Luštivé africké dobrodružství úžasného cestovatele

• 

• 

• 

„Naše cesta nebude přímá, obzor dávno zhas…,“ zazněly první tóny hymny slavné šifrovací hry. Kolem mě v potemnělém parku postávají a zpívají hloučky nadšených lidí. Každý vypadá, jako by právě vyrážel na putovní tábor. Veliké batohy, karimatky, čelovky na hlavách. „…Kam zavedeš nás cesto, až dlouhý bude stín?…“ Mráz mi běží po zádech. Jsem tady, je to skutečnost, kam se asi dostaneme v této nekompromisní šifrovací hře bez nápověd? Vydrží pěkné počasí, či nás překvapí sníh a mráz? Přeci jenom je již listopad. „…My nevzdáme se snadno, když máme chvíli zlou, …“ Vzdát se? To ne, to jsme neudělali nikdy. Takže mě čeká studená noc venku, mrazivé svítání a ospalé dopoledne někde v odlehlém lese. A to v případě, že se nám bude dařit. „…Sáhnem si na dno a projdem TMOU!“ Hymna skončila. Rozechvělou rukou trhám startovní obálku a nakláním se spolu se svými kamarády nad jejím obsahem. První šifrou je taková hříčka. Chvíli nechápeme, co se kolem nás děje, brzy se zorientujeme a vyrážíme do davu řešit situaci.

Ze startu odcházíme docela brzo, což nám na tvářích vyloudí úsměv. Na druhém stanovišti dostáváme papír se zvláštními klikyháky. Chvíli tápeme, ale z bezradnosti nás vysvobodila kamarádka, jež se začala přehrabovat v batohu a s vítězoslavným úsměvem vytáhla zrcátko. Brzy jdeme tedy dál večerním městem. Skvrny, zdánlivě náhodně rozeseté na zadání dalšího stanoviště, pro nás nepředstavují žádnou překážku a jdeme tedy na čtyřku. Zatím jde všechno jako na drátkách. Mám skvělou náladu. Jen to nezakřiknout. Stalo se. Další šifra je pro nás opravdu očistec. Je to mapa, to bezesporu, ale co s ní? Po hodině bezradného tápání používáme starou osvědčenou metodu a přesunujeme se zpět do centra města do hospody. Teplo a světlo společně s dobrým jídlem a pitím opět fungují. Sotva nám přinesou večeři, máme doluštěno, rychle hltáme a vyrážíme zpět do výru hry.

Na dalším stanovišti dostáváme s papírem i pokyny od orgů k nástupu do autobusu. Věnujeme se šifře, a tak si ani nevšimneme, že se bus rozjel. Pokračování hry tedy bude někde v odlehlých končinách. No potěš, to bude cesta zpátky! Autobusem jedeme opravdu dlouho a s šifrou stále nemůžeme hnout. Na místě, kde nás autobus zanechal, naštěstí po chvíli dolušťujeme tajenku a vyrážíme mezi vinohrady dále po scénáři hry. Před námi se ze tmy vynořuje nádherně nasvícený starý klášter. S tichou pokorou a obdivem vcházíme do těchto starobylých prostor. U pochodní jsou nápisy. Ve středu kláštera pak poblikávají barevné neonové tyče. „Co s tím máme dělat?“ pomyslel jsem si. Je to tady. Šifra, jež nás ve hře zastavuje. Šifra, jež je asi nad naše možnosti. Postupujeme nejprve společně, pak i každý sám ztichlými prostory kláštera. Pohledem probodávám výjevy na zdech a mžourám do blikajících světel. Nic. Temno. Asi po hodině se scházíme před klášterem na louce a radíme se, jak dál. Nějaké nápady jsou, ale postupně je vyvracíme. Únava a pobyt na jednom místě si vybírá svou daň, celý tým postupně upadá do klidného polospánku. „To ne! Nesmím přece spát!“ pomyslím si a přinutím své nohy k poslušnosti. Vstávám a sám jdu zpět do kláštera. Ani ne tak proto, abych si znovu prohlédl zadání. Spíš mě láká to tajemné historické místo. Procházím hlavní lodí chrámu osvětlenou pochodněmi a hledím na hvězdnou oblohu skrze chybějící střechu. Kouzelný pohled. Poté přecházím do boční rajské zahrady s poblikávajícími neony. Vystupuji po schodech do vyšších pater a hledím na tu zvláštní krásu shora.

Po chvíli koukání se mi rozšířily zorničky. Ano! To není náhoda, to musí být klíč k téhle šifře! Rychle vytahuju z kapsy papír a pastelky. Další hodinu kreslím poblikávající tyče. Nadšeně se vracím k pospávajícímu týmu. Všechny budím a horečně jim vysvětluji své domněnky, abychom to společně rozsekli. Matematici berou pozorně do ruky mé náčrtky a brzy z té změti nesmyslů lámou první písmenka. To je radosti! Kolik je vlastně hodin? Půl osmé. Strávili jsme zde bezmála osm a půl hodiny! To byl zase zásek. Ale nevadí, jsme dál ve hře, bojujeme a nevzdáváme se. Brzy radostně pokračujeme k blízkému hřbitovu pro další papír, jež nám zase zavaří mozky a uvrhne nás opět do beznaděje.

Seznámení s hrou

Tak tohoto scénáře se při hraní nové šifrovací deskové hry z portfolia vydavatelství DINO opravdu bát nemusíte. Jedná se o originální českou hru Šifry Emila Holuba, po níž jsem rád sáhnul, abych ji jako fanoušek šifrovacích her, vyzkoušel. Při výběru mě totiž zaujali autoři této hry, které znám, vídal jsem je na šifrovacích hrách, a to nejen jako skvělé organizátory, ale i jako velmi úspěšné hráče. Jedná se o brněnskou firmu Cryptomania. Cryptomania je pro mě zárukou kvalitně provedené a promyšlené šifrovačky, a tak jsem se velmi těšil na skvělý zážitek. Do afrického dobrodružství po stopách Emila Holuba se může vydat jeden až pět dobrodruhů, kteří se narodili alespoň před deseti lety, přičemž v Africe strávíte jednu až dvě hodiny. No a možná i více – jako já. Šifry Emila Holuba se skládají z luštění úkolů a postupného rozkrývání příběhu. Součástí hry je počítačová aplikace, jež vás provede hrou a zkontroluje správnost řešení vašich úkolů.  

Otevření startovní krabičky

Po otevření krabičky jsem uvnitř objevil drobný sešitek s pravidly hry, malou cedulku s přístupovým kódem do aplikace, pět kartonových kulatých žetonů s vyobrazením zvířat, čtyři zalepené obálky z tvrdého papíru a mapu Afriky na krásném papíru.

Intermezzo I:

No moc toho není, pomyslel jsem si při počáteční prohlídce obsahu krabičky. Čtyři zapečetěné obálky však vypadají moc pěkně a po zhlédnutí obsahu při hraní musím říci, že ilustrátorky Jitka Vágnerová a Irena „Kaori“ Hynková odvedly perfektní práci. Hra se mi po grafické stránce strašně moc líbila. A úplně nejvíc jsem se kochal mapou Afriky. Použitý papír je naprosto úžasný. V ruce mi připomíná opravdický pergamen. To byla od autorů skvělá volba materiálu. I krabička hry má moc pěkné tematické ilustrace, jež mě úplně vtáhly do děje. A to doslova. Co se týče pravidel hry, přečetl jsem je za malinkou chvilku. Zjistil jsem z nich naprosto srozumitelně, co mám dělat a mohl se prakticky hned vrhnout do luštění. Náladu mi naopak kazil přístupový kód do hry, který je jednorázový a neumožňuje tak udělat s kamarády několik týmů a poměřit se mezi sebou navzájem. Každý by si musel koupit vlastní krabičku s hrou.

Šifrovací pomůcky

Na každou šifrovací hru je třeba se řádně připravit a Šifry Emila Holuba nejsou výjimkou. Ke hraní jsme si krom obsahu krabičky na stůl připravili počítač s internetem pro přihlášení k aplikaci a psací potřeby. Po zkušenostech z šifrovacích her jsme na stůl naskládali i tužky, fólie, gumy, pastelky, papíry, pravítka a spoustu dalšího vybavení, kterým vás nebudu zatěžovat. Je to prostě fóbie ze jmen organizátorů a zkušeností z reálných šifrovaček. Tužka a papír nám ale nakonec bohatě stačily.

Start hry

Na stránkách hry jsme vyplnili registraci svého týmu a vrhli jsme se do hraní. Ještě jsem se vůbec nezmínil, v jakém složení jsme hru hráli. Na krabici je psaná úroveň začátečník, a protože jsme se ženou v šifrovacích hrách patrně víc než pokročilí, zahráli jsme si Šifry Emila Holuba s našimi dcerami. Verunka má deset a Káťa osm. Šifry také rády luští, tak jsme věřili, že více méně budou luštit ony a my jim pouze budeme pomáhat. Moc se mi líbilo, že jsme si příběh mohli pustit jako mluvené slovo v aplikaci a nemuseli jsme si ho sami číst, krásně nás to vtáhlo do děje. První úkol ze zalepené obálky – Šest nejlepších, tento úkol je opravdu snadnou rozcvičkou a Verunka s Káťou jej po chvíli koukání rozluštily sami. S výsledným heslem jsme jim však pomohli.

Je dobře, že hra začínala právě tímto rébusem, opravdu není těžký a krásně sejme nervozitu z luštících nováčků. Aspoň u nás doma to tak fungovalo.

Útok Mašukulumbů, tedy druhý úkol ze zalepené obálky, už byl zajímavější. Úplně nechci prozrazovat řešení, budete se tedy muset spokojit s mým tvrzením, že je úkol snadný, jen je třeba využít dostupné informace. Když jsem toto pověděl svým dětem, pohodlně úkol dokončily samy.

No když tak o tom přemýšlím, úplně jsem neřekl pravdu, snadné je to pro trénované luštitele, nezastírám, že nováčci to mohou mít těžší. Je potřeba hodně přemýšlet a položit si tu správnou otázku. U této šifry autoři malinko přitvrdili a bez pomoci by to holky samy nevyluštily. Vy však při luštění nepropadejte panice, neboť součástí hry je systém nápověd, který vám jistě pomůže.

Jestliže jsem druhý úkol označil za trošku složitější, ten třetí je opravdová oddechovka. Holky to zvládly samy a velice dobře se u toho bavily, protože šlo o zvířátka a využívaly se při tom barevné žetonky s obrázky. S čtvrtým úkolem jsem se konečně dočkal a mohli jsme kromě zapečetěné obálky otevřít i tu krásnou mapu. Úkol, který na nás zde čekal jsme vyřešili opět docela rychle.

Tak tento rébus se moc povedl. Nebyl složitý, ale byl moc pěkný, láká mě vám vyzradit víc, ale bojím se, že bych naznačil příliš. Zkrátka opravdu povedená začátečnická šifra.

A v pátém úkolu jsme teda narazili. Asi to způsobily naše přílišné zkušenosti, které nám vždy velí brát organizátory jako nadlidi, kteří jsou schopni prakticky všeho, zkrátka vymýšleli jsme řešení tak složité, že klidně může být inspirací pro nějakou složitější šifrovací hru. Přitom byl úžasně vtipně využit nečekaný herní materiál a šifra, ač složitější, byla opět moc pěkná. Klobouk dolů Cryptomaniaci.

Tady jsme se neobešli bez nápovědy. Ač jsme věděli, kde máme hledat a co máme hledat, budeme se muset všichni přihlásit na oční vyšetření, neboť se nám to prostě nedařilo. Asi i proto jsme se nakonec přesvědčili, že to, co máme najít je úplně něco jiného. Teď úplně vidím, jak se asi na ty mé náznaky tváříte. Zkrátka pátá šifra je moc pěkná a zároveň docela složitá. I po nalezení správných věcí není vyhráno a je třeba ještě pochopit a udělat druhý krok. Ubezpečuji vás však, že nápověda zde pomůže.

Šestý úkol jsme luštili opět s pomocí krásné mapy. Nechal jsem se zde nachytat magickým číslem luštitelů – 26 – jež zde ale žádný další skrytý význam nemělo. Naštěstí má žena mrkla na obě zadání, zanalyzovala počty a už četla domorodou řeč, jako by se v Africe narodila.

Zde se mi moc líbilo využití zvukového záznamu, bylo to docela vtipné, máte se na co těšit.

Sedmá šifra je normální matematický rébus. Je docela jasné, co je třeba udělat, indicií i bez nápověd je dostatek a našli jsme i využití herního obsahu krabičky pro ulehčení. Tady nebylo moc co řešit. Předposlední úkol opět využíval zvuku, tentokrát úplně jinak, ale více méně bylo hned jasné, co máme hledat a dělat. Opět docela rychlovka.

Nevím, jestli to byl záměr autorů, ale písnička mi v hlavě rezonovala celý večer a občas jsem se přistihl, jak si ji polohlasem pobrukuji. Opravdu moc díky.

A máme zde finále. Poslední, devátý úkol hry. Přiznám se, že jsem něco podobného očekával, takže závěr nás přistihl připravené. Byla to snadná záležitost a pěkná tečka za příjemně stráveným odpolednem v rodinném kruhu.

Intermezzo II:

Šifry Emila Holuba od vydavatelství Dino jsou zajímavou a novou možností, jak vyzkoušet šifrovací hry. Deskovek tohoto žánru přibývá, což vděčně kvituji, a zrovna tato se v konkurenci rozhodně neztratí. Má chytlavé téma, dobře vymyšlený příběh a skvěle zvolené šifry. Nejvíce nás potrápily úkol číslo pět, který já osobně považuji za nejlepší část hry, a také zvukový úkol číslo šest, jehož řešení mě moc pobavilo. Díky netradičnímu využívání herních prvků jsem se rozhodl udělit Šifrám Emila Holuba OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: PROPOJENÍ TÉMATU A MECHANISMŮ.

Hra sama sebe zařazuje do obtížnosti začátečník. S tím nezbývá než souhlasit. Přesto vás ta malá zelená krabička docela potrápí, než hru dokončíte. Ale o to přece v šifrovacích hrách jde. Lámat si hlavu nad zdánlivě neřešitelným a po prozíravém vnuknutí s ulehčením a velkou pompou rébus vyřešit. Šifry Emila Holuba naprosto splnily mé očekávání a Cryptomania opět jednou dokázala, že šifrovací hry opravdu dělat umí. Takže, máte-li tento žánr rádi, neváhejte a vyzkoušejte.

Co mě však hodně zarazilo je nemožnost odehrát hru znovu. Kód na webovou stránku vás tam pustí jen jednorázově, a i když se později lze opětovně přihlásit, uvidíte zde jen svá již zadaná hesla a příběhy jednotlivých úkolů, nicméně k jejich zadání se již nedostanete. Zkrátka jde o opravdu jednorázovou záležitost a opětovné hraní není možné.

Šifry Emila Holuba získávají od Říše her ocenění:

Poděkování

Hru můžete zakoupit přímo zde.