Hrajeme si na chodící encyklopedii

• 

• 

• 

Vážení televizní diváci, vítám vás u dalšího dílu naší kvízové soutěže.

I dnes zde máme tři soutěžící, pana Pavla, pana Matouše a pana Michala.

„Počkejte, ale já taky hraju.“ „No, a já taky.“ „A ještě já.“

Aha, tak to vidíte, máme zde nějak moc soutěžících. To mi režie neprozradila. Tak jak se jmenujete, pánové?

„Já jsem Kuba a hraju s Mattonim.“ „Já Ondra a hraju s Michalem.“ „No a já jsem Tomáš a zbyl na mě Pavel.“

Dobrá, známe tedy všechny soutěžící. Odkud jste k nám přijeli?

„My jsme z Jehnic.“

To jako všichni?

„Jo.“

Tak to je opravdu pestrý výběr. Co byste nám o Jehnicích pověděli?

„Tak určitě, je tam pěkná škola s halou a venkovním hřištěm s umělou trávou.“

„Ano, ano, a taky pěkný kopeček směrem na Ořešín, tam se dobře běhá. Pěkně kolem hřbitova k Rakovci a pak krpál na Soběšice.“

„A jinak je to městská část Brna sousedící s Moravským Krasem, tak doufáme, že bude hodně otázek z Jihomoravského kraje.“

Dobře, pánové, pojďme na první kolo!

Úvodní seznamování se soutěžícími

Do pestrého výběru kvízových her podle televizních soutěží přibývá nový článek. Vydavatelství Dino ve spolupráci s Českou televizí vydala deskovou verzi soutěže Kde domov můj: Evropa. Autorem hry je Štěpán Peterka. Zasoutěžit si naráz může tři až sedm soutěžících, tedy vlastně moderátor a dva až šest soutěžících, kteří mají alespoň dvanáct let. Jedna soutěžní partie zabere asi půl hodiny. Pokud se však moderátor příliš ponoří do své role a je dostatečně výřečný, může to být i déle. Kde domov můj prověří vaše znalosti ve třech kolech hry. V prvním musíte být nejen znalí odpovědi na všemožné otázky, ale i pohotovější než ostatní, v druhém kole vyzkoušíte své vědomosti, případně taktické schopnosti přehodit hnusná témata na soupeře, no a ve třetím prokážete, jak dobře znáte naši domovinu.

Prohlídka studia

V krabici jsem po otevření objevil herní desku, tři plastové figurky z člověče nezlob se, tři hlasovací karty a karty s otázkami rozdělené do třech balíčků. Samozřejmě nechybí ani pravidla.

Intermezzo I:

V krabici jsem nečekal žádné překvapení. Herní plán i karty jsou standardní a pravděpodobně něco vydrží, ale ruku na srdce, v dnešní době obyčejné plastové figurky z člóva? To se nedali pořídit nějací kvalitnější a nápaditější meeplíci?

Příprava studia k vysílání

Pozitivní zprávou je, že hra lze prakticky hned hrát. Pravidla jsou krátká a nijak složitá. Za jedno pětiminutové přečtení je hravě ovládnete. Nejprve je však potřeba hru připravit. Na stůl se rozloží herní plán, po jehož obvodu se vyloží zamíchané karty jednotlivých kol. Pro první kolo jedna karta nahoru, u nás si ji rovnou nechával moderátor v ruce, pro druhé kolo dvanáct karet, vždy po čtyřech ve třech řadách, a pro třetí kolo pět sloupců karet. V každém sloupci je stejný počet karet, jako je herních skupin, tedy dvě nebo tři.

Intermezzo II:

A zde se projeví úloha moderátora. Když jsme Kde domov můj hráli my, moc jsme se bavili právě tím, že hra vypadala přesně tak, jak ji známe z televize. Náš moderátor nás pěkně uvítal, udělal s námi všemi úvodní rozhovor a pak teprve začal s otázkami pro první kolo. Dokonce byla i reklama, ale to jen proto, že si potřeboval odskočit na záchod. Kde domov můj samozřejmě jde hrát i bez moderátora, hra na to myslí. Ale upřímně, má to být zábavná párty hra, ne? A k tomu trochu toho divadýlka okolo přece patří. My si to rozhodně moc užívali.

A je to tady, jdeme soutěžit

Moderátor si vezme jednu kartu pro první kolo, na které je celkem osm otázek vždy se čtyřmi možnými odpověďmi. Tyto otázky postupně jednu po druhé přečte soutěžícím. Ti se vzápětí hlásí pomocí svých hlasovacích karet. Kdo se přihlásí první, může odpovědět. Pokud odpoví správně, získá pět bodů, pokud špatně, získají body jeho soupeři.

Intermezzo III:

První kolo v našem podání bylo takové zvláštní. Z karty jsme většinou věděli tak dvě, tři otázky, zbytek byl naprostá tipovačka. A tak kdo nevěděl najisto, raději byl potichu, aby nedaroval body soupeřům. Hrozba přenechání bodů protivníkovi je moc fajn pravidlo a do určité míry zamezuje prachsprostému hádání a přihlašování se jen na zkoušku – co kdyby. Většinou jsme tak do začátku získali kolem dvaceti bodů. Každopádně průpovídky moderátora, napínavé pomlky před odpovědí a jeho neverbální projevy nám plně vynahradily depresivní stavy z neznalosti odpovědí.

Po skončení prvního kola a nezbytné občerstvovací pauze je na čase vrhnout se na kolo druhé. Zde si hráči vybírají otázky podle vyobrazených témat a samozřejmě podle bodové hodnoty. Čtyři témata mají hodnotu pěti bodů, čtyři deseti a nakonec poslední čtyři témata jsou za bodů patnáct. Pořadí volby otázky je podle získaných bodů z prvního kola. A jaká jsou zde témata? Je to opravdu pestré. Okruhy zahrnují přírodu, matematiku, vesmír, fyziku, chemii, umění, film, sport, zeměpis, slovní hříčky, mytologii, dopravu, dokonce i jedy, zkrátka vše, na co si vzpomenete, a to nejen z českých luhů a hájů, ale i z ciziny. Třeba hudba britských ostrovů, nebo francouzský film. Tým si tedy zvolí téma a s napětím sleduje ústa moderátora, který jim přečte otázku. Zde každý tým bojuje sám za sebe, a při špatné odpovědi nezíská body nikdo.

Intermezzo IV:

Co se mi na druhém kole velice líbí, je možnost interakce mezi soutěžícími. Jednou za hru se tým může rozhodnout vybrat otázku ne pro sebe, ale pro soupeře. Ten pokud uhodne, získá samozřejmě body pro sebe, ale pokud odpověď nebude znát, přinese tím body týmu, který otázku vybral. A to si pište, že takováto škodící témata jsou ta nejhorší v nabídce. To je pak radosti z cizí neznalosti! To je škodolibého smíchu. Druhé kolo považuji za nejlepší z celé hry.

Třetí kolo je zase úplně jiné. Karty mají tentokrát na svém rubu názvy krajů České republiky, a jak jistě tušíte, otázky se týkají právě tohoto kraje. Soutěžící nejprve dostane otázku za pět bodů. Tato otázka je jen pro něj. Uhodne-li, získá body, neuhodne-li, nedostane nic. Takto se moderátor dotáže všech soutěžících zvlášť, přičemž pro každého je nová karta. Poté se přesune k otázkám za deset, patnáct, dvacet a třicet bodů.

Vítězem hry se stane soutěžící s nejvíce body.

Intermezzo V:

Ve třetím kole mi připadlo, že strašně moc záleží na kraji, z něhož dostanu otázku. Samozřejmě je to individuální, ale otázky z Karlovarského kraje pro mě byly naprosté peklo. Tuto oblast vůbec nemám procestovanou, a tak jsem s odpověďmi značně tápal. Zato Jihomoravský kraj, Středočeský kraj či Vysočina byly naprostá pohoda. Holt, když člověk bydlí u Moravského Krasu a je mu položena otázka z Moravského krasu za třicet bodů, to se to potom vítězí.

Kde domov můj má také zajímavou úpravu pravidel, která se nám moc líbila. Jde o nepovinné pravidlo „Dvakrát víc, nebo nic“. Soutěžící, počínaje posledním hráčem, dostane od moderátora otázku z náhodně vylosované karty druhého či třetího kola. My si dávali otázky z kola druhého za patnáct bodů. Pokud hráč správně odpoví, všechny jeho získané body se zdvojnásobí, zato při špatné odpovědi hráč všechny body ztratí. My jsme to ještě hráli tak, že toto pravidlo bylo nepovinné, každý se prostě mohl rozhodnout, zda risk chce podstoupit, nebo si nechá své body.

Intermezzo VI:

Tato obměna mi přišla skvělá. I ti nejslabší mají stále šanci v celé hře zvítězit. Napětí je až do konce hry, což občas ve hře se základními pravidly chybělo. Je také sranda pozorovat, jak se mění nálada u stolu. Poslední hráč sklesle vydá pokyn: „Tak všechno, nebo nic, stejně je to jedno.“ Moderátor přečte otázku a hráči se rozjasní tvář. Ihned správně odpovídá a u stolu nastane panika. Najednou se ocitá před ostatními. A nyní je tu zase dilema u nově posledního hráče, riskovat ztrátu všeho, či to nechat být. Nemusím vám asi prozrazovat, že ten poslední to vždy riskne, ale co když je někdo na druhém místě? Zariskovat a zabojovat o to první, nebo se spokojit se stříbrnou pozicí. Určitě to vyzkoušejte, byla to taková třešnička na dortu.

Posoutěžní beseda

Kde domov můj: Evropa je docela zábavná vědomostní soutěž inspirovaná svou televizní předlohou, nic víc, nic míň. Užijete si ji zejména pokud ve své skupině máte člověka, který se ujme funkce moderátora a svými divadelními výstupy hru ostatním obohatí. Hra je rychlá, takže si ji lze zahrát několikrát po sobě. Samozřejmě je zde stejný problém jako u jiných vědomostních her. Opakující se karty otázek. Hru jsme hráli asi desetkrát a již při tomto počtu jsme se setkávali s opakujícími se kartami. Na druhou stranu jsme si aspoň ověřili, že jsme se při hraní něco nového dozvěděli a naučili.

Proto uděluji Kde domov můj: Evropa OCENĚNÍ ŘÍŠE HER: VZDĚLÁVACÍ CHARAKTER.

Na závěr perlička z hraní:

„A nyní otázka za dvacet bodů pro vás, pane.“

Hráč si nervózně kouše nehty.

„Do které chráněné krajinné oblasti na Moravě patří Amatérská jeskyně?“

„No to je jasné, ne? To je u nás. To je ta nad Brnem.“

„A povíš nám i jméno?“

„Jojo, počkej, to je ten, Moravský Kras.“

Propuká jásot publika: „No konečně ses vymáčkl, to bylo těžký, co? Co jinýho jsi chtěl jako říct?“

Moderátor tahá další kartičku.  „A máme zde otázku za třicet bodů a opět z Jihomoravského kraje.“

Hráč na řadě se spokojeně usměje.

„Sloupsko-Šošůvské jeskyně u Blanska se nacházejí v CHKO: Moravský…“

Předchozí soutěžící puká vzteky, zatímco ostatní se hurónsky chechtají.

„Ty jo, to si děláš p…l, já to aspoň musel říct celý a on si jen doplní slovo a shrábne o deset bodů víc!“

„Kras.“ Doplní bodře soutěžící na řadě. Za potlesku ostatních.

Kde domov můj: Evropa získává od Říše her ocenění:

Poděkování

Hru můžete zakoupit přímo zde.