Je to pták? Letadlo? Nebo že by Superman? Kdepak! Tahle modrá šmouha se jmenuje Sonic a nabírá parádní rychlost i na deskoherním stole.

• 

• 

• 

Být stále mlád…to bych si hrál

Ježek Sonic se narodil 23. června 1991, kdy na svět poprvé zahrozil ukazováčkem ve videohře vydavatelství SEGA. Čas v jeho případě nehraje roli, dodnes jde o nestárnoucího patnáctiletého ježčího týnejdžra, který miluje rychlost, boj s bezprávím…a jeho modrá je pořád dost dobrá.

Sonic si kromě videoher záhy vydobyl právoplatné místo mezi hračkami, televizními seriály, oblečením i školními potřebami. Třešničkou na dortu byl v roce 2020 úspěšný rodinný film, na který letos navazuje pokračování… a jistě jen shodou náhod a okolností také nová desková hra od vydavatelství ADC Blackfire Sonic a parťáci.

Hned na začátku mohu všechny uklidnit, že v tomto případě nejde o bezostyšné rýžování peněz ze zoufalých rodičů v podobě desáté variace na Člobrdo, Labyrint či Monopoly. Nic takového! Herní krabice slibuje závodní zábavu dvěma až čtyřem hráčům ve věku od sedmi let na dvacet minut, což nezní vůbec špatně. Pravdou je, že krabice v tomto případě nekecá.

Krabice a insert

Sonic a jeho sedm parťáků bydlí ve středně velké krabici, která kromě figurek ukrývá složený herní plán, balíček karet a návody na hru v češtině a slovenštině. Ve hře nejsou (hurá) žádné kostky, všimli jste si?!

Na první pohled zaujmou krásné detailní a barevné figurky, které vykukují z průhledných okének ještě před otevřením bedny. Figurky jsou umístěny v insertu, takže nekorzují krabicí. Většinou u her toto chválím, u Sonica jsem trochu zdrženlivější, protože většina postaviček drží v insertu fakt pevně a při jejich vkládání a vyjímání mám vždy obavu z toho, abych je nepoškodil. Při vkládání se mi zatím osvědčil postup: “nejdřív hlava, potom docvaknout zbytek”, při vytahování obrácený postup plus přidám jemné otáčivé pohyby. Doporučuji si také insert před první hrou vyfotit, abyste předešli sofistikované minihře “najdi figurce správné místo”.

Herní plán je složený ze šesti částí a pod ním je v insertu místo pro balíček karet. Karty se do tohoto “šuplíku” vejdou úplně přesně a to je za mě velká škoda, protože zrovna u hry určené dětem už od sedmi let se nabízí možnost karty obalit, aby hra vydržela co nejdéle. Ve chvíli, kdy jsem karty obalil (jsou zapotřebí obaly 56 x 87 mm), nevešly do “šuplíku” na výšku, na šířku a ani hloubka nebyla dostatečná (a to se dno insertu nedotýká dna krabice). Vzhledem k tomu, že hry beru na různé dětské akce a obalování je nutností, zamrzí to, zvláště když je pod insertem tolik “vzduchu” a volného místa. Nicméně, pro domácí hraní nad tím lze přimhouřit oko. Herní plán je krásně barevný a přestože je plochý, působní trojrozměrně.

Vzhůru do Green Hillu

Sonic a parťáci je závodní hrou, která více než na původní hopsací videohru odkazuje na novější ježčí závodní videopočiny typu Team Sonic Racing. Každý hráč si zvolí jeden ze čtyř týmů, úkolem týmu je proběhnout závodní dráhou tak, aby v cílové rovince skončil hráčův tým jako první. Týmy se skládají ze dvou postaviček a mají jednu ze čtyř barev: černou, červenou, žlutou a modrou. Postavičky jsou různobarevné, rozhodující je barva jejich podstavce.

Zatímco si někteří neumí představit léto bez třech týdnů v Černé hoře, nejikoničtější lokací pro Sonica je hora Zelená – Green Hill, kde na ježka v původní videohře čekaly hned tři levely. Desková hra si z Green Hillu bere vše, co zde máme rádi: loopingy, bonusy, prstýnky a samozřejmě hroty ostré jako břitva. Závodní dráha se skládá z políček, po kterých se pohybují figurky hráčů. Pokud figurka skončí pohyb na poli:

• prstýnků, v příštím tahu figurka akceleruje pohyb o dvojnásobek
• bonusu, hráč si vezme kartičku výhody
• loopingu, figurka sklouzne zpět na jeho začátek, protože looping lze překonat pouze celý najednou
• s hroty, v příštím tahu se bude figurka moci pohnout jen o jedno pole

Pohyb figurek ve hře ovládají karty. Barva karty určuje, který tým se bude pohybovat, číslo na kartě pak o kolik políček. Na začátku kola dostane každý hráč šest náhodných karet. Hráči hrají jeden po druhém a vždy, když jsou na tahu, musí zahrát jednu kartu.

Samozřejmě je nejvýhodnější hrát karty svého týmu a vybírat si, kam se která postavička posune. Hráč na ruku ale dostane mix všech karet, takže kromě svého týmu musí hrát i karty ostatních týmů a určovat, co provede která figurka soupeře. A tady se projeví hezký strategický a škodící charakter hry. Karty soupeřů s vysokými hodnotami je nejlepší hrát ve chvíli, kdy jejich figurka stojí na poli s hroty (posune se bez ohledu na zahranou hodnotu jen o jedno pole). Nebo naopak zahrát takovou kartu, která soupeře pošle na pole hrotů nebo doprostřed loopingu, takže zpomalí jeho pohyb. A karty s nízkou hodnotou? Ty se hrají nejlépe ve chvíli, kdy soupeřova figurka stojí na poli s akceleračními prstýnky.

Soupeř si tyto laskavé službičky jistě zapamatuje a spočítá to autorovi škodolibosti ve svém příštím tahu. Kromě toho se ale může také bránit. Kdykoli ve hře nějaká figurka skončí pohyb na poli bonusu, vezme si hráč jednu kartu výhody. Tyto karty umožňují jednorázově:

• zvýšit pohyb figurky o jedno pole
• zdvojnásobit pohyb
• získat štít proti hrotům
• překonat looping
• přeskočit na nejbližší pole s prstýnky ve směru závodu
• získat kartu výhody pro všechny hráče

Pokud hráč vlastní některou z bonusových karet, může ji zahrát i v tahu soupeře. Například soupeř hodlá přesunout figurku hráče na pole s hroty. Hráč ovšem k tomuto cizímu tahu přidá svou bonusovou kartu +1 a díky tomu figurka zakončí své putování v bezpečí.

Jakmile hráčům dojdou karty, doberou si z balíčku nových šest karet a pokračují, dokud je postupně zase všechny nezahrají. Když karty v balíčku dojdou, zamíchají se všechny zahrané karty a hra pokračuje ve stejném tempu a vzorci dokud některý z týmů, tj. obě figurky, nepřekoná cílovou pásku. A to je z hlediska pravidel všechno. Hra je jednoduchá, přesto strategická a zábavná.

Dva za dva, tři a čtyři za jeden

Všímavějším čtenářům už nejspíš hlavou šrotuje otázka, jak hra funguje ve třech hráčích, jsou-li čtyři barvy karet? Snadno, z balíčku se barva jednoho týmu úplně odstraní. Ve dvou hráčích se ale hraje se všemi kartami a každý hráč ovládá dva týmy. V plném počtu hráčů hraje každý hráč za jeden tým.

Svižná rodinná hra

Přiznám se, že jsem k Sonicovi přistupoval s koňskou dávkou nedůvěry. Čekal jsem nějakou banalitu typu Člobrdo okořeněnou pěknými figurkami. O to víc jsem byl překvapen originální mechanikou hry a zábavným principem zpomalování soupeřů. Moc se mi líbí převedení ikonických překážek a bonusů do deskoherní podoby, úplně na mě dýchla nostalgie.

Většinu partií jsem hrál proti dětem, hru jsem vysvětlil během tří minut a pak už nastoupila zábava. Zdaleka nejtěžší je hrát tuto hru proti vlastním dětem. Asi je to nějaký nepsaný zákon vesmíru či co, ale jakmile hrají děti proti rodiči, spiknou se a snaží se svému chlebodárci všemožně škodit. Navzájem si pak nahrávají, což může vést rodiče k frustraci. Jenže i v této hře hraje svou významnou roli náhoda a zřejmě i karma, a tak není v závěru hry nic zábavnějšího, než vědět, že dětem zbyly na ruce jen karty, které musí zahrát a způsobit tím vítězství pro tým rodiče. Škodolibost? Kdepak. Spravedlnost.

Ve hře je velká míra náhody, záleží na tom, jaké karty svého týmu hráč dostane. Přesto jsem měl pocit, že hru ovládám já a ne ona mě. A když jsem nemohl udělat dobrý tah svými figurkami já, hledal jsem možnost, jak co nejméně pomoci soupeřům.

Na krabici je doporučený věk sedm let. Vzhledem ke snadným pravidlům a absenci textu na kartách jsem hru zkoušel i s pětiletými dětmi, které pochopily, co a jak, jen se neuměly smířit se škozením soupeřům. Jenže bez škození by celý ten závod postrádal šťávu. My, co jsme vyrostli na Člobrdu nebo Dámě s nekompromisními babičkami trestajícími sebemenší pochybení, bychom to v pěti letech zvládli se ctí. Současné děti? To už nechám na posouzení každého čtenáře. Faktem je, že zatím v každé partii měli všichni hráči zhruba stejnou šanci vyhrát. Chumel figurek se pohyboval po závodišti víceméně rovnoměrně, nestalo se mi, že by někdo výrazně zaostával nebo utíkal. Díky tomu byla hra napínavá až do konce.

Závěrečné shrnutí

Sonic a parťáci je svižná, jednoduchá a originální závodní hra s prvky škození protihráčům. Jedna partie zabere dvacet minut, což je pro rodinné hraní moc fajn a pro škodolibost přesně tak akorát. A komu to nestačí, může vyzvat soupeře do dalšího kola. Milovníci Sonica si připíší bod navíc za krásné zpracování a další za vtipné a funkční propojení původní videohry s deskovkou. Kdepak Člobrdo… Sonicu, nezlob se!

Hra Sonic a parťáci získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ADC Blackfire.

Hru můžete zakoupit přímo zde.