Říše her

Vše o deskových hrách na jednom místě…. to je Říše her

Dědicové trůnu: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp

Hra Dědicové trůnu (v originále Hidden leaders) úspěšně prošla kampaní na Kickstarteru, kde ji podpořilo více než 12 tisíc backerů. Za hrou stojí trio autorů Andreas Müller, Markus Müller a Raphael Stocker. O velmi zajímavý vizuál se postaral Satoshi Matsuura. Na český trh hru dostalo vydavatelství REXhry a hra je určena 2 – 6 dědicům od deseti let.

Dědicové trůnu jsou jednoduchou karetní hrou se skrytými rolemi. Každý z vás je jedním z dědiců, který sympatizuje s jednou ze čtyř frakcí. Na minimalistickém herním plánu pomocí efektu karet pohybujete dvojicí ukazatelů, jejichž umístění na konci hry stanoví vítěznou frakci. Pokud s touto frakcí sympatizuje jen jeden hráč, vyhrává on, pokud více, vítězí ten, který má ve své družině nejvíce hrdinů dané frakce. Hra tedy slibuje mnou oblíbený princip skrytých rolí, velkou míru interakce a také zajímavý princip posouvání ukazatelů. To celé by přitom mělo být i v maximálním počtu hráčů odehratelné zhruba za půl hodinky.

Ke zpracování hry nemám co vytknout, opravdu moc se mi líbí netradiční ilustrace, včetně přehledné ikonografie. Dobrá je i kvalita všech použitých materiálů. V balení najdete prakticky jen balíček karet, malý herní plán a dva dřevěné ukazatele. A samozřejmě pravidla, která jsou opravdu velmi přístupná, a vysvětlíte je během pár minut. Při čtení jsem měl obavu, jestli si nebudu plést hromádky přístavu (dobírací balíček), hospody (nabídka karet lícem vzhůru) a divočiny (odhazovací balíček). Naštěstí během chvilky vše přešlo do krve i díky ikonografii na herním plánu a mohli jsme začít hrát.

Na začátku si tajně vyberete svého dědice, který sympatizuje se dvěma frakcemi, následně si vezmete 5 karet, jednu z nich odhodíte a jednu využijete jako skrytého hrdinu, který může být efektem jiné karty otočen do vaší družiny, nebo neodhalen zůstává jako žolík do závěrečného vyhodnocení vítěze. A zbylé tři karty si necháte. Každá z karet patří jedné do čtyř frakcí, dále pak na ní najdete pokyn k pohybu dřevěných ukazatelů na herním plánu, případně někomu seberete kartu, otočíte skrytého hrdinu a podobně.

Podle počtu hráčů hra končí ve chvíli, kdy má někdo ve své družině stanovený počet hrdinů s tím, že skrytí hrdinové, které si vyberete na začátku, nebo získáte v průběhu hry, se do součtu nepočítají. Pak nastává okamžitě konec, a jde se vyhodnocovat vítěz.

Každá z frakcí vyhraje při jiném postavení dřevěných ukazatelů na plánku. Jedna potřebuje mít oba co nejvíce vpravo, další chce mít ukazatele vedle sebe, a další preferují jednu z barev alespoň o dvě políčka před druhou. V praxi zjistíte, že během celé hry většinou balancujete na pomezí vítězství všech 4 frakcí a jedna karta může celé uspořádání a tedy i celkového vítěze přetočit. A v tom vidím já osobně zásadní problém.

Hru jsme hráli v různém počtu hráčů, ale prakticky pokaždé zvítězil ten, který svým tahem hru ukončil, ať již tím, že vyložil stanovený počet hrdinů nebo jehož hrdina posunul ukazateli a zároveň přidal hrdinu do družiny jiného hráče, čímž byl spuštěn konec. Právě proto, že během celé hry se většinou balancuje na pomezí vítězství všech frakcí, má tento poslední krok obrovskou sílu a během našeho testování téměř vždy určil vítěze hry. Příliš nepomohlo ani to, že s vítěznou frakcí může sympatizovat více dědiců, protože každý se většinou snažil do družiny umisťovat hlavně jednu barvu, aby případnou remízu rozhodl ve svůj prospěch. Sice se tím příliš nepracovalo se skrytou identitou, do čehož nás hra kvůli silnému poslednímu tahu ani nenutila. Zažili jsme například hru, kde jsem od začátku vykládal pouze modré hrdiny, všichni tedy věděli, že se budu snažit mít oba ukazatele na plánku vedle sebe, aby vyhrála modrá frakce. Když jsem vykládal šestého hrdinu, posunul jsem ukazatele téměř tak, jak jsem potřeboval, schopnost hrdiny navíc říkala, že mohu otočit jednoho ze skrytých hrdinů a toho vyhodnotit. Tím jsem bez problému (tedy se štěstím na správnou kartu) dosáhl nejen správného postavení pro výhru modrého národa, ale tím otočením doplnil svoji družinu o hrdinu, který okamžitě spouští konec hry. Představte si, že hrajete fotbal a o vítězi rozhodne to, na které straně hřiště skončí míč. O vítězi tak vždy rozhodne hráč, který se naposled před hvizdem dotkne míče a podobný pocit jsem měl i zde.

Přišlo mi, že příliš nezáleží na tom, které karty během hry zahraji. Samozřejmě jsem se snažil hrát potřebnou barvu a ukazatele stále balancovat blízko mojí vítězné podmínky, ale do samého závěru to bylo vlastně takové mlácení prázdné slámy, protože o vítězi rozhodoval prakticky až konec a to, jestli má kartu, která dokáže nečekaně o tah dříve ukončit hru s požadovaným rozložením ukazatelů. Při hře tří hráčů zase jednou nastala situace, že dva z nás hráli prokazatelně na černou barvu, která potřebuje mít oba kužele co nejvíce vpravo a třetí hráč se je marně snažil dostat z černého území, které ohraničuje vítěznou pozici černých. Ať dělal, co chtěl, průběh hry zvrátit nedokázal.

Je možné, že jsme hru hráli „špatně“ a měli jsme se snažit blafovat a předstírat, že chceme dosáhnout jiného rozložení sil. Nejspíš by to bylo zábavnější, ale nám se bohužel během prvních her jako vítězná cesta ukázalo hrát jako poslední a k tomu pak celé naše počínání směřovalo a zábava se tím poněkud vytratila.

Tím ovšem nechci říct, že Dědicové trůny nestojí za vyzkoušení. Hra má velmi přístupná pravidla, krátkou herní dobu, která do jisté míry kompenzuje i velkou míru náhody a také hezké provedení a přijatelnou cenovku. Platí, že nabízí velkou míru interakce a jistého napětí ze skrytých rolí a také excelentní překlad, se kterým si Rexíci opravdu vyhráli. Mně ovšem přijde, že nenabízí prakticky žádnou možnost nějakého plánovaní nebo důležitých herních rozhodnutí (maximálně si schovávat od začátku kartu, která umí spustit dřívější konec). Během hraní není cítit přílišné napětí, i když samozřejmě nastanou situace, kdy vám protihráč pohřbí potřebného hrdinu, sebere kartu z ruky a provede jinou kulišárnu, vše je na mě až moc náhodné a dané ne tak rozhodnutím a plánováním hráče, ale tím, co mi právě přišlo do ruky. Ve finále se tak můžete snažit o cokoliv, ale dobrá konstelace karet v ruce soupeře ke konci hry dokáže veškeré snažení všech soupeřů v jednom tahu přebít. Někomu to u filleru, který ve 4 hráčích (právě 4 se ukázal jako nejlepší počet) dohrajete za 20 minut a hru tak můžete otočit několikrát za sebou, vadit nemusí, já bych ale raději sáhl po jiné krabičce. Jak jsem ale uvedl výše, hru určitě vyzkoušejte, protože potenciál určitě má a to co vadí mě, nemusí vadit jinému hráči, který to naopak může považovat i za plus.

Okolo těchto ukazatelů se točí celá hra

DŮLEŽITÉ: Pro doplnění uvedu, že ke hře bylo v češtině vydáno i minirozšíření, které obsahuje nové karty hrdinů a také karty královen, což jsou velmi silné karty, které na konci hry dokáží při splnění konkrétních podmínek zamíchat pořadím vítězů. Toto mini rozšíření jsem k recenzi neměl k dispozici, ale podle popisu efektů jednotlivých karet si troufám říci, že bude částečně eliminovat můj problém s vyhodnocením konce hry. Královna v družině například může být počítána jako dva hrdinové vítězné frakce, což se ale soupeři dozví až na konci hry po odkrytí dědiců. To dává hře další hloubku a možnosti, i když jsou královny v balíčku jen tři a tak ne vždy budou ve hře využité.

Tags:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by Vás zajímat také: