Der Führer ist (nicht) tot!

• 

• 

• 

Adolf Hitler – německý nacistický politik rakouského původu, strůjce druhé světové války, jeden z největších válečných zločinců a masových vrahů světové historie. Některými je „Vůdce“ považován za vůbec nejmasovějšího vraha všech dob, což, mohu-li být mírně nevkusný, vyznívá poněkud paradoxně vzhledem k faktu, že byl Hitler víceméně vegetariánem. Během jeho aktivní politické kariéry bylo zaznamenáno 42 pokusů o atentát, z nichž žádný nebyl – bohužel – úspěšný (řádově větším klikařem ovšem byl kubánský diktátor Fidel Castro, který přežil všech těžko uvěřitelných 630 pokusů o atentát).

V kooperativní hře Black Orchestra (Černá kapela) se můžeme pokusit odstraněním „Fürhera“ běh dějin zvrátit a teoreticky tak ušetřit desítky milionů životů zmařených kvůli druhé světové válce. Hru v kompletní české lokalizaci s lapidárním (a internetové vášně budícím) názvem Atentát na Hitlera přináší na česko(-slovenské) herní stoly brněnské vydavatelství REXhry. Jejím autorem je designer Philip duBarry, který už má za sebou přes 30 publikací, byť žádná z nich (kromě Atentátu) nebyla do češtiny lokalizována, ani nezaznamenala nějaký výraznější ohlas (alespoň v našich končinách). Zda-li je Atentát duBarryho přelomovou hrou, která konečně prorazí, nebo jen dalším šedým průměrným pokusem, se pokusíme rozebrat stejně důkladně, jako jsme během testování hry rozebírali Hitlera na prvočinitele.   

Spielkomponenten

Nejprve si však tradičně prosvištíme nikoliv německá slovíčka, nýbrž herní materiál. Zcela upřímně – nečekejte mnoho, leč nepředbíhejme. Začněme vložkou, nikoliv organizační, kulturní či hygienickou, nýbrž pořadačem na komponenty. Atentát v podstatě žádný insert nemá, pokud takto honosně nechceme nazývat dvě kartonové „džuzny“ (do kterých by se vešel i Panzerkampfwagen VI Tiger), pročež k uskladnění veškerého herního materiálu bohatě postačí jedna z nich, konkrétně ta (ultra-)pravá.

Herní plán je koncipován především schematicky, zhruba třetinu jeho plochy pak tvoří přehled nejdůležitějších pravidel. To je určitě správný krok. Estetickou stránku nechám na vašem posouzení – osobně hodnotím vizuální stránku sice jako strohou, ale současně atmosférickou a funkční (na rozdíl od nedávno recenzované Duny, kde byla u herního plánu také upřednostněna funkčnost, ale vizuálně připomínal spíš bastarda PowerPointu s Corelem).

V podobném duchu, jako herní plán, jsou vyvedené také hráčské desky, kterých je celkem devět a představují skutečné historické osobnosti, spiklence Černé kapely, jejichž rolí se hráči chopí. Každý spiklenec nabízí jednu unikátní dovednost. Oceňuji přehled pravidel a historické okénko, kde se s každou postavou můžeme seznámit. Namísto fotografií jednotlivých spiklenců jsou na herních deskách pouze ilustrace, což je trochu nekoncepční krok stranou – toto pojetí úplně neladí s konceptem grafiky karet, kde jsou historické události reprezentované dobovými fotografiemi, kdežto ostatní karty ilustracemi. Samotné desky jsou pouze z tuhého papíru, nikoliv kartonu. Ten by deskám slušel mnohem více, stejně jako perforace na dřevěné kostičky (ukazatele), které by pak nemusely po nechtěné inzultaci hráčské desky zbytečně cestovat.

Nějaké kartonové komponenty v Atentátu najdeme, ale není jich mnoho, prakticky pouze jeden malý „punchboard“, ze kterého vylámeme 24 žetonů vybavení, 3 žetony obtížnosti a 6 žetonů nacistických pohlavárů.

Pokud jste zastánci „herního tuningu“ a máte rádi „extra-wursty“, doporučuji žetony nacistů ztopořit pomocí velmi stylových plastových stojánků, které hře dodají další porci atmosféry a samotným prostým žetonům dodají punc nezlomné zlovolné moci, jež zvláště vynikne v kontrastu s obyčejnými „no name“ dřevěnými figurkami jednotlivých hráčů, kterých je ve hře celkem 5.

Co naopak nudně ani prostě nepůsobí, je zehn sehr stylisch „custom“ kostek. Na každé z nich najdeme vždy číslice 1–3, dva rudé terčíky a jednu říšskou orlici (význam symbolů vysvětlím později). Kostky hezky ladí barevným provedením herního plánu, hráčských desek a karet.

Zmínil jsem karty, které tvoří dominantu hry. Celkem v Atentátu najdeme rovných 160 karet:

• 51 karet spiklenců, které můžeme dále rozdělit na 24 běžných karet, 15 ilegálních karet a 12 plánů atentátů – karty jsou ilustrovány, plány atentátů jsou pro snazší odlišení orientovány podélně
• 84 karet událostí rozdělené na sedm balíčků (odpovídající sedmi herním období) – karty obsahují reálné fotografie; nejprve mně tato podvojnost vadila (fotografie versus stylizované ilustrace), ale v zásadě to dává tematický smysl
• 24 karet výslechu aneb šeknete nám šéchno so fíteee, ja?
• 1 karta vítězství aneb „chlubítko“ (viz závěr recenze)

Závěrečnou část věnuji tradičně den Spielregeln, tedy pravidlům. První, co mě skutečně zarazilo, je totální nikoliv nasazení, nýbrž absence jakéhokoliv tematického úvodu. Je to až nepochopitelné, uvážíme-li, že jde o hru s tak extrémně (možná až extrémisticky) silným tématem, který vychází ze skutečné historie a hráči se v ní ujímají rolí skutečných historických postav (byť jsou jejich stručná curricula vitae uvedena na příslušných herních deskách).

Po výčtu komponentů a popisem přípravy hry věnují pravidla dvě stránky klíčovým mechanismům, resp. vymezení klíčových pojmů. Při prvním čtení pravidel doporučuji spíše jen proletět a vrátit se do této sekce až v okamžiku, kdy získáte představu o tom, jak se Atentát hraje.

Samotný průběh hry je popsán na 6 stranách, základní mechanismus je přímočarý a jednoduchý, pravidla jsou až na jednu výjimku celkem srozumitelná a bez chyb. Nastudování pravidel by vám tak nemělo zabrat více než fünfundvierzig Minuten.

Drobnou výtku mám ke struktuře popisu akcí, kdy jsou jednotlivé akce řazeny a popisovány proti smyslu kauzality: na druhém místě uvedena možnost „vzít vybavení“, na třetím místě „doručit vybavení“ a teprve až na místě sedmém „odhalit vybavení“, což je ovšem z hlediska kauzality první krok. Jinými slovy hráči musí nejprve vybavení odhalit, až poté jej mohu vzít a teprve potom mohou vybavení někam doručit. Nejde o žádný dramatický lapsus, ale je to zbytečně matoucí, zejména při prvním seznamování se s pravidly.

Jak už to u „rexíků“ bývá, pravidla jsou kvalitně přeložená a prostá jakýchkoliv pravopisných či formálních chyb.

Pro rychlou konzultaci nebo pro připomenutí během vysvětlování pravidel kolegům mohou hráči případně použít i přiloženou „lama kartu“, která se však příliš nepovedla: na čtení je zapotřebí lupa, obsahuje až příliš mnoho informací (nejdůležitější pravidla jsou přitom uvedena i na herním plánu, což činí z lama karty zbytečnou komponentu).

S komponenty jsem v zásadě spokojen, nejde o nic světoborného, ale ani nepovedeného. V naprosto neutrálním vyznění tedy konstatuji, že jde o průměr. Největší výtku bych směřoval k velkému množství vzduchu v krabici, resp. malému množství komponentů zejména vzhledem k ceně hry, ale k tomu se ještě vrátím v závěru recenze.

Die Spielvorbereitung

Příprava hry není nikterak zdlouhavá, nejvíce času nejspíš zabere vybírání postav jednotlivých spiklenců i s přihlédnutím jejich příslušnosti (může jít o civilisty, ale i příslušníky Wehrmachtu nebo Abwehru) – ta obvykle poskytuje bonus pro určité plány atentátů, takže je výhodná co největší diverzita příslušnosti spiklenců.

Jinak v zásadě stačí zvolit obtížnost, na každou lokaci umístit žeton vybavení lícem dolů a roztřídit karty do příslušných balíčků; určitou zajímavostí je, že z každého ze sedmi balíčků karet událostí se před každou partií vždy dvě karty odeberou, čímž se velmi nepatrně zvyšuje variabilita hry a solidně zvyšuje nejistota ohledně přítomnosti určitých karet (zejména „Razie Gestapa!“ či „Důkazní materiál“).

Nebudeme-li započítávat výběr postav, je skutečně příprava hry nekomplikovaná a svižná; Arbeit během přípravy nezabere více než fünf Minuten.

Der Spielverlauf

Nebudu urážet vaší inteligenci a rozepisovat se o cíli hry (pokud si někdo přeci jen není jistý, doporučuji se znova zamyslet nad titulem hry) – jen dodám, že pouze dosažení tohoto cíle je jedinou podmínkou společného vítězství všech hráčů.

Oproti tomu prohrát lze hned třemi způsoby:

1. všichni hráči skončí ve vězení, odkud se atentáty, jak známo, provádí poměrně obtížně;
2. není možné otočit kartu události, což v příběhu hry v podstatě znamená konec války, kdy Vůdce provedl „autoatentát“;
3. byla otočena karta události „Důkazní materiál“, která se vyskytuje až v posledním sedmém balíčku karet událostí a představuje jakési „kompro-materiály“ znamenající pro každého hráče vstupenku zdarma na vlastní popravu (pokud nemáte prvek „náhlé smrti“ v oblibě, lze hrát s variantou pravidel „Zabezpečené dokumenty“, kdy se „Důkazní materiál“ odstraní ze hry).

K lepšímu pochopení průběhu hry stručně objasním několik klíčových termínů:

• Motivace představuje odhodlání spiklence a míru jeho zapojení do odboje. Hráči začínají s nejnižší úrovní motivace „bázlivý“. Vyšší úroveň „váhající“ navyšuje kapacitu držených karet, ještě vyšší úroveň „motivovaný“ umožní provádění zvláštní schopnosti spiklence. Až úroveň „odhodlaný“ odemyká možnost uskutečnit plán atentátu (pro některé obzvlášť šílené plány je zapotřebí nejvyšší úroveň motivace „hazardér“) – viz obr. desky spiklence níže.
• Podezření vyjadřuje míru zájmu Gestapa o osobu spiklence; pokud dosáhne úrovně „extrémní“ a je vytažena karta události „Razie Gestapa!“, hráč putuje do vězení, kde nemůže provádět standardní tah, ale řídí se pouze kartami výslechů.
  Čím nižší stupeň podezření hráč má, tím vyšší počet orlic smí při pokusu o atentát na kostkách padnout, aniž by byl spiklenec prozrazen a pokus selhal už v zárodku (při úrovni podezření „vysoké“ a „extrémní“ dokonce platí drsná nulová tolerance na počet orlic) – viz obr. desky spiklence níže.
• Hitlerova vojenská podpora je trochu ošemetný pojem (vhodnější by byla spíše ostraha, ale to je skutečně drobný detail), který v zásadě vyjadřuje náročnost uskutečnění atentátu (tj. kolik terčů je nutno hodit na kostkách při provádění atentátu). Výchozí hodnota, která zároveň představuje „nepodkročitelné“ minimum, je dána nastavením obtížnosti hry (vojenská podpora je také jedinou herní veličinou, která je ovlivněna obtížností hry, na nic dalšího nastavený stupeň obtížnosti nemá žádný vliv).

Atentát má poměrně jednoduchý průběh tahu, který se skládá vždy ze 3 po sobě jdoucích fází:

1. Postihy – pokud se hráčova figurka nachází na začátku tahu ve stejné lokaci jako některý z nacistických pohlavárů, obdrží hráč příslušný postih; zejména to zabolí v případě grupenkumulace hnědokošiláčů (drobný tip: pozor na Norimberk, modří už vědí).
2. Akce – hráč zahraje 3 akce z 9 celkových; s výjimkou akce „protistátní činnost“ lze stejné akce zahrát i vícekrát za tah.
3. Událost – na konci svého tahu hráč otočí kartu události; tyto karty obvykle přesouvají fašistické pohlaváry po mapě, mění Hitlerovu vojenskou podporu a v určitých případech modifikují pravidla. Události mnohdy neodpovídají přesnému chronologickému pořadí jak jej známe z reálné historie, přesto však díky rozdělení do sedmi balíčků zhruba odpovídají určitým obdobím druhé světové války.

Ani hráčské akce nepředstavují žádnou raketovou V2 vědu; hráč tedy může ve svém tahu:

1. Odhalit žeton vybavení – pouze otočený žeton lze další akcí sebrat.
2. Vzít vybavení – tady už hraje roli mikromanagement surovin, protože hráčova „nosnost“ vybavení je dosti omezená a vyhozené či použité žetony vybavení se do hry nevracejí. Vybavení zvyšuje šanci úspěšného uskutečnění atentátu, ovšem pouze v synergii s odpovídající kartou plánu atentátu.
3. Doručit vybavení – sebrané žetony odhalí text lokace s požadavkem na doručení určitého vybavení, pokud hráč tak učiní, sníží tím svoji úroveň podezření (současně tak o vybavení přijde a nemůže jej použít ke zvýšen)
4. Jednat – tj. uskutečnit akci na některé ze získaných karet (to zahrnuje i pokus o atentát).
5. Přesunout se – určité lokace se z(-ne-)přístupní pouze v uvedených obdobích hry.
6. Přidat kartu do spisu – spisem se označuje hráčova zásoba, která je veřejná (a její kapacita stejně jako v případě vybavení omezená); získané karty umožňují provádět nějaké extra akce nebo se může jednat o plány atentátů, bez kterých nelze iniciovat pokus o „dehitlerizaci“.
7. Propustit z vězení některého ze spoluhráčů, který v berlínské šatlavě skončil díky razii Gestapa či po „provaleném“ pokusu o atentát.
8. Předat spoluhráči ve stejné lokaci kartu nebo vybavení – výhodou je (na rozdíl např. od Pandemicu), že předávaná aktiva nejsou nijak vázána na aktivní tah nebo lokaci a směna je tak rychlejší a agilnější.
9. Vykonávat protistátní činnost – což je nejzajímavější (a nejkontroverznější) akce, jediná, kterou lze během tahu provést pouze jednou. Na „protistátku“ lze spotřebovat jednu i více akcí, přičemž každá takto spotřebovaná akce umožní hod jednou kostkou.
   >>> Za každou hozenou říšskou orlici se zvýší podezření všech spiklenců na stejné lokaci (tím se dá sobě i spoluhráčům slušně zavařit, holt protistátka není žádný ajrkoňak pro slečinky).
   >>> Každá číslice, která na kostkách padne, dává hráči odpovídající počet extra akcí (teoreticky tak lze z protistátky „vyrazit“ až devět akcí za tah, ovšem s mizivou pravděpodobností 1:216, ale často se povede hodit šest, i pět akcí navíc).
   >>> Každá kostka, na které padne terčík, putuje na stupnici protistátní činnosti; pokud se tato stupnice zaplní, mohou hráči zvýšit úroveň motivace jednoho ze spiklenců, nebo snížit Hitlerovu vojenskou podporu o 1.

Unser Kampf

U poslední akce se ještě zastavím. S protistátkou jsem měl zprvu problém, nemohl jsem ji uchopit. Během prvních partií jsem totiž měl dojem, že se nemůže vyplatit dělat cokoliv jiného, než právě protistátku. Proč vůbec provádět jiné akce, když protistátkou v průměru získám více akcí za tah, navíc jde o prakticky jediný způsob (kromě karet, které nemusí přijít), kterým lze aktivně zvyšovat motivaci a snižovat vojenskou podporu. Mechanismus protistátky, který mně zprvu připadal nedomyšlený a hru rozbíjející, má však své kouzlo i své místo. Protistátní činnost je totiž ze své podstaty riziková. Provádět ji v okamžicích, kdy se nachází více hráčů na jedné lokaci, smrdí zbytečným rizikem hromadného zvýšení podezření. Jedna partie tak skončila fiaskem, resp. jsme hromadně skončili v base a (an-)šlus. Nezachránila nás ani nastavená nejnižší obtížnost, neb, jak už bylo řečeno, stupeň obtížnosti stanovuje pouze minimální mez Hitlerovy vojenské podpory, ale nijak hráče nezachrání před Gestapem, ani stupidními rozhodnutími.

To je jeden z důvodů, proč má smysl provádět i ostatní akce. Ty jsou totiž jisté. Hráč má jistotu, že tah bude z hlediska pravděpodobnosti méně efektivní, ale také má jistotu, že akce skutečně proběhnou a že navíc nedojde k žádnému navyšování podezření. Po dalších partií jsem si uvědomil, že právě tohle neustálé rozhodování mezi potenciálně výnosným rizikem a relativně bídnou jistotou navíc mnohdy s vědomím, že právě teď je šance nebo že právě teď je celý několik kol pečlivě připravovaný plán v ohrožení kvůli potenciální razii Gestapa… že právě tohle dobře vykresluje atmosféru příšerné nejistoty tehdejší doby. Je to samozřejmě těžká „dojmologie“, nikdo z nás válku nezažil a doufejme, že ani nezažije.

Podobně fungují i události, které zejména ve středních obdobích dovedou prakticky kolo co kolo hráče zásobovat pocity frustrace, beznaděje a zdáním holé nemožnosti se aspoň pokusit realizovat některý z plánů na atentát. Události jsou navíc umocněny skutečností, že kopírují reálnou historii, byť pochopitelně se stylizovanými herními efekty, které jsou ovšem často velmi dobře provázány s herními mechanismy (např. zvýšení motivace spiklenců, když hnědé košile provedou nějakou skutečně odpornou prasárnu). Hráči jsou dost často událostmi pasivně vlečeni, což herně příliš atraktivně nepůsobí z pohledu klasického €ura, pokud však budete Atentát posuzovat spíše optikou derivovaného améru, je to přesně ono, žádné velké špekulírování, zato atmosféra hustá jak dým z auschwitzského komína.

Popravdě… bez onoho špekulírování to zase tak moc nepůjde. Sice budete mít neustále pocit, že namísto toho, abyste hráli Atentát, tak Atentát hraje vás, ale o to více budete vymýšlet, plánovat, organizovat, domlouvat a koordinovat (pak se ukáže, že to celé bylo zbytečné a budete muset improvizovat, na což jsme naštěstí my Češi machři).

Nezbytná je komunikace, specializace a optimalizace. V praxi to znamená, že se hráči neustále aktivně společně domlouvají na koordinaci dalšího postupu s tím, že se obvykle specializují na exekuci některého plánu atentátu, popř. plní roli kurýrů či podpory hráče, který má aktuálně nejlepší vyhlídky na úspěšnou realizaci atentátu. Ta obvykle vyžaduje, aby byl správný člověk se správným plánem a správným vybavením ve správný čas na správném místě. Správně!

Zur richtigen Zeit am richtigen Ort

Dejme tomu, že se hráčům povede snížit Hitlerovu vojenskou podporu na nějakou únosnou mez, aby bylo možné realizovat plán atentátu, resp. aby byla aspoň nějaká šance na úspěch. Dejme tomu, že se povedlo namotivovat vhodného hráče a předat mu plán atentátu, který vyhovuje jeho příslušnosti, a že se mu povedlo předat i potřebné vybavení. Dejme tomu, že se tomuto hráči – atentátníkovi – povedlo i snížit stupeň vlastního podezření. Dejme tomu, že se podaří atentátníka a Hitlera přemístit na potřebné lokace ve stejný čas. Konečně přichází chvíle uskutečnění atentátu!

Atentátník jednoduše hodí tolika kostkami, kolik jich poskytuje jeho karta plánu atentátu v synergii s příslušností, vybavením a dalšími kartami ve spisu. Celé zdlouhavé plánování, koordinování a logistika se v tomto okamžiku, tedy při pokusu o atentát, smrskne na pitomé člobrďo. Alespoň z pohledu €uraře. Můžete být sebelíp připraveni, ale pokud vám kostky nedají, máte smůlu. Dobrým plánováním si zvýšíte počet kostek, snížíte minimální požadovaný počet úspěchů (terčíků) a zvýšíte počet akceptovatelných neúspěchů (orlic). Špatným hodem to všechno pošlete do kopru, protože pravděpodobnost hodu úspěchu je na každé kostce konstantně 1:3 po celou dobu partie, bez ohledu na jakékoliv modifikátory. Ve celé hře jsou pouhopouhé dvě karty, které umožňují přehození kostky a jediná karta, která dovolí ignorovat jeden neúspěšný hod. Hráčsky mi to vadí. Mám rád házení kostkami, ale ještě raději mám chytrou práci s náhodou, která zde prakticky chybí.

Provádění atentátu čistě po stránce herních mechanik tedy není nijak sofistikované a je velmi silně zatíženo náhodou. Na druhou stranu funguje dobře tematicky – jak už bylo řečeno v úvodu, skutečný Hitler přežil přes 40 pokusů o atentát, přičemž mnohdy sehrála největší roli právě náhoda. Opakované selhávání atentátníků tedy lze vnímat jako nedílnou součást hry. Přesto se domnívám, že šlo stejného cíle dosáhnout i jinak, promyšleněji.

Andere Beobachtungen

Jak už bylo řečeno výše, nastavení obtížnosti ovlivňuje pouze jediný faktor hry, a to počet úspěchů, které je nutno hodit ke zdárnému provedení atentátu. Pokud by hráči neměli skutečně extrémní smůlu při hodech kostkami, je lehká obtížnost možná až příliš triviální a nedoporučil bych ji ani začátečníkům (nicméně i zde se dá snadno prohrát např. kvůli hromadnému zatčení spiklenců Gestapem). Oproti tomu vysoká obtížnost prakticky znemožňuje realizaci většiny plánů atentátů a je možná až příliš frustrující. Ideální se tedy jeví obtížnost standardní.

S nastavením obtížnosti vnímám určitý problém v tom, že hru komplikuje až příliš uměle; o výhře rozhoduje spíše štěstí než herní dovednosti a zkušenost, byť dobré plánování a koordinace je pro výhru na nejvyšší obtížnost naprostou podmínkou.

S tím souvisí i míra kontroly. Pokud se považujete za čisté €uraře a máte rádi hru pod kontrolou, Atentátu se vyhněte jako rabín vepřovému. Hra je spíše zážitková a zážitky nabízí skutečně hutné, ať už jde o pocity absolutního zmaru nebo naopak naprosté euforie, když se vám podaří zvítězit – v takové záplavě endorfinu se s herní skupinou klidně snížíte k tomu, že se vyfotíte s „chlubítkovou“ kartou Zabili jsme Hitlera!

Poněkud ošemetná je i znovuhratelnost. V pravidlech jsou sice uvedené modifikace „Věrní nohsledi“ (kromě Hitlera je třeba odstranit další nacistické špičky) či „Není času nazbyt“ (použije se méně karet událostí, takže má hra větší spád), ale ani tyto varianty nevyřeší to, že si hráči časem zapamatují karty událostí. Hra tak do určité míry ztratí prvek překvapení a objeví se jistý stereotyp; na druhou stranu lze s detailnější znalostí karet událostí o něco lépe plánovat. Atentát bych tedy doporučil spíše extenzivnějším typům hráčů nebo jen na občasné hraní.

Rozhodně musím vyzdvihnout vzdělávací charakter hry. Její atmosféra mě vtáhla natolik, že jsem si doplnil znalosti o spiklencích, nacistických pohlavárech i určitých událostech tehdejší doby. Ona to není až tak dávná historie; ostatně následky tehdejších událostí pociťujeme dodnes (kdy se nejvyšší ústavní činitelé této země neštítí vytahovat sudetskou kartu během volební kampaně nebo při jmenování členů vlády).

Die Empfehlung

Atentát je dobrou kooperativní hrou. Větší role náhody nesedne úplně každému, je třeba ke hře přistupovat spíše jako k atmosférické, zážitkové aktivitě, kterou občas proložíte herní dýchánky – na pravidelné hraní se Atentát příliš nehodí. Velmi kladně naopak hodnotím vysokou míru interakce a komunikace mezi hráči, jistou historickou autentičnost a do určité míry provázání tématu s herními mechanismy.

Co dojem naopak sráží, je slabší poměr cena/výkon (popř. hodnota). Stejnou výtku jsem měl i v recenzi Divukraje a jeho rozšíření Perlavy. Všechny tyto hry jsou od vydavatelství Starling games, a to nemá příliš vlídnou cenovou politiku; méně kulantně řečeno jsou jejich hry poněkud předražené. To je bohužel případ i Atentátu, zejména s přihlédnutím k nízkému počtu a průměrné kvalitě komponent a problematické znovuhratelnosti.

Na druhou stranu Atentát nabízí atraktivní a do jisté míry i originální téma. Pokud se považujete za milovníky historie a zajímáte se o druhou světovou válku, rozhodně by neměl Atentát uniknout vaší pozornosti a hru byste měli sofort vyzkoušet. Das ist ein Befehl!

Atentát na Hitlera získává od Říše ocenění:

Poděkování

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti REXhry.

Hru můžete zakoupit přímo zde.