Kdepak, toto není hra ze školního prostředí, kde spolužáci solidárně klopí zrak. Tady hrají všichni proti všem, protože něčí mazlíček nechal uprostřed pokoje výmluvný podpis hnědé barvy.

• 

• 

• 

Kdo to byl? je karetní postřehová hra pro tři až šest hráčů na patnáct minut, kterou zvládnou mudlovské děti od šesti a děti hráčů přibližně od čtyř let. Ústředním motivem hry je… BOBEK! Při vysvětlování hry se v této chvíli začne většina dětí culit, protože bobek je přece TOP a kde je bobek, tam bude i legrace. A mají recht. Tím ovšem nechci naznačovat, že se jedná výhradně o dětskou hru, ale o tom později.

Hru vydal na konci roku 2018 ADC Blackfire, první vydání se záhy vyprodalo a hra byla nějakou dobu nedostupná, což se ale s aktuálním dotiskem mění.

Moje kočička to nebyla…

Cílem hráčů je uchránit svých šest domácích mazlíčků před ostudou. Neznámý pachatel totiž nechal v pokoji bobek a vina nesmí padnout na mazlíčky, o které se jednotliví hráči v roli chovatelů starají.

Každý hráč dostane na začátku hry set šesti karet v unikátní barvě, na kterých je kočička, zajíček, křeček, papoušek, rybička a želvička. Hráči si vezmou karty do ruky tak, aby na ně ostatní neviděli. Doprostřed stolu se položí bobek, jehož autora se bude hledat.

…byl to křeček!

Všichni hráči hrají současně, rozhodující je postřeh, rychlost a paměť. Nejmladší chovatel si vybere některé ze svých zvířátek, například zajíčka, vyloží jeho kartu doprostřed stolu a pronese:

„Můj zajíček to nebyl, byla to kočička.“

Úkolem protihráčů je co nejrychleji najít mezi svými kartami kočičku a jako první ji položit na kartu předchozího hráče. Uspěje jen nejrychlejší hráč, ostatní si své zvířátko musí vzít zpátky do ruky. Ten, kdo kartičku vyložil jako první, pokračuje:

„Kdepak, moje kočička to určitě nebyla, za tu spoušť může rybička!“

Ostatní hráči okamžitě hledají svou rybičku, aby ji stihli vyložit jako první a mohli obvinit zvířátko jiného chovatele. Vzhledem k tomu, že všichni hráči začínají se všemi druhy zvířátek, může se hledaný tvor opakovat:

„Moje rybička to nebyla, může za to jiná rybička.“

Přihazovat další kartu zvířátka nemůže jen hráč, který je na tahu a aktuálně adresuje dalšího viníka, protože by si takto nahrával sám sobě.

Hráči se postupně zbavují karet. Pokud je obviněno zvířátko, které už na ruce nemají, musí čekat a dát příležitost ke hře ostatním. Když se někomu s poslední odloženou kartou podaří úspěšně obvinit jiného mazlíčka, dál ve hře nepokračuje, protože jsou všechna jeho zvířátka mimo podezření.

Herní kolo může skončit dvěma způsoby:

1. Ve hře zůstal poslední hráč, který už nemá na koho svalit vinu, takže je viníkem některý z jeho mazlíčků.
2. Mnohem častěji ale hra končí, když někdo obviní zvířátko, které již nikdo z protihráčů nemá na ruce. Pokud už všichni soupeři obhájili své želvičky a aktivní hráč prohlásí: „…byla to želvička“, obvinil neexistujícího viníka a vina tak padá na jeho vlastní mazlíčky.

Viník si vezme žeton bobku a může začít další kolo. Celá hra končí, jakmile někdo z hráčů nasbírá tři bobky.

„Styď se páníčku!“

Vítězem je hráč s nejmenší sbírkou žetonů bobků.

Zpracování hry

Do malé pevné krabičky s magnetickým uzávěrem se vejde přesně 36 karet zvířátek v šesti barvách, český a slovenský návod a sáček s třinácti žetony bobků. Karty mají obvyklou gramáž, žetony jsou z pevného kartonu. V této hře karty dostávají opravdu zabrat, proto je dobrou zprávou, že se do krabičky pohodlně vejdou i v obalech. Rozměr karet je 58 x 88 mm a obaly jsou pro tento formát běžně dostupné.

Krabička je velikostí i zpracováním shodná s hrami Moje zlato, Ťuk, ťuk, podzemí nebo Taco, koča, koza… Magnetický uzávěr je praktický a dostatečně silný. Krabička se snadno vejde do kapsy i do baťůžku, takže ji mohu směle doporučit i na cesty. Hra je prostorově nenáročná, důležité je jen najít nějaké místo pro vykládání karet, ke kterému mají všichni hráči stejně snadný přístup. Návod je krátký a srozumitelný, jeho nastudování nezabere víc než deset minut.

Z deníčku chovatele domácích mazlíčků

Letošní prázdniny jsem vzal hru Kdo to byl? na rodinnou chatu, kde bylo kolem dvaceti lidí, půl na půl dospěláci (většinou nehráči) a děti. Říkal jsem si, že se děti dobře karetkou zabaví, a večer, až usnou, vytáhnu pro nás dříve narozené zajímavější kousky jako Azul, Splendor nebo Čakru.

Pravdu jsem měl v tom, že se u hry děti královsky bavily. Jenže ouha, hra nezůstala bez povšimnutí dospělého osazenstva, které ji večer chtělo zkusit taky. A tak jsme se po večerníčku pustili do hry. Souboj nabral na intenzitě, rychlosti, legraci i soupeřivosti. (Po této zkušenosti jsem vyhledal na karty obaly, protože v té rychlosti může dojít k jejich pomačkání, možná i potrhaní, zvláště když má někdo z hráčů na ruce prstýnky). A pak najednou někdo zjistil, že je půl jedné ráno. Ano, je to hra s jednoduchými pravidly, ale dokáže s přehledem zabavit i partu čtyřicátníků. Asi je bobek TOP v každém věku. A to osádka ještě netušila, že příští den hodlám děti učit Taco, kočka, koza…

Závěrečné shrnutí

Kdo to byl? je karetní rychlík téměř bez věkového omezení. V případě dětí je ideální, když spolu soupeří děti zhruba stejné věkové a zkušenostní úrovně. Pak je hra vyrovnaná a nikdo nemá pocit, že: „To není fér!“ S přibývajícím počtem hráčů stoupá její rychlost a obtížnost, protože je potřeba pohotově předběhnout ostatní hráče a zároveň se pokusit pamatovat, která zvířátka již nejsou ve hře. Hra neudělá ostudu ani na party odrostlejších jedinců, protože je pravidlově přístupná, vtipná a zábavná. S příznivou cenovkou kolem tří set korun ji nelze než doporučit.

Kdo to byl? získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ADC Blackfire.

Hru můžete zakoupit přímo zde.