Říše her

Vše o deskových hrách na jednom místě…. to je říše her

V mechu a kapradí divy se (ne)rodí

Les je kouzelné místo. Voní pryskyřicí a jehličím a překypuje životem. Najdeme zde spoustu rostlin i živočichů – od mechu a sasanek přes otravné komáry a zákeřná klíšťata až po roztomilé veverky a hrdé jeleny. Je plný prosluněných jehličnatých mýtin i vlhkých mechových paloučků. A právě na takových paloučcích hluboko v čarovných lesích, až tam, kde se ztrácely i stezičky lesní zvěře, ležel ve stínu mohutného prastromu malý kraj plný kouzelných divů – Divukraj. A právě o něm bude dnešní pohádka.

Byla nebyla…

…jedna desková hra, kterou si moc přála pod stromeček jedna malá dívenka, co se jmenovala Terezka. Napsala dopis ježíškovi a protože byla Terezka tuze hodná, ježíšek její přání vyslyšel a pod stromeček jí hru nadělil. To bylo doma radosti! Terezka si hru rozbalila a nestačila se divit (inu, Divukraj) – když otevřela krabici, vykoukla na ni spousta pohádkového herního materiálu.

Z kartonových dílů nejprve složila majestátní prastrom. Do jednotlivých připravených sáčků roztřídila kromě bodovacích žetonů 105 dílků různých surovin: bobule, větvičky, oblázky a úlomky smůly. Líbilo se jí, jak jsou krásně provedené (i jak gumové bobule roztomile poskakují jako miniaturní hopíky – hned si vzpomněla na hopsinkovou šťávu méďů Gumídků). Kromě velkého herního plánu roztodivně tvarovaného jako malířská paleta našla dále Terezka v krabici 4 velké kartonové dílky běžných událostí a 4 krásné sady po 6 roztomilých zvířecích pomocníků pro každého hráče: ježečky, myšky, veverky a želvičky. Figurky byly krásně tvarované, ale to nejlepší mělo teprve přijít: přenádherně ilustrované karty! Kromě 11 kartiček lesa a 16 kartiček významných událostí na Terezku čekalo 128 velkých přenádherně ilustrovaných karet plných kouzelných tvorů a jejich lesních staveb. Poté se Terezka podívala do pravidel a zjistila, že i ta jsou krásná: mají spoustu obrázků a věcných příkladů, jsou výtečně přeložená (kupříkladu se dozvíme, jak se v Divukraji nazývají jednotlivé měsíce: dechotaj, všerašín, třpytojas či listochřad) a doprovozená dopisy, básněmi, záznamy a příběhy z Divukraje, což překrásně ilustruje jeho svět a reálie. Vše tematicky zapadá do celkového příběhu a náplně hry, ve které se seznamujeme s jednotlivými obyvateli lesní říše a lákáme je do svého nově budovaného města, ve kterém stavíme pro jednotlivá zvířátka nejrůznější budovy.

Terezka by si novou hru už už chtěla zahrát, jenže s ní bydlel i poťouchlý a poněkud škarohlídský Petr. Když zahlédl divy Divukraje, zatvrdil se, že se nenechá opít rohlíkem a podrobí je svému studenému kritickému pohledu. Pohádky měl sice rád, ale ke všemu přistupoval s nadhledem zkušeností ostříleného hráče s mnoha zářezy na své oblíbené dvacetistěnné kostce. Ano, dílky surovin jsou krásné (bobule poskakují na Petrovo gusto přeci jen trochu moc) jenže na herním plánu je na suroviny málo místa, rozlézají se kam nemají a herní plán by tak měl obsahovat reliéfy nebo měly být ke kře přiložené nějaké krabičky jako ve hře Na křídlech. Složený prastrom vypadá vskutku majestátně, jenže je tak trochu k ničemu, jak mu ostatně později dala za pravdu budoucnost ve formě odehraných partií: skládání a rozkládání prastromu (aby se zase vešel do krabice) je zdlouhavé a časem vede k opotřebení a strom jako takový je sice hezký, ale nefunkční (jelikož herní komponenty, které se na něj ukládají, se mohou stejně tak dobře umístit na herní plán či kolem něj), zabírá mnoho místa a navíc brání v dobrém rozhledu na herní plochu hráčům mající smůlu na dobré místo u herního stolu. Možností je samozřejmě nechat strom složený mimo krabici a použít jej jako dekoraci.

Petr souhlasil s tím, že karty jsou skutečně nádherně ilustrované a roztomilé a hra má skutečně kouzelnou pohádkovou atmosféru. Ovšem herní materiál je přeprodukovaný a méně by bylo více. Naopak postrádal větší počet žetonů vítězných bodů či záznamový arch na body, který ve hře z jeho pohledu zcela nepochopitelně chybí.

Když se dosyta vynadívali…

…přečetli si pravidla. Ocenili, že jsou dobře napsaná a hezky strukturovaná, že jich není moc a že jsou vcelku snadno a intuitivně pochopitelná (největší radost jim však udělaly zmíněné básničky a textíky dokreslující atmosféru). Studium pravidel jim zabralo necelých 15 minut a vrhli se do první hry.

Terezka má ráda ve hrách worker-placement mechanismus (tj. umisťování figurek, tzv. „dělníků“, v případě Divukraje pak „zvířecích pomocníků“ na různá pole na herním plánu, přičemž umístěný dělník či pomocník umožní vykonat nějakou akci, např. zisk surovin); Petr má zase rád mechanismus „tableau building“ (tj. vytváření sítě vyložených karet, které se navzájem synergicky ovlivňují a posilují, čili „kombí“). A nejprve měli radost oba, jelikož Divukraj tyto mechanismy propojuje do jedné hry. Hráči v každém tahu volí jednu z následujících 3 možných akcí:

  1. Umístění pomocníka
  2. Vyložení karty
  3. Příprava na další herní období

Jak posílali zvířátka pro smůlu a oblázky

Terezka s nadšením posílá svá zvířátka tu do houštíčka pro sladké hopsinkové bobule, tu k potůčku pro oblázky, tu na palouček do lesní svatyně a líbí se je jí, jak svědomitě plní akce – pomocníčci pilně snášejí suroviny a karty. Může si vybrat, zda pošle pomocníka na políčko, kam se vejde sám (obvykle silnější akce) nebo se na nich může pomocníků sejít více (obvykle méně účinné akce). Určitým zpestřením jsou vždy náhodně vybrané a umístěné karty lesa – představují další možné akce, na které lze své zvířecí pomocníky umístit.

Je to milé zpestření – karty lesa budou každou partii jiné, což zvyšuje variabilitu a znovuhratelnost. Karty lesa navíc zpravidla umožňují provádět nejsilnější akce. Některé z vyložených karet před hráči rovněž nabízí možnost umístit na kartu pomocníka (v některých případech i na karty soupeřů) – možností je tedy hodně. Zdálo by se tedy, že pohádka o worker-placementu má dobrý konec, ale to by nesměl přijít Petr.

Mračí se, že pomocníků je zatroleně málo. A opravdu: na začátku hry má každý hráč pouhopouhé dvě figurky. Pokud hráč vyhlásí třetí akci (přípravu na další herní období), umístění pomocníci se mu vrátí a navíc si může vzít nového (či v poslední fázi 2 nové) ze zásoby prastromu. Čímž ale ukončí jednu z celkových 4 etap hry. Na začátku partie si Petr připadá jako bez rukou – nemá žádné suroviny, pomocí kterých by mohl stavět (vykládat) karty a může umístit pouhopouhé 2 pomocníky. Naopak na samotném konci hry mají pro změnu hráči pomocníků až příliš a ne vždy se pro ně najde smysluplné uplatnění.

Jak karty hráli až se obehráli

I když měli hráči pomocníků málo, s o to větší vervou se hodlali pustit do stavby. Terezka s Petrem si nestavěli z karet jen domečky, ale přímo celé městečko. Nejenže mohli vykládat karty z ruky, ale mohli si zvolit rovněž kartu z louky na herním plánu (ve stálé nabídce je zde vždy otočeno 8 karet). Petr poznamenal, že louka je zajímavým nápadem, jak ušetřit čas v karetním mikromanagementu – pokud mají hráči k dispozici dostatek surovin, nezdržují se nákupem karet a následným vykládáním před sebe: místo toho kartu z nabídky rovnou umístí do svého města. Dalším zajímavým mechanismem je určitá podvojnost karet: jak už bylo řečeno, karty zachycují buďto budovy nebo jejich zvířecí obyvatele. Pokud máte postavenou budovu, za vyložení odpovídajícího nájemníka už platit nemusíte. To funguje skvěle nejen herně, ale i tematicky z čehož má Terezka velkou radost. Petr se ale začíná kabonit karty bývají povětšinou velice drahé a nějakou drobu trvá, než hráči získají vyžadovaný počet surovin. Dále je možné jich mít na ruce nejvýše osm (není zde žádná fáze úklidu na konci hráčova tahu, získané karty nad počet osmi tak hráči propadají už při dobírání) a vyložených karet lze mít nejvýše 15. Opět je zde podobná dynamika jako s pomocníky: na začátku hry máte karet málo a nemáte suroviny na jejich vyložení; na konci hry máte povětšinou dost karet, i nějaké ty suroviny se najdou, ale dojde vám místo na jejich vykládání. Akce „Výprava“ na herním plánu pak působí vysloveně jako kompenzační mechanismus: za umístění pomocníka a odhození určitého počtu karet lze získat body.

A jak je to s oním napjatě očekávaným „kombením“? Je to fajn. Chytrým kombinováním karet lze efektivně získávat suroviny a body či další výhody. Problémem ale je, že kýžená karta nemusí za celou dobu partie přijít. Podobný problém mají do určité míry i jiné hry, ale u Divukraje to zkrátka tak nějak… víc drhne. Karty jsou obyčejně drahé, není možné si jich více nabrat (obecně získávat karty není snadné a obvykle to znamená ztrátu pomocníka) a nejsou zde žádné mechanismy prohledávání či protáčení balíku. Petr je zklamaný. Má pocit, že ostatní hry „tableau building“ mají management karet zvládnutý lépe (ať už stařičký San Juan a jeho následovník Dobyvatelé vesmíru či novější Na křídlech) a karty tam prostě plynou. Divukraj spíše stojí.

Jak jim na jaře opadalo listí

A tak Terezka s Petrem vyložili své pomocníky, zahráli všechny karty, které mohli, a říkali si, co budou dělat dál? Poslední možnost, kterou hráči kromě umisťování pomocníků a vykládání karet v Divukraji mají k dispozici, je ukončení ročního období. Jelikož se Divukraj hraje na 4 fáze dle ročních období, lze tuto akci provést nejvýše třikrát (čtvrtým ukončením hráč zároveň ukončuje hru). Jedná se o jakýsi „reset“ – hráči získají zpět své pomocníky (a další navíc, jak bylo popsáno výše) a nějaké ty karty.

Terezce se líbí tematičnost – na jaře a na podzim vynesou všechny vyložené zelené karty nějaké ty suroviny, je zde tak paralela mezi jarní a podzimní sklizní. Petrovi vadí, že akci ukončení ročního období mohou hráči hrát nezávisle na sobě. Je tak teoreticky možné, že jeden hráč má ještě jaro, zatímco ten druhý už vítá podzim. Jelikož všichni budují svá městečka kolem společné louky, působí tento mechanismus až rušivě netematicky, což je škoda. Na druhou stranu ale přispívá k pocitu, že jak budujete své městečko, připojuje se díky vašemu stavitelskému věhlasu stále více pracovníků a pomocníků, a zažíváte tak jakýsi pocit růstu (který naštěstí postupně vytlačuje počáteční pocit bezmoci a neohrabanosti).

Zazvonil zvonec…

…a pohádky byl konec. Terezka s Petrem sečetli vítězné body (bohužel bez chybějícího záznamového aršíku) a přemítali, jak se jim vlastně společně prožité pohádkové dobrodružství líbilo. Inu líbilo, avšak mělo to svá „ale“. Hra skutečně překrásně vypadá, ALE je nepraktická: prastrom spíše brání ve výhledu a překáží (nehledě o nutnosti jej neustále skládat a rozkládat, pokud si jej nemíníte vystavit na poličku), suroviny se na herním plánu rozlézají a není si kam zapisovat body. Worker-placement a management surovin sice funguje, ALE má podivnou a ne příliš přívětivou (a velmi netematickou) dynamiku ukončování ročních období. Karet je ve hře dost a dají se zajímavě kombit, ALE management karet je nepružný a záleží spíše na náhodě, jestli získáte tolik potřebné karty do vašich vytoužených kombíček. Hra vypadá a působí neskutečně roztomile a pohodově, ALE opravdu není určena dětem (a přes jednoduchost pravidel ani začínajícím hráčům) – vaše mozkové závity se zakroutí víc než kníry pohádkového krále Břitvy; nemusí to být nutně na škodu, jen je zapotřebí počítat s tím, že Divukraj není rodinná hra, ale složitější strategická záležitost. A jelikož jsem u recenze poněkud nevalné hry Hex-up! přimhouřil při hodnocení obě oči díky přívětivé ceně, zde jsem v rámci férového přístupu nucen udělat opak – Divukraj je sice hezký, ALE drahý. Pocítíte to zejména při nákupu rozšíření a mini-rozšíření, kde dva balíčky čítající 25 nových karet vyjdou bratru kolem pětiset korun, což je cena, která odpovídá nové plnohodnotné hře (např. nedávno recenzovaný Draftosaurus či Panovník). Určitě to není chyba českého distributora (kterému naopak patří velký dík a smeknutí klobouku za perfektní překlad pravidel), je ale na místě na vyšší cenu upozornit zejména kompletisty, kteří ke hře musí mít všechna rozšíření. Divukraj je pěkná hra, které asi nejvíce škodí jakýsi „hype“, který se kolem ní nabalil. Je to slušná nadprůměrná hra a i když je velmi populární a žádaná, troufám si tvrdit, že za úspěchem stojí především líbivé vizuální zpracování. Herními mechanikami mě totiž příliš nepřesvědčila a pokud máte doma některou z „tableau-building“ her jako již zmíněné San Juan, Dobyvatele Vesmíru, Setters: Zrod impéria (od stejného distributora) či Na křídlech, nejsem si jist, zda bude Divukraj výrazně hodnotným přírůstkem do vaší sbírky – zejména budete-li mít od hry vysoká očekávání díky zmíněnému hype. Pokud žádnou z uvedených a jim podobných her doma nemáte, láká vás bezkonfliktní hra s nízkou mírou interakce a pěkným kombením vykládaných karet, přitahuje vás perfektní vizuál a v neposlední řadě nemáte hluboko do peněženky, zkuste do Divukraje zavítat. Třeba vás příjemně překvapí.

Divukraj získává od Říše her ocenění:

Tags:

One Reply to “Divukraj”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by Vás zajímat také: