat, vyprávěl o svých hrdinských činech.

Zajímavosti v kronikách zapsané

Nějak podobně bude vypadat i příběh vašeho hrdiny při hraní pěkné rodinné hry Stezky slávy.

Hru vytvořil Romain Chastan, jemuž po výtvarné stránce pomohl skvělý ilustrátor deskových her Miguel Coimbra (7 divů světa, Cyclades, Deep Blue, Fuji Koro, Game of Thrones, Savana, Pustina, Malé velké dobrodružství a zombie, Když sním, Zombicide). Hru si pod svá křídla vzalo vydavatelství Ankama. A máme štěstí, že se hra zalíbila českému vydavatelství Rex hry, kteří hru přivezli k nám.

Svými stezkami slávy si může naráz projít dva až pět dobrodruhů, alespoň desetiletých, a celý rok ve světě hrdinů jim v tom našem opravdovém zabere půl až tři čtvrtě hodinky.

Ve hře se stanete mladými začínajícími dobrodruhy, kteří si doma vzali meč, štít a knihu kouzel, vybavili se nějakými těmi zlaťáky a bylinkovými dryáky, a vyrazili vstříc dobrodružství. Po roce úžasných setkání, zabíjení nestvůr, plenění pokladů, nalézání bájných předmětů a navštěvování tajemných míst se pak vrátíte domů a v hospodě vyprávíte užaslým venkovanům své příběhy.

Stezky slávy využívají mechanismu tajného výběru destiček a přikládání dílků do své zásoby.

• 

• 

• 

Přehlídka výbavy

Na Stezky slávy jsme se doma moc těšili. Obrázky na internetu vypadaly krásně, krabice měla takový dětinsky hravý nádech v podobě válečníka jdoucího neohroženě porazit draka s výbavou na týdenní puťák na zádech.

Doma mně byla krabice ihned odebrána mými dcerami a nekompromisně bez okolků rozbalena. Pod víkem se nacházel sešit pravidel a osm kartonových desek s dílky dobrodružství na vyplokávání, další karton byl s herním plánem a poslední se spoustou malých žetonků. To bylo doma radosti z vyplokávání. Pěkně dělený insert se nám rychle plnil vyplokanými prvky hry. Našli jsme čtvercové krásně ilustrované dílky dobrodružství s pěti barevně odlišnými ruby – modrým, žlutým a oranžovým s čísly 1, 2 a 3 pro jednotlivá období, dílky s fialovým rubem a se symbolem kompasu pro výpravy, a hnědé s přilbou, jako počáteční dílky hrdinů. Dále jsme do jednotlivých přihrádek roztřídili žetony mincí, lektvarů, klíčů, boje, magie a slávy. Následovaly je prapory boje a magie pro jednotlivé hráče a poháry převahy. Po nich přišly na řadu dvě odkládací desky na dílky, oboustranný herní plán a sada karet plánování pro každého hráče.

Intermezzo I:

Materiálově a graficky je hra moc pěkně udělaná. Třeba žetonky. Jsou sice trochu menší, ale hezky barevně a tvarově odlišené. Mince jsou kulaté, lektvary vypadají jako nádoby, klíče drží jednoduchý obraz klíčů a koruny vypadají jako koruny. Žeton začínajícího hráče vypadá jako rohatá přilba, čtyři poháry za převahu v množství magie, peněz, lektvarů a síly jsou opravdu ve tvaru ušatých pohárů a prapory hrdiny krásně navazují na žetony síly a magie. Při hraní je vše přehledné a děti se snadno zorientují. Navíc to vypadá na stole zajímavě.

Co se mi ale líbí nejvíce, jsou dílky dobrodružství. Tady se autoři opravdu vyřádili na ilustracích. Postavy, které hrdinové při své pouti potkávají v lesích jsou nápadité, vtipné a detailně vykreslené. Třeba chrabrý princ s růží v puse, kyprá hostinská nabízející pohár medoviny, či rohatá lesní čarodějka. Zejména ta hostinská mě pobavila. Ale i místa, které hrdinové navštíví jsou neotřelá. Narazíte tady na klasické scenérie – jeskyni, čarodějovu věž, hřbitov, starý chrám, hrad, ale i na podivnou laboratoř, kašnu se sochou ušaté víly, zmenšené Prachovské skály, či malé Benátky. Předměty jsou předměty, tam se příliš kouzlit nedá, ale nejvíc mě baví prohlížení příšer. Docela jsem se při tom nasmál. Třeba korpulentní beran s válečnou sekerou, okřídlená čertice s vidlemi, či král nemrtvých jsou opravdu povedené.

Co mě trochu potrápilo je insert. Na dílky dobrodružství a karty je skvělý, ty tam drží pěkně roztříděné, ale žetonky se mi sesypaly po celé krabici a při třídění jsem si připadal jako Popelka. Musel jsem je tedy dát do sáčků, pak drží na místě, ale rozdělení do přihrádek malinko postrádá smysl. To je však jen malá vada na kráse.

Přípravy na výpravy

Stezky slávy jsou také velmi jednoduché na přípravu před hrou.

Nejprve jsme položili na stůl herní plán otočený na stranu podle počtu hráčů. Pro dva a tři hráče slouží deska s šesti políčky výběru, pro čtyři a pět strana s osmi políčky výběru. Dílky dobrodružství jsme rozdělili podle rubových symbolů a každou hromádku zvlášť zamíchali. Cestovatelské balíčky modré, oranžové a žluté, nebo chcete-li jedna, dva a tři slouží pro výběr hráčů z herního plánu. Z balíčku číslo jedna se vyloží dílky na místa na herním plánu. Fialový balíček výprav jsme nechali při počátečních partiích bokem (později jsme si každý vylosovali tři dílky z tohoto balíčku, dva jsme nechali skrytě u sebe a třetí jsme zahodili). No a pak si každý hráč vylosuje z hnědého balíčku hrdinů dílek s hrdinou, kterým se narodil. Tato destička představuje počáteční dílek skládanky jeho dobrodružství. Pak si ještě každý hráč vzal sadu hlasovacích karet, počáteční výbavu svého hrdiny podle symbolů na úvodním dílku a jeden z praporů pro zaznamenávání své síly a magie.

Nakonec jsme se domluvili, kdo bude začínající hráč a dobrodružství mohlo začít.

Intermezzo II:

Hru s klidem zvládnou připravit i menší děti. Onehdy mě takto překvapily mé dvě dcery (7 a 9 let). Říkaly, že se mnou hrát nic nechtějí, pak se vyplížily z obývacího pokoje do svého pokojíku a zde připravily právě Stezky slávy. Nakonec mě a ženu zavolaly, ať si s nimi jdeme zahrát. Hru měly připravenou přesně podle obrázku v pravidlech, jen hrdiny si nelosovaly, ale přiřadily si ty, které se jim líbí.

Jak putovat za slávou?

Ještě před tím, než vám prozradím, jak Stezky slávy hrát, zmíním se o sešitu pravidel. Ten je totiž uživatelsky velmi přívětivý. Je zde použit docela velký font písma, všechny pravidla jsou doplněna o názorné obrázky a příklady. Nechybí ani pěkné ilustrace ze hry. Každé pravidlo je podrobně rozepsáno a vysvětleno.

A nyní již k samotnému hraní.

Cílem hráčů je v průběhu deseti kol nastřádat co nejvíce bodů slávy. Tyto vítězné body získávají hráči díky prožitým událostem z vybraných dílků dobrodružství.

Každé kolo se skládá ze tří po sobě jdoucích fází. Tou první je získávání dílků dobrodružství, druhou je přikládání dílků dobrodružství do své mozaiky a třetí je příprava na další kolo.

Rozhlédnu se po nějakém tom dobrodružství.

Dílky dobrodružství jsou vyloženy na herním plánu na jednotlivých očíslovaných pozicích. Hráči si naráz tajně vyberou dobrodružství, které by chtěli získat, a ze svých karet výběru položí před sebe kartu s číslem, která odpovídá pozici dílku, které chtějí získat. Jakmile mají všichni hráči vybráno, karty naráz otočí a odhalí svá čísla. Pak, počínaje začínajícím hráčem, si hráči rozeberou své zvolené dílky. Docela často se stává, že dva hráči zvolí stejné číslo. Dílek dobrodružství si tak vezme hráč, který je dříve na řadě, a druhý hráč zatím nic nezíská. Jakmile si však všichni vyberou dobrodružství podle čísla na svých kartách, mohou si hráči, kteří ještě v tomto kole dílek nezískali, vybrat libovolný ze zbývajících dílků na herním plánu. Po tomto výběru předá začínající hráč žeton hráči, jenž si vybral dobrodružství s nejnižším číslem.

Intermezzo III:

Před hraním jsem si myslel, že tajné vybírání dílků bude mít větší taktický dosah, což může být důležité pro hráčské herní skupiny. Ve skutečnosti jsou ale Stezky slávy na hráče hodná hra. „Vyfoukl ti někdo dobrodružství, které jsi chtěl zažít? To nevadí, v klidu si vyber ze zbývajících.“ Samozřejmě náhradní dobrodružství nebude pro hráče tak výhodné, jako to ztracené, ale pořád nějaký výběr existuje. Kolikrát se mi náhradní dobrodružství i vyplatilo, protože jsem si vzal nejnižší číslo, takže sice méně výhodné dobrodružství, ale v dalším kole jsem mohl vybírat jako první.

Naopak při hraní s dětmi jsem vysloveně vítal, že si děti mohou vybrat při nezdaru nový dílek. Pro rodinné hraní je to skvělé řešení.

• 

• 

Mám na to dobrodružství?

Druhou fází herního kola je přikládání dílků dobrodružství do své životní mozaiky.

Tuto fázi provádí hráči současně, a tak nejsou žádné prostoje ve hře. Dílek, který chce hráč přiložit, musí však nejprve zaplatit. V levém horním rohu je praporek s jeho cenou. Někdy je třeba zaplatit mince a lektvary, někdy je třeba použít body boje a síly a někdy praporek s cenou chybí a takový dílek je zdarma. Jestliže hráč nemá dostatečnou sílu či magii, může se za každý chybějící dílek posilnit lektvarem. Lektvary a mince hráč samozřejmě odhazuje ze své zásoby do zásoby společné. Sílu a magii hráč prostě jen musí mít u svého praporu a nic si nesnižuje. Na herní desce s výběrem dílků jsou dvě řady dílků. Pokud si hrdina vybral dílek z horní řady, kterou hra nazývá divočina, musí ještě navíc k ceně dílku zaplatit jednu minci či lektvar. Ve vzácných případech, kdy hráč není schopen za dílek zaplatit, odhodí dílek pryč a vezme si za něj minci, lektvar a klíč.

Jakmile dobrodruh dílek zaplatí, může si jej umístit do svého životního příběhu. I umisťování dílků má však svá pravidla. Tak předně všechny ilustrace musí být orientovány stejným směrem. Ve středu stran dílků jsou trojúhelníčkové spojky. Nově položený dílek musí vždy alespoň jednou stranou navazovat na některou z původních spojek. Některé dílky mají ale strany bez spojky. Tyto strany nesmí být přiloženy k žádnému dílku se spojkou. A aby toho nebylo málo, v některých spojkách je zakreslena polovina klíče. Když se hráči podaří spojit dvě poloviny klíče, může si vzít jeden klíč ze společné zásoby, odemknout poklad a vybrat jeho obsah. Jakmile hráč dílek přiloží, vezme si z dílku odměnu. Ta je nakreslena v dolní části uprostřed. Některé odměny jsou k dispozici ihned, jiné jsou aktivovány až na konci hry.

Intermezzo IV:

I zde jsou Stezky slávy „hodnou“ hrou, ale naprosto tematicky. „Nevybereš si z dolního řádku? Dobře, zažij dobrodružství v lese, jen si připlatíš zlaťáček či lektvárek.“ nebo „Nemáš dost síly či magie na poražení nestvůry? Nevadí, posilni se lektvarem za každý chybějící bod síly či magie.“ A v neposlední řadě: „Nemůžeš vybrané dobrodružství zažít? Co se dá dělat, sice nemáš nový zážitek do životní mozaiky, ale lelkováním jsi získal minci, lektvar, a dokonce i klíč od pokladu.“ Opět se budu opakovat. Pro hraní mezi hráči jsou tato pravidla příliš měkká. Nicméně hra cílí na rodinné hraní a děti. Proto tato opatření vítám a při hraní s rodinou mi vůbec nevadila.

Co se týče přikládání nových dílků do životní mozaiky, toto mě velice při hraní bavilo. Je to takový hlavolámek. Zejména, když vám někdo vyfoukne vysněné dobrodružství a musíte si vybrat neplánovaně jiné. Pak je třeba pěkně přemýšlet, kam ten zatracený dílek umístit, aby z něho vlastně něco bylo. Zde se krásně hodí pravidla pro zkušené hráče, kdy má člověk k dispozici dva tajné dílky navíc, které v této fázi může kdykoli přiložit. Samozřejmě musí zaplatit jeho cenu. Občas se mi díky tomu povedlo nechtěný dílek krásně zkombinovat s tím tajným a byly z toho bodové hody. Také systém získávání klíčů a odemykání pokladů se mi líbí. A co teprve mým dcerám. Hon za poklady byl jejich herní cíl. I u odemykání truhel však musí člověk uvažovat, neboť některé truhly dávají odměny násobené počtem určitých dílků, a tak se občas vyplatí s odemčením počkat.

Kapitolou samou pro sebe jsou dílky míst. Tyto dílky nedávají odměny automaticky, ale ve chvíli, kdy takovéto místo spojíte s dalším dílkem. Někdy nezáleží, jakého typu dílek je, jindy je typ přímo předepsaný. Tady už člověk musí opravdu hodně přemýšlet a kombinovat, aby maximalizoval svůj zisk.

Hotovo, tak rovnýma nohama do dalšího dobrodružství.

Následuje fáze přípravy na další kolo. Zde se odloží z herního plánu určitý počet dílků na odkládací destičku a všechny zbývající dílky dobrodružství se posunou k nejnižším číslům. Pak se doplní herní deska novými dílky a hra pokračuje dalším kolem.

Hra skončí po desátém kole. Hráči pak určí, kdo získal poháry za největší počet mincí, lektvarů, síly a magie. Nakonec hráči vyhodnotí dílky postav, které udělují body na konci hry a spočítají, kolik bodů slávy, kdo získal. Kdo má nejvíce slávy, je vítězem hry.

Intermezzo V:

Stezky slávy jsou nádherná rodinná hra. Rádi ji doma hrajeme, a to i s mými dcerami. Hru chápou a hrají bez problémů. Proto si myslím, že autory navržený doporučený věk deset a výše by se v tomto případě mohl klidně posunout na osm let. Moc se mi líbí varianta hry pro pokročilé s dvěma tajnými dílky výprav navíc a doporučuji vám přejít na ni co nejdříve. Je to zábavnější a případné plánování je zajímavější.

Stezky slávy jsou hrou pro celou rodinu. Rodiče se u hry nenudí, děti jí chápou a dokáží zahrát a všichni se moc dobře baví. Aspoň u nás tomu tak bylo. A jelikož ocenění Říše her: Rodinná hra zatím neexistuje, uděluji Stezkám slávy svou soukromou cenu: RODINNÁ HRA.

Stezky slávy mají jednoduchá pravidla a zajímavé mechaniky, které ocení zejména začínající hráči. Proto uděluji hře OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VSTUPNÍ HRA.

Také mají i přes výtky krásný insert. Jsem rád, když si vše můžu roztřídit. Proto uděluji Stezkám slávy OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: DOKONALÝ INSERT.

Ocenit musím také znovuhratelnost hry. Díky neustále se měnící kombinaci dílků v nabídce je každá hra jiná. Uděluji tedy Stezkám slávy OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: SKVĚLÁ ZNOVUHRATELNOST.

Stezky slávy získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti REXhry.

Hru můžete zakoupit přímo zde.